Nils Wogram – pokračovatel Alberta Mangelsdorffa

Dnešní jazz nabízí mimořádně široký sortiment, často dosti odlišný od předcházejících dvou dekád. Zatímco dříve bylo obvyklé, že se noví příchozí orientovali na některou zavedenou a v daném období převládající stylovou oblast, dnes mohou být posluchači vystaveni nejrůznějším směsicím, občas i s prvky, které do jazzu začaly pronikat teprve v nejnovější době (např. ohlasy world music, nové technické postupy popu nebo vlivy evropské vážné hudby z přelomu tohoto a předcházejícího století). To se často odehrává v podobě osobitých propletenců, které to všechno smíchají dohromady, aniž by aspirovaly na vytvoření nějakého nového stylu.

V evropském měřítku přispěl k tomuto vývoji pád ideologických hranic, v celosvětovém pak rozšíření globální komunikace na konci minulého století. U nás se k takovému výrazu propracovává generace, narozená kolem roku 1980 – první, která mohla své dospívání prožívat už i na zahraničních školách a v živějším styku se zahraničními partnery, pro něž byla Praha vítaným i trochu exotickým cílem. V zahraničí mohl ovšem tento proces nastartovat už o něco dřív.

Typickým příkladem takového postupu je Nils Wogram : figuruje dnes na špičce jazzových trombonistů, ale také vedoucích souborů značně odlišného zaměření. Narodil se roku 1972 v Braunschweigu a mohli bychom jej tedy přiřadit k freejazzové vlně, která se tehdy v Německu těšila značné oblibě. Začínal pro nás trochu parodickým způsobem: v letech 1981 – 1984 se učil na eufonium a byl členem místní pochodové hasičské kutálky. Ale pak už se dostal na brunšvickou konzervatoř: tam přesedlal na trombón, a mezi jeho učiteli se objevili členové lokálních symfonických orchestrů. Pod jejich vedením přibral také piano a hudební teorii.

Jeho kariéra prudce stoupala: 1990, rok po naší sametové revoluci, se dostal do německého federálního big bandu vedeného Petrem Herbolzheimerem, 1992 získal stipendium do New Yorku, kde byl žákem New School of New York City, a studoval trombón, skladbu a aranžmá se Steve Turrem, Jimmy Knepperem, Conradem Herwigem, Slidem Hamptonem nebo Marií Schneider. Tam také vzniklo jeho první kvintetní CD New York Conversations

Po návratu do Německa pokračoval ve studiu na kolínské konzervatoři u Jiggse Whighama. V roce 1996 vyšlo u Enja Records jeho druhé, tentokrát kvartetní album Round Trip a s ním přišel také titul laureáta v mezinárodní soutěži o cenu Franka Rossolina. To už bylo jeho jméno spojováno s kategorií „nové hudby“. Následovala skladatelská cena v mezinárodní soutěži Juliuse Hemphilla, 1998 třetí CD Speedlife , ale také freejazzová dueta s pianistou Simonem Nabatovem a trombonistou Konradem Bauerem .

V roce 1990 vzniklo Wogramovo kvarteto Root 70 . Jeho členové, altsaxofonista Haydon Chisholm (1975) a basista Matt Penman , pocházejí z Nového Zélandu, ale vystudovali a působili ve Spojených státech, bubeník Jochen Rückert (1975) jako německý rodák přesídlil v roce 1995 do Brooklynu, kde žije dodnes a vede vlastní rockovou kapelu.

Německý Goethe Institut vyslal toto kvarteto na turné do Jižní Ameriky. Jako hudebníky, kteří na něho zapůsobili, uvádí Wogram jazzové trombonisty od J. J. Johnsona až k Albertu Mangelsdorffovi, osobnosti moderních směrů, jako je saxofonista Tim Berne, trumpetista Dave Douglas nebo pianista a skladatel Django Bates, šéf mezinárodního big bandu mladých, s nímž po Evropě sbíral své zkušenosti i David Dorůžka, ale také představitele evropské „vážné“ avantgardy z dvacátých let minulého století Albana Berga, jehož předcházející generace jazzmanů znala jen zcela výjimečně. Globální a polyžánrový charakter dnešního jazzu bychom ve zkratce stěží mohli naznačit výstižněji.

