Jazz
Saxofonistka Silva Šírová skromně říká, že neumí být tvrdý leader. Jenže Silva Šírová Sextet vydává dva roky po premiéře dotažený albový debut What’s Hidden. Co je, či spíše co bylo skryto? Velký talent.
Slovenský pianista a skladatel Tibor Feledi získal za své debutové album Common Playgrounds prestižní cenu Radio_Head Award v kategorii Jazzová hudba. Album obsahuje Felediho autorské variace na dětské lidové písně jako Dínom Dánom, Prší prší, Kukulienka nebo Zlatá brána.
Marek Novotný: Chytám tóny do pavučin
29. červenec 2019 Napsal(a) Tomáš S. Polívka
Od doby, kdy jsme v Harmonii č. 5/2013 probírali jeho albový debut Leland Dream, ušel skladatel a pianista Marek Novotný pořádný kus cesty.Řečeno prozaicky, na koncertech spolupracoval například s Jihočeskou filharmonií a na novém albu Fresco pro změnu spojil jazzové combo se smyčcovým Epoque Quartetem. Popsáno poeticky, snaží se svými skladbami vytvořit „éterické esperanto výšek a barev.“ Jeho hudební jazyk je posluchačsky naprosto srozumitelný a ani postupy klasicizující a jazzové mezi sebou nepotřebují tlumočníka.
Uralský rodák, kytarista a skladatel Igor Ochepovsky bývá na české scéně označován jako největší objev posledních let. V březnu vydal svůj druhý počin, EP Take Care of Me, vznikající ve spolupráci s výbornými českými a slovenskými hudebníky sdruženými v Ochepovsky Project. Kapela se s lehkostí pohybuje mezi žánry, využívá to nejlepší z jazzu, neo-soulu i vážné hudby. S Ochepovským jsme mluvili nejen o dalších plánech, ale také o postavení expatů na české hudební scéně, rezervách ve vzdělávání mladých hudebníků i skromnosti českých hráčů.
JazzFestBrno se letos vydá za město a bude hrát i dětem
21. únor 2019 Napsal(a) Redakce
V polovině března se Brno otevře jazzu. 18. ročník JazzFestBrno nabídne koncerty Branforda Marsalise, Dianne Reeves, kalifornského trumpetisty Theo Crokera nebo domácí jazzové špičky v čele s Jaromírem Honzákem, Milanem Svobodou, Štěpánkou Balcarovou a Michalem Nejtkem. Osmnáctý ročník přinese také tři novinky v rámci doprovodného programu – elektro-jazzový večer Tension v klubu Praha v Brně, workshopy pro děti JazzFestBrno dětem v Café Práh a festival se vydá i do dalších měst, konkrétně do Kyjova, Tišnova a Miroslavi.
Padesát šest let dělí od sebe data narození letošního držitele jazzové Grammy v kategorii instrumentálního jazzu, Waynea Shortera, a držitelky ceny za jazz vokální, Cécile McLorin Salvant. Ani v jednom případě přitom není zisk ocenění překvapením: Shorter za svou dlouhou kariéru nasbíral už jedenáct gramofonků, z toho první na konci 70. let se skupinou Weather Report. Floridská rodačka s haitskými a francouzskými kořeny obdržela během čtyř let už třetí trofej v téže kategorii a stává se tak nejúspěšnější jazzovou zpěvačkou poslední doby. Přitom zatímco mladičká Cécile (ročník 1989) zabodovala s albem složeným především ze standardů, na kterém její sytý hlas doprovází pouze piano (nebo varhany) a saxofon, 85letý Shorter na základní verzi své novinky Emanon představuje pouhé čtyři náročné kompozice o průměrné délce třináct minut. Zatímco toto CD zaujme bohatší instrumentací (Wayne Shorter Quartet jej nahrál s komorním orchestrem Orpheus), další dva bonusové disky přinášejí syrovější pohled na tytéž (a některé další kompozice), pouze v podání kvartetu. Přitom skladba The Three Marias v této bonusové koncertní verzi trvá přes 27 minut. Vidíme tedy, že věk v jazzu nehraje roli – šanci má mládí i desetiletími prověřená jistota, přičemž ona jistota může nabízet odvážnější pohledy, což ale v žádném případě neznamená, že by třicetiletá Cécile McLorin Salvant produkovala nějakou easy listening hudbu. I její verze písní Stevieho Wondera nebo Colea Portera stojí za pozornost a opravdu velmi pečlivý poslech.
