Ivana Myslikovjana jsem obdivoval už jako adolescent, když jsem se snažil nevynechat příliš mnoho jazzových a rockových koncertů. Pak jsem ho mnoho let neslyšel. Až nyní na desce s Josefem Mazanem . Je ironií osudu, že o muzikantech, kteří pro českou kulturu opravdu něco znamenají, se v novinách nedočteme, v televizi je nevidíme, v rádiích je neslyšíme (výjimkou je ovšem hostování Myslikovjana v Noci s Andělem). Myslikovjan k takovým důležitým lidem patří – hostoval na více jak padesáti CD, natočil devět sólových alb. To mluví nejen o jeho prestiži sólového hráče na saxofon, ale též o jeho hudební praxi a vyzrálosti.
Duo Concertinissimo je jen přirozeným pokračováním a vývojem. Společníkem na této pouti se mu stal kytarista Josef Mazan. A je to společník velmi fundovaný. To, co vzniklo, opravdu není na české poměry tradiční album. Je celkem, který nemá propady. Objevuje se hodně ploch bez motivů, ale zdaleka nejde o vatu, ale spíš o barevné příjemné zvukové lázně. Ano, je to oddychové album, relaxační. Pro mě osobně je to velmi poetické, milé album pro večerní náladu. Je velmi kompaktní, na milimetr k sobě slepené. Když jsem ho v půlce vypnul, cítil jsem jakousi nedořečenost a neúplnost. Mezeru, která se zaplnila až po té, co jsem desku doposlechl. Celé album je vlastně jedna skladba!
Žánrově je těžké tento snímek nějak vymezit. Podle mého názoru je to i zbytečné. Dnes není nutné všechnu hudbu škatulkovat. Můžeme se ale pokusit určit nějaké výchozí body. Ale ani ty nelze někdy s jistotou přesně určit. Nakonec je možné tu objevit jenom určité názvuky, vlivy, sondy. Těmi jsou u Dua Concertinissima klasická vážná hudba 19. století, moderní jazz, minimalismus, ale mnohé je také výsledkem okamžité improvizace a spájí se to v jeden nadžánrový crossoverový celek. Není to album, překypující virtuozitou, žádné mladické nadšení a touha ukázat, co umím. Je to vyspělé, rozvážné hraní.
Nabízí se srovnání se saxofonistou Janem Garbarekem. Protože jsem shodou okolností v poslední době Garbareka poslouchal, cítil jsem, že je živelnější, prudší, sebevědomější než Myslikovjan. Je to jistě dáno tímto záměrně umírněným, akademičtějším albem. Spíše než o srovnání ale jde o jakousi linii, muzikantů, trubačů, schopných zahrát kdykoli cokoli, schopných improvizace, která je jakýmsi nadstandardem běžného hráčského umu a která je mnohdy nedoceňována. Zde si zaslouží i uznání kytarista Josef Mazan, schopen přizpůsobit se a přidružit svým projevem, tvůrčí schopností a do jisté míry i improvizací – i když se povětšinou zdá, že skladby mají pevnou strukturu, formu i harmonii. To je také směruje blíže k tradiční vážné hudbě, sousedící občas s jistým akademismem (ne v pejorativním smyslu).
Z alba netrčí žádné velké emoce. Není expresivní. Je to CD, které si každý rád pustí k relaxaci.
Ale není to album, které by posouvalo hudební vývoj vpřed. Žádné nepravidelné rytmy, moderní harmonie. Dnes vychází mnoho příjemné muziky a je těžké dát něčemu přednost. Posluchač je atakován a objevit pro sebe Myslikovjana s Mazanem asi nebude snadné. Je to album pro fajnšmekry, pro jejich fanoušky. Je to klídek.
Vydavatel: WinGra
Stopáž: 69:18
Nahráli: Ivan Myslikovjan, Josef Mazan
Body: 5 z 6