NAVZDORY NOSTALGII

Vedle toho je tu však také Wogramovo Nostalgia Trio . Na obalu jeho CD Affinity z roku 2008 je reprodukce obrazu předchůdce evropského romantismu Caspara Davida Friedricha. Obraz lesního zátiší vznikl kolem roku 1800, ale kmeny stromů na něm tvoří čáry, které nápadně připomínají čárové kódy na výrobcích, jaké si dnes kupujeme v supermarketech. „Dávno zapomenutá, ale virtuálně přítomná minulost se do tohoto obrazu – a do Wogramovy hudby – zapřádá přímo vizionářským způsobem,“ říká jedna z recenzí. Členy tria jsou německý varhaník Florian Ross (ročník 1972) a srbský bubeník Dejan Terzic (1971). Přes svůj název nemá Nostalgia nic společného s klasickým zvukem tria s hammondkami nebo s dobovou retro-módou. Varhany občas jen zvukově podkreslují, občas přejímají funkci prokomponovaných bigbandových meziher, ale v sólech si nalézají i netypické zvukové rejstříkové barvy: u Wograma velmi oblíbené, nezvykle štěkavé štosy nebo naopak jemný zvuk vyššího rejstříku piana. Trombón kombinuje bopové hady s náhlými growly nebo s koktavým opakováním jednoho tónu. Je tu velká variabilita, pořád se něco děje, v nejšťastnějších momentech kabinetní ukázka myšlení i práce, kterou nelze jednoznačně přiřadit k žádnému stylu.

Freejazzová dueta a jakoby nostalgické trio zdaleka nepokrývají rozsah Wogramových aktivit. Na všech svých albech figuruje jako autor převážné většiny titulů a jeho rukopis lze snadno rozeznat. Jeho technické mistrovství je nesporné: jako trombonista bývá označován Nils Wogram - pokračovatel Alberta Mangelsdorffaza pokračovatele Alberta Mangelsdorffa. Občas použije i jeho metodu tvorby dvojhlasého souzvuku: to však jenom mimochodem a ojediněle, tam kde k tomu vede hudební logika sólové linky. „Různé styly, jako mainstream, free music a new music, se (u Wograma) spojují naprosto přirozeně,“ říká jedna recenze z roku 1998. „Mou zásadou je nemít ve své hudbě žádná pevná klišé,“ tvrdí Wogram v jenom ze svých rozhovorů. „Rád spojuji různé styly a žánry. Například tradiční jazz s klasickou hudbou Stravinského. A taky třeba folk a elektroniku. Všechno, co se nějak pojí s mými dojmy. O některých hudebnících můžeme říct ‚ten hraje jazz‘ nebo ‚ten hraje klasiku‘. Já to spojuji všechno dohromady. Líbí se mi kombinace různých stylů s volnou improvizací.“

Taková formulace může znít až příliš odvážně. Další projekty se koncentrují na jeho kompoziční a aranžérské schopnosti. Možná že nejvýrazněji je ukazuje jeho septeto na CD Swing Moral (2004). Obsazení tří saxofonů, klarinetu, trubky a bicích, bez basy a piana, mu pomáhá přenést koncept swingových big bandů do zvukově zcela jiné roviny: typická je tu absence „harmonického“ nástroje, zvýraznění funkce rytmu, často koncentrovaného do harmonizovaných štosů dechových nástrojů, a zvýšený význam orchestrálních meziher, které se z vložek swingové praxe mění v nositele kompoziční stavby. Jednotlivé tituly alba budí dojem sólových koncertů pro nástroj, který stojí v popředí. Trombón se přitom uskromňuje: tohle je skladatelská, nikoliv sólistická vizitka. 

