SIDE 1
V úvodu zaznívá skladba What You Believe (These Times, 2003) a téměř plný sál se začíná rozpouštět. Ve hvězdičkách se promítá Wishing Well , balada nádherná jako třeba Jarrettova My Song , a spolupráce Sterna s Chambersem z alba Voices (2001) se začíná silně projevovat. Následuje parafráze na Smoke on the Water , která ladně přechází ve valčík. Jazzové chloupky se ježí blahem, hudební seance se stává opravdovou zábavou, nechybí však ani trocha voodoo. Na závěr prvního setu komunikační nátlaková fúze Remember opět z These Times , Chambers září, improvizace je cítit v každé notě – na pódiu stojící i z pod pódia slyšící očividně chvilkami nevědí, kam se kdo ubírá. Každému tři takty a kdo podlehne první! Od začátku představení, jak musí být jasno i při prvoplánovém poslechu, kapela urazila obrovský kus cesty. Přičemž kredit pro Sterna a Chamberse je jistě převažující.
Na druhou část se valí davy jako za starých jazzrockových časů. Takový přetlak na jazzovém večeru (vyprodáno několik týdnů předem) je sama o sobě věc hodná zaznamenání. Zůstat se tudíž jeví jako nutnost. Byť by šlo pouze o zvědavost, jak s dvojkoncertem Stern naloží v porovnání třeba s Milesem, svým někdejším guru. A nutno říci, že zcela odlišně.
SIDE 2
Již úvodní, zahřívací představení je robustnější, rockovější a mnohem průraznější, navíc dává Sternovi, jenž se posouvá do R&B a začíná jasněji nacházet svou pozici, mnohem více prostoru. Je nasnadě, že půjde o jinak laděný hudební vjem – Bona začíná mluvit, standardy mizí, intenzita projevu roste, k vrcholnému výkonu se rozehrává saxofonista Bob Franceschini a jeho melodická reflexe na čas ovládne celý sál.
Přichází Slow change (Voices) a v tuto chvíli již hardrockový, stále se smějící a žvýkající Chambers přivádí posluchače na výrazně vzdálenější planetu. Wishing Well je opět plné potulujících se hvězdiček, místo Deep Purple z prvního setu přichází parafráze Rolling Stones , cesta okolo světa ubíhá tryskem, i přes lyrické a všudypřítomné ticho – Still There (Voices) . Patrné jsou ozvěny Weather Report a Jaca Pastoria , fenomenální Bona dvojhlasně zpívá a Stern využívá jeho zpěvu beze slov způsobem, který evokuje například práci Pata Methenyho či Al DiMeoly .
Komunikace Sterna s Bonou se stává, jak tomu také bývalo v duu Bona-Joe Zawinul (Joe víceméně Bonu „objevil a vychoval“), ústředním tématem celého vystoupení. Music Bar se dostává do oparu, chcete-li afrického. Čím dál méně patetického, ovšem tím více jazzového.
Všem experimentálním přístupovým cestám otevřený projev Mikea Sterna se dokázal skvěle prezentovat i v klasickém kvartetovém formátu a jeho vystoupení znamenalo jeden z vrcholů tuzemského jazzového podzimu. Sternův band ochutnal ze všech soudků – naložili jsme si Pimenta, Piri-Piri i chilli omáčky, kolik jsme chtěli – s vědomím, že Tabasco zůstává stále jenom jedno. Stejně jako umění. Jestli nějaká hudba žije, je to jazz – a ten se skrze osobnosti typu Mikea Sterna nemá vůbec čeho bát.