Terence Blanchard nechce být černošským skladatelem
29. leden 2019 Napsal(a) Marian Pavlík
Americký trumpetista a skladatel Terence Blanchard získal během své bohaté kariéry pět cen Grammy, z toho dvě za nejlepší jazzové instrumentální sólo. Z rodného New Orleans odjel brzy za studiem na Berklee College of Music, kde se díky svému pedagogovi seznámil s Lionelem Hamptonem. Na prvním setkání to zajiskřilo a Blanchard se stal členem Hamptonova orchestru. Následovalo působení v Blakeyho Jazz Messengers, slibný začátek budování sólové kariéry. Blanchard je podepsán pod více než dvaceti alby a složil hudbu k desítkám filmů. Poslední dvě desky nahrál se svým kvintetem The E-Collective, s nímž přijel i na Ozvěny Jazzfestu Brno, aby představil nedávno vydané album Live. To tvoří sestřih z koncertů, které kapela odehrála ve Spojených státech na místech, kde došlo k eskalaci násilí mezi policejními složkami a černošským obyvatelstvem. U příležitosti brněnského koncertu nám Terence Blanchard poskytl rozhovor.
Do čtvrtstoletí chybí šumperskému festivalu Blues Alive dva roky, zatím poslední třiadvacátý ročník (15.–17. listopadu) tedy nepatřil ke kulatým výročím, nicméně v jistém směru byl nepřekonatelný: bylo na něm ohlášeno rozhodnutí nadace Blues Foundation o udělení ceny Keeping The Blues Alive Award, což je nejvyšší ocenění pro instituce tak či onak zasloužilé v této hudební kategorii. Cena bude předána 25. ledna 2019 v Memphisu – nad takovýto vpravdě světový úspěch již v dané oblasti v podstatě není kam stoupat.
Festival Struny podzimu zakončí 10. listopadu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina koncert pianisty Michela Camila (1954) z Dominikánské republiky a španělského flamencového virtuosa Tomatita (1958). Dvojice spolupracuje už dvacet let, nahrála společně tři alba a získala mimo jiné Latin Grammy. S Michelem Camilem jsme telefonicky hovořili primárně o tomto duu, ale dostali jsme se samozřejmě i k dalším zajímavým tématům.
Americká zpěvačka Lizz Wright pochází z malého městečka Hahira ve státě Georgia, kde už jako dítě zpívala gospel. Ke zpěvu neměla daleko, protože její otec byl knězem a vedl církevní pěvecký sbor. Zpěv učaroval Lizz natolik, že se rozhodla pro jeho studium na Georgia State University v Atlantě. Krátce po dovršení dvacítky podepsala kontrakt s vydavatelstvím Verve Records, které vydalo její první čtyři alba. Lizz Wright řadí hudební kritici a média do kategorie jazzu a gospelu, ale ona se jazzovou zpěvačkou necítí být. V jejích písních se mísí gospel s bluesovou tradicí a jazzovým feelingem. Loni vyšlo Lizzino šesté allbum s názvem Grace, s nímž se Lizz vrací domů do rodných Blue Ridge Mountains, do mytické střední a jižní Georgie. Lizz Wright odhaluje spleť hluboko zakořeněných příběhů a písní, odrážejících pestré tradice a duši amerického Jihu. Jak písně z Grace, tak ty ze svých starších alb zazpívá v doprovodu své kapely 25. října 2018 v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Struny podzimu.
