Hrajete jazz už velice dlouho. Co pro vás znamená? Hudbu hraji se svými přáteli snad třicet let, ale jestli je to jazz, nevím. Vlastně mě ani nezajímá, jak bych měl nazývat to, co provádím. Co je jazz? Co už není? Já, ani mí přátelé o tom moc nepřemýšlíme.
Ale vždyť jste začínal v jazzových, či spíše freejazzových kruzích. Hrál jste třeba s Peterem Brötzmannem ! To ano, ale pochopte, že v sedmdesátých letech byl free jazz velice plodný a svým způsobem i populární. Teď se můj způsob práce proměnil, ale nemohu popřít, že právě spolupráce s Peterem Brötzmannem na mě měla velice silný vliv, který je určitě na mé tvorbě znát dodnes. Víte, to období u mne bylo obdobím jistého hledání vlastního výrazu, díky kterému jsem nalezl to, co momentálně rozvíjím a posouvám dále. Samozřejmě, freejazzová scéna stojí na improvizaci a spojení se s ostatními spoluhráči, a když máte štěstí hrát s lidmi jako Michel Portal nebo Peter Brötzmann, mnoho se naučíte.
Je důležité vědět, kdy improvizaci rozvíjíte a kdy souhru kontrolujete. Kdy vytváříte překvapení a pasti pro své spoluhráče a kdy vzniká něco skutečně nového, nový hudební diskurs, který proměňuje celý hudební jazyk. Přitom vzácné chvíle nacházení něčeho nového jsou jen dílem okamžiku, náhlého splynutí. Nikdy nemáte předem zaručen žádný výsledek hledání společného jazyka, je to dlouhá a tvrdá práce, kdy volnou hrou nacházíte vlastní rukopis, který mnohdy samotného hráče překvapí, ačkoliv se zdá, že se jedná pouze o hudbu o sobě a samu pro sebe. Hrát volně a zároveň být veden ideou hledání a objevování je složité. Pro mě je improvizace převážně stálým tázáním se, čekáním na tu pravou a jedinou chvíli. Improvizace ale není všechno, není to mé dogma. Ne proto, že bych neimprovizoval rád, ale protože takhle o hudbě moc nepřemýšlím.
Poměrně dlouho spolupracujete s týmiž hudebníky – s Bruno Chevillonem, Henri Texierem či Michelem Portalem. Čím vám tito lidé vyhovují? A také třeba s Michelem Godardem. Pro mě je nejdůležitější společný hudební prožitek, spoluvnímání proměn naší hudby. A lidé, s kterými hraji, jsou daleko zajímavější než hudba sama. Hudba vychází přímo z nás i ze sebe samotné. Ona hudební kompozice pak není důležitá. Důležitější je to, co s ní člověk dělá, jak se ji snaží rozvíjet. Skladba, která je zapsána do not, je méně inspirativní, než tendence tyto zapsané hranice překračovat a neustále posunovat dále.
Jak silný vliv na vás měla francouzská hudba? Nejen jazzová, ale třeba i Olivier Messiaen. Vliv? Malý nebo téměř žádný. Nevnímám hudbu jako výtvor oddělených národních kultur a identit. Takto uvažovat je velice omezující a neužitečné, protože to není při tvorbě nejdůležitější věc. Francouzská hudba? Ta slova ve mně vyvolávají pocit nějakého obrnění a uzavření se do sebe, jako by francouzská hudba měla striktní hranice a pravidla svého života. A identita národa je úplně jiného založení než identita umělce jako jednotlivce, který má potřebu vyjadřovat svůj pocit, a ne rozmnožovat nějaký přejatý vzor. Moc nevěřím na tradici, protože není vždy jasné, nakolik je autentická, neovlivněná a sama sebou, kde má své pevné hranice. Tradice je pro lidi, a také pro novináře spíše zjednodušující prostředek, jak něco interpretovat. A to je podle mne nebezpečné. Ale Messiaena jsem velmi rád poslouchal asi před dvaceti lety. Takže já opravdu nemohu mluvit tolik o vlivu francouzské hudby, protože mě nezajímá, co to je. Mohu mluvit o vlivu přátel a hudebníků, kteří mají francouzské občanství.
Ale například na desce Chine jste se velice přiblížil i soudobé vážné hudbě. Váš kvintet zní jako jazz band hrající soudobou vážnou hudbu s osamostatněnými tóny, tichem. Možná, že ano. Cítíte-li to na albu Chine , cítíte to správně. Možná, že jsem se přiblížil i k seriální hudbě, ale více z druhé strany, ze strany zkoumání zvuku jako takového – ne, jak jsem řekl, z hlediska přísné kompozice.
Pracujete často s médiem fotografie – a to jak hraním na výstavách fotografií, tak i v koncipovaném programu spojení videa, fotografie a improvizované hudby De l'eau dans le jazz. Ale například i vaše nahrávky, jako African Suite, se často k fotografiím vztahují. Jak jde hudba dohromady s fotografií? Můj přístup se liší podle momentální nálady. Někdy se opravdu nechám čistě unášet náladou fotografie a velice volně improvizuji. Někdy ale také čtu fotografii jako abstraktní kompozici, všímám si na ní černých a bílých míst, tvarů postav a předmětů, jejich zakřivení, stínů a podobně. S fotografií pracuji jako s hudební partiturou. Ale také se na fotografii často vykašlu a jenom s čistou hlavou hraji, co mě zrovna napadne. Práce s fotografií je u mě stejná jako práce hudební. Především dobře vycházím s fotografem Guy Le Querrecem ze sdružení Magnum photos jako s člověkem, a to už skoro dvacet let.
Kromě fotografie jste pracoval i na divadelní a filmové hudbě. Album Dans la nuit je vaší poslední nahrávkou, která vznikala podle filmu. Dans la nuit je pro mě specifické album, považuji je za své nejpropracovanější dílo filmové hudby, které je koncipováno na základě černobílého filmu. Musel jsem všechno připravovat velmi dlouho a přesně, aby hudba na vteřiny seděla ke všem scénám. Tato práce je úplným opakem mé tvorby pro divadlo a taneční akce, kde se snažím uhádnout, co přijde, a pokouším se do toho také svou hudbou vstoupit. Je to hudba uprostřed pohybu, kdy vzájemně modulujeme svoji práci, já rozhýbávám tanečníka či herce, on naopak mění tempo a náladu mé hry. Není to ovšem tanec na hudbu a hudba na tanec, je to v sobě nerozlišené. Hudba v tanci a tanec v hudbě.
Pracoval jste také někdy na motivy literatury? Ne, alespoň ne přímo. Často pracuji s komediantem, který čte text a hraje malá představení a já jej doprovázím. Ale pracovat s knihou nebo textem? Zatím ne.