Podobně působí i CD s big bandem Severoněmeckého rozhlasu (Portrait of a Band , 2006). Mohli bychom je považovat prostě za album moderního big bandu, poněkud tradičnější, než Wogramovy jiné projekty: moderní postbopový zvuk se spájí s dědictvím swingových big bandů. Ale kompozičně se i tady v průběhu jednotlivých titulů střídají odlišné nálady i tempa a hlavní skladebnou metodou je propracování někdejších kratičkých bigbandových ansámblových vložek do hlavní nosné složky formální výstavby. Převažuje basový rejstřík a charakter rytmických štosů, náhle střídaný docela jiným ansámblovým zvukem ve vyšším rejstříku. V podstatě mizí typická barva tradičních „sekcí“: s barvou a zvukem se tu pracuje docela jinak. Od post-bopového výrazu v sólech se odlišuje Nabatovovo piano s výrazným dědictvím taylorovského free. Zní to prostě zcela jinak než naše big bandy, i ty, které dosud fungují a pracují s mladými sólisty. Skladba s typickým názvem Recycle or Die se složitě vypracovává ze změti mluvených hlasů technikou, která ke klasickému jazzovému vývoji rozhodně nepatřila.

VÝLETY DO MIKROTONALITY

Vraťme se však ještě k novozélandsko-americko-německému kvartetu Root 70. Je to pravděpodobně Wogramův hlavní a nejstálejší soubor. Jejich album On 52nd 1/4 Street z roku 2007 nás černobílou fotografií kvarteta přenáší do doby, kdy 52. ulice v New Yorku byla hlavní třídou swingu, ironicky přidaná 1/4 navíc naznačuje, že všechno může být už trochu jinak. Hlavní znaky Wogramova slohu – absence harmonického nástroje, rytmické štosy, význam prokomponovaných ansámblových meziher a kombinace bopu a free v sólech – zůstávají stejné. Jenže k hledání souvislostí s dřívějšími obdobími tu přistupují ještě výlety do mikrotonální hudby. „Album bylo nahráno živě na dvoustopý analogový pásek bez jakýchkoliv digitálních efektů,“ říká Wogram. „Cílem bylo vytvořit nahrávky dnešního jazzu dřívějším způsobem nahrávání. Všechny tituly se zakládají na akordických schématech broadwayských písniček a používají 24 čtvrttónů v každé oktávě,“ píše v bookletu trombonista.

A autor průvodního textu Ahmet Shabo z New Yorku to rozvádí: „Akordy se posouvají nahoru a dolů po čtvrttónech a Wogramovo skladebné vedení nás provází tak, že se nikdy necítíme příliš vzdáleni od našeho obvyklého posluchačského zázemí. Občas nám nějaký blue tone připomene, odkud to všechno pochází, a jindy nás nějaký mikrotón zavede na nový dráždivý jazzový ostrov.“ Alois Hába by měl radost, že jeho mikrotóny ožívají po více než půl století v oblasti, kterou považoval za hudbu každodenní spotřeby. Běžný posluchač si toho patrně ani nevšimne. 

Nejnovější CD skupiny Root 70 se jmenuje Listen to your Woman . Nils Wogram si je vydal v roce 2010 už na své vlastním labelu. Je to jedenáct titulů, všechny mají tradicí předepsané znaky bluesové dvanáctky, ale všechny výrazně překračují hranice mezi blues a mainstreamem jak směrem ke klidnému vyprávění, tak občasnými odchylkami k volnějšímu výrazu. Tempa i nálady i uvnitř jednotlivých titulů se přitom mohou měnit, což dříve nebývalo obvyklé. Normální posluchač si možná ani neuvědomí, že jsou to všechno bluesovky. Bude mu to připadat známé, zažité, ale stále s provokující špičkou, že je v tom něco nového. Trochu zvláštní recept, ale podle posluchačského ohlasu se zdá, že může fungovat. Pro trombonistu s Mangelsdorffovou technikou a s dvěma zručnými partnery z Nového Zélandu a jedním z Brooklynu možná i trochu neočekávaný. Nebo snad právě naopak: jde o směr, který nás teď také čeká? 

Sdílet článek: