Donny McCaslin: z Monterey až do Panamy

Za oceánem se jméno saxofonisty Donnyho McCaslina (1966) skloňuje čím dál častěji: před čtyřmi lety mu pomohla nominace na Grammy za sólo pro nahrávku Marie Schneider, vloni se pro změnu stal vítězem čtenářské ankety prestižního časopisu Downbeat. A byť do Česka přivezl hvězdnou sestavu, mexického bubeníka Antonia Sancheze (dnes superstar z tria Pata Methenyho) a nedoceněného kontrabasistu Scotta Colleyeho, svůj koncert odehráli v lednu překvapivě „potají“ jen na půdě Kladenského divadélka. Tichý Američan pak v jeho zákulisí rozprávěl vstřícným tónem a občas své plaché úsměvy a jiskry za tlustými obroučkami schovával mezi světlo a tmu nenasvícené chodby, odkudsi prosycenou podivnou vůní čerstvého ledu.

Představme si, že jsme zpět v kalifornském Santa Cruz někdy v 70. letech. Váš otec hraje každou neděli s kapelou na vibrafon, pár desítek mil odsud se každý rok koná jazzový festival v Monterey: to jsou pro malého kluka ideální jazzové podmínky. Ale vám chvíli trvalo, než jste vzal nástroj do ruky. Možná s tím souviselo, že moji rodiče byli rozvedení a otce jsem vídal jen o nedělích; vždycky mě ráno vyzvedl a šli jsme spolu až dolů k obchoďáku, kde mi nejdřív koupil něco sladkého, to byl náš rituál, a pak jsem mu pomáhal připravit nástroj. V té době mě ale bavilo hrát akorát basketball. Než se přihodily různé věci, než jsem zničehonic prohodil fotografii za hudbu, i když jsem jí předtím utíkal, a než se to otec dozvěděl a okamžitě zařídil lekce se saxofonistou ze svojí kapely.

To byl ten avantgardista, kterému ve zvonu nástroje plavaly nedopalky cigaret? (smích ) Ne, to už tehdy byla jenom děsivá vzpomínka. Učitele jsem střídal často, zpočátku to ale všechno byli saxofonisté z otcovy kapely.

Ve škole jste pak začal hrát s budoucím slavným bubeníkem. Je to legrační, ale s Kennym Wollessenem jsme první koncert odehráli už ve dvanácti letech. To už jsem hrál také v otcově kapele a na střední jsem potom začal jezdit na montereyský festival. Měli tam školní sekci, kdy jste museli přijet již s týdenním předstihem a každý den pilně cvičit. A protože o kapelu se staral Bill Berry, slavný losangeleský trumpetista ještě od Dukea Ellingtona, hodně jsem se tam naučil. A také člověk viděl všechny muzikantské hvězdy při zkouškách.

V mládí jste jako každý saxofonista měl jistě spoustu idolů. Musí to být zvláštní pocit, nahrazovat je pak v kapelách. Tak, jako jste přišel do Steps Ahead namísto Michaela Breckera, nebo v poslední době do kvinteta Davea Douglase, kde jste nahradil Chrise Pottera. Mým prvním opravdovým hrdinou byl ale Coltrane, teprve pak přišlo období Breckera. To mě nakonec málem položilo, protože při studiích na Berklee měl na mě Brecker tak obrovský vliv, že jsem ho musel absolutně přestat poslouchat. Nemohl jsem si ho pustit celých dalších deset let, protože to začalo být vážně nebezpečné. Naštěstí tehdy už mě ale brala jména jako Wayne Shorter, Joe Henderson a další.

Své desky jste vydal na spoustě labelů, tu poslední u Greenleaf Music pod Davem Douglasem, předtím u Sunny Side a Criss Cross. Je pro to nějaký zvláštní důvod? Popravdě řečeno jde spíš o náhody. Jednou za mnou přišel někdo z Naxosu, tu desku pro Sunnyside jsem si zase zaplatil sám, ke Criss Cross jsem se dostal přes získaný grant a tu v triu pro Greenleaf si u mě objednal sám Dave Douglas. Takže žádné vážné důvody v tom nejsou.

Vaše desky se ale přitom zásadně liší. Někdy jsou přímo ultraortodoxně jazzové, jako poslední triová Recommended Tools, jindy se hodně věnujete aranžím a pestrému výběru, jako třeba na dva roky starém Soar. To ano, Soar vzniklo s důrazem na silnou instrumentaci. V zásadě jsem měl základní melodie a motivy, ale připadalo mi, že v nich slyším mnohem víc, že by tam mělo zaznít víc vrstev, textur nebo hlasů. Část z těch nápadů možná pramení z populární muziky, ale přiznávám, že mě inspirovali taky někteří skladatelé.

Zcela nepochybně to musela být především dirigentka Maria Schneider, v jejímž orchestru hrajete. Odtamtud jste si na nahrávání sehnal kytaristu Bena Mondera i zpěvačku Lucianu Souzu, a vůbec některé ty skladby působí, jako byste v melodiích Schneiderové v tomhle složení slyšel něco, co jste sám chtěl dotáhnout dál. To nemůžu popřít. Dokonce titulní píseň této nahrávky vznikla ve chvíli, kdy jsem cvičil sólo do Mariiny skladby Hang Gliding. A v tu chvíli jsem dostal nápad, který mě později přivedl na moji skladbu.

Soar jste ale orámoval dvojicí folkových skladeb, které zní vzdáleně jako něco od amerických indiánů, ale přitom to zřejmě má víc společného s cajunskou a snad ještě víc jihoamerickou hudbou. To první byla původně panamská folková písnička. V té době jsem často hrál v Panamě s Danilo Pérezem a mimochodem právě Lucianou Souzou, a do některé té místní muziky jsem se ohromně zamiloval. Přišlo mi zajímavé, zkusit toho kus promítnout na moji desku. Takže to hraji tak, jak jsem to slyšel z cédéčka.

Ale v té původní verzi jistě neúčinkuje saxofon. Ale vůbec, to je má úprava, ve skutečnosti je tam něco, co zní jako akordeon, a k tomu snad jen bubny, možná byste to ani nepoznal, upravoval jsem i harmonii, zkrátka z té panamské předlohy zůstala jen ta ústřední melodie.

Když pořád mluvíte o Lucianě Souze, nebyla to právě tahle Brazilka, kdo vás přivedl k hudbě Latinské Ameriky? Přímo ne, ale jinak má na tom velký podíl; její kmotr je totiž Hermeto Pascoal, brazilský skladatel a multiinstrumentalista, kterého velmi obdivuji. A stejně tak i Danilo Pérez, takže když jsme byli v Panamě, často se o Hermetovi mluvilo, jako by byl neustále s námi. Ale brazilská hudba samozřejmě není jen on, sám toho mám ještě spoustu k objevování.

Na poslední nahrávce Recommended Tools jste se rozhodl pro saxofonové trio bez piana. Předpokládám, že to nějak vzdáleně souvisí s tím, co kdysi dělal Sonny Rollins nebo právě Joe Henderson, kterého jste zmiňoval. Opravdu doufám, že je mezi tím přímá linka. Pro mě trio je a vždycky bylo velmi zábavnou soustavou, takže jsem byl nadšený, když mi Dave Douglas navrhl, ať natočíme desku jen ve třech. A je to samozřejmě úplně jiné než má předchozí alba: člověk se snaží hrát všechno, co zná, a ještě se přitom něco přiučit, je to taková přefouklá deska. Ale přitom i na ní je spousta instrumentace a doufám, že také něco málo nového. Je ale dobře, že zmiňujete Sonnyho; Sonny je pro mě… (chvíli přemýšlí ) něco jako vodící světlo, takové to malé, co vás vede tmou, chápete? Použil jsem jeho příkladu a pokusil jsem se dát do hudby úplně všechno, co znám. Snad abych se mu tím alespoň trochu přiblížil.

Na druhou stranu je pravda, že saxofonových trií sice hraje hodně, ale až na pár výjimek se jich vydává málo. Že by na tenhle starší model lidé už nebyli zvědaví? Na to bych rád znal odpověď. Je určitě pravda, že dělat hudbu dnes znamená dělat byznys a že spousta muzikantů hraje na jistotu. Donny McCaslin, foto Todd WeinsteinČasto slyším, jak by člověk do hraní neměl dávat všechno, protože to nikdo nevydrží poslouchat, ale pak se to naštěstí zase vrací a dnes má spousta mladých hudebníků ke starší hudbě naopak vřelejší vztah. Nemohu mluvit za druhé, ale mně trio vyhovuje zdaleka nejvíc a v budoucnu je hodlám ještě rozvíjet.

V tom se shodnete se saxofonistou Davidem Binneyem, vaším dlouholetým spolupracovníkem. Podílel se téměř na všech vašich deskách: od živého samplování přešel k hraní altsaxofonových partů, dnes už alba ale jen produkuje. Nakonec nám to tak nejlépe vyhovuje. David je můj velký kamarád dlouhé roky, hrál na deskách In Pursuit a The Way Through, ty poslední dvě pak produkoval. Je samozřejmě nejen úžasný hráč a skladatel, ale také skvělý producent. Ví přesně, kam mají jednotlivé desky směřovat, rozumí všem drobnostem a rozumí saxofonu jako muzikant.

Od devadesátých let žijete v Brooklynu. Udělat si hudební kariéru v New Yorku je snem každého muzikanta, ale jak můžete nejspíš potvrdit z vlastní zkušenosti, musí to být také pekelně náročné. Lehké to rozhodně nebylo, ale v té době mi ani nic jiného nezbývalo. Hrál jsem v kapele Garyho Burtona, byl jsem na Berklee a připadalo mi, že se hudebně nijak nevyvíjím, že nikam nesměřuji. V tomto ohledu mi New York obrovsky pomohl. Rád k tomu používám příměr z boxu: přistěhovat se do Brooklynu je jako vlézt s někým do ringu. Chvíli to trvá, párkrát dostanete pěstí do břicha, možná vás dokonce i složí, ale je třeba se zase postavit na nohy. Dnes už tam bydlím osmnáct let, jsem ženatý, máme vlastní byt a já své stálé hraní. Nicméně nechtěl bych to absolvovat znovu, zvlášť za dnešní ekonomické situace.

A máte pocit, že je to dnes ještě třeba? Při tom, jak rychle se rozvíjí jazzové scény nejen ve Francii, ale také v Norsku nebo Polsku. To je dobrá otázka, skoro bych řekl, že máte pravdu, ale nikdy to tak asi úplně nebude. Alespoň dokud bude mít americký jazz svoji pověst; jsou to přece jenom rozdílné trhy a druhy jazzu. Nicméně je pravda, že skvělých hudebníků je teď hromada po celém světě, a to nejen v Paříži, ale také ve Švédsku a jinde.

Jako jeden z mála využíváte webu ArtistShare, kde také nabízíte učitelské hodiny. Posluchač si zaplatí balíček, dostane video a třeba možnost nějaké zpětné vazby? Existuje tam několik možností, můžete si vybrat, jestli vás více zajímá cvičení stupnic, frázování a rytmu nebo improvizace, případně si vzít rovnou všechno. Možnost komunikace tam je, ale mám-li být upřímný, lidé se mě skoro na nic nikdy neptají. Pak tam máte videa, kde hraji sólo a pak o něm mluvím koncepčně, o možných přístupech k melodii atd. Ale bohužel se koncept moc neujal, i když všechny balíčky dohromady stojí přes internet méně, než co si účtuji za jednu soukromou hodinu. A navíc si to přece může pořídit kdokoliv mimo New York, kdokoliv s internetovým připojením.

A ještě poslední otázka: před časem jste říkal, že byste svoji další desku chtěl natočit ještě před letošním evropským turné. A víte, že se nám to podařilo? Ještě v sobotu jsme byli v brooklynském nahrávacím studiu Systems Two, s rytmikou, kterou jste dnes slyšel, Antonio Sanchezem na bicí a Scottem Colleyem na kontrabas, dál Benem Monderem na kytaru, Pernellem Saturninem na perkuse a pianistou Edwardem Simonem. Pak přišla neděle, sbalili jsme si věci a my tři odletěli do Evropy. Až se vrátím, hodlám ještě přitočit několik vrstev dechů, a komplet vyjde koncem roku nejspíš opět u Sunnyside. A pak třeba přijedeme znovu.

Sdílet článek: