čtvrtek, 27. srpen 2020

Harmonie 9/2020

Napsal(a) 

Harmonie 9/2020 Harmonie 9/2020

Brabec v kapse

Moje nejstarší oblažující vnučka má pět let. Je to zvídavý človíček, neustále se na něco ptá, má ráda logické hry a jazykolamy. Samozřejmě má ráda notoricky známé říkanky: „Má máma má malou zahrádku. Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes tři sta třicet tři stříbrných střech.“ Vedle těchto jistot jsem však v její knize našel i říkanku, kterou jsem neznal: „Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.“ Nešlo neuvědomit s ianalogii k době, kterou prožíváme.

Ze srpnového pohledu to zatím vypadá pro podzim všelijak a jako by hrozily na obzoru semafory, kalamity a krize. V září bude třeba jasnější obloha. Nicméně kdyby skutečně přišly národní bouřky, apeluji na ministerstvo kultury, aby pomoc státu byla rychlejší a masivnější, neboť koronavirus odtajnil mimo jiné i slabiny v kultuře. Bylo by škoda, kdyby brabec (zvláště pak hudba) v kapse státní babky byl stále víc dýchavičnější až by „chcíp“. A škoda přeškoda, kdyby nezazněla na Dvořákově Praze Beethovenova Missa solemnis, zahajovací koncert České filharmonie s výkladem Semjona Byčkova Mahlerovy Páté, kdyby se nemohl vrátit do Prahy Daniil Trifonov, jeden z mála pianistů, za nímž má cenu cestovat, kdyby se neuskutečnily inaugurační koncerty dvou nových šéfdirigentů – Vasilije Sinajského s Janáčkovou filharmonií Ostrava a Tomáše Braunera s Pražskými symfoniky, kdyby brněnská katedrála sv. Petra a Pavla nezažila zahajovací koncert Filharmonie Brno s trojicí Denis Russell Davies – Anton Bruckner – Arvo Pärt…

S určitým studem musím přiznat, že více než dvacet let nejsem žádný filmofil a do biografu chodívám se svou manželkou nejlepší ze všech sporadicky. Když už, tak jsem nadšen nebo odcházím zcela vyčerpán. Nicméně vždy pozorně poslouchám hudbu a její propojenost s obrazem, protože z mých kusých zkušeností mám pocit, že jen málo filmů nepotřebuje hudební berličku. Protože celoživotně nesnáším egomaniacké všeználkovství, znovu připomínám, že filmová hudba není osou mého života. Nicméně nešlo přejít odchod Ennia Morriconeho. Jakkoli jsem se potkával s jeho hudbou sporadicky, věnoval jsem mu nedávno kus času a analyzoval trošku jeho tvorby. Byl mu dopřán dlouhý život, jenž naplnil obdivuhodným zápalem. Řemeslo ovládl jako málokdo z filmové branže. Byl velmi kreativním kompilátorem, nebál se inovací, propojoval zdánlivě protikladné zvukové prvky; pečlivý, důsledný, pracovitý. Jeho hudba je silně emocionální s chytlavými melodickými floskulemi, i když po pár filmech předvídatelná. Přestože mě některé motivy jeho filmové hudby zaujaly, poslouchat koncertní verze Morriconeho filmových svit bylo pro mě hodně náročné a po nějaké době jsem vnímal více či méně amorfní hudební plástev. O Morriconem však píši hlavně proto, abychom nezapomínali, že v témže století přispěla do světové filmové pokladnice plejáda kompozičně neobyčejných českých skladatelů, jejichž tvůrčí poetika je zcela jinde: například Zdeněk Liška, Luboš Fišer, Svatopluk Havelka, Václav Trojan, Jan Jirásek, Miloš Štědroň…; filmoví odborníci by stručný seznam jistě doplnili. Přestože se jednou za pět let rád podívám na western Tenkrát na Západě, těší mě, že máme skladatele, kteří nejsou klony slavného Itala.

Zářijová edice nabízí mimo jiné vhled do budoucnosti festivalu Dvořákova Praha, profil neobyčejně talentovaného dirigenta, reportáž z návštěvy ikonického britského dirigenta v Praze a profi l rakousko-českého kvarteta Purple Is The Color.

Na závěr maličká prosba určená ČT art. Jednoho červencového večera jsem bohužel protrpěl na této stanici, kde jsem dosud viděl hodně výborných pořadů, záznam koncertu „Nemanja Radulović hraje Bacha“. Jeho interpretace byla tragická, anotace České televize pak komická. Pětatřicetiletý Srb, jehož hlavní předností je bohatý vlas, ohnivý zrak a zmítající se tělo byl někým z ČT definován jako „houslový nadvirtuos“. Když si odpustím nabízející se analogii k Nietzscheho nadčlověku a sémantické otázky, jaký je rozdíl mezi „nadvirtuosem a virtuosem“ a kdo je „podvirtuos“, prosím pracovníky artové stanice, aby si takové bulvární bullshity v budoucnu odpustili. Není to hodno média veřejné služby.

 

Harmonicky inspirující září přeje

 

Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 28. 8. 2020

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 9/2020

obsah

4 Komentáře

6 Všechno bude, když… (Jiří Vejvoda)
Jan Simon o Dvořákově Praze letos i v dalších letech.

12 Robert Carsen: Janáčkův Osud si dělá, co chce (Michaela Vostřelová)

14 Životní otisky Evy Dřízgové (Markéta Cukrová)
Lyrická sopranistka, dvojnásobná držitelka ceny Thálie, pedagožka.

20 Petr Popelka – muž skandálů? Kdepak! Jen o deset úrovní lepší, než ostatní (Renata Spisarová)

27 Pod harfou Davidovou: Hudební svět klezmeru (Vojtěch Peštuka)

32 Alternativní Struny podzimu (Luboš Stehlík)

36 Zemlinsky Quartet: Zkušenosti dělají mnohé (Lucie Johanovská)

40 Petr Kolař: Varhanní kumšt je pořád stejný (Jana Slimáčková)

46 Aby hudba přesahovala taktové čáry (Petr Kadlec)

50 200 let Pavla Křížkovského (Ondřej Pivoda)

56 Inspirace v životě a díle Jiřího Temla (Gabriela Kubátová)

62 Celoživotní zájem o jednoho konkrétního Čecha (David Beveridge)

66 Hudební Olomouc 8: Dějiny populární hudby v Olomouci před rokem 1989 (Jan Blűml)

72 Purple Is The Color: Vypravěči purpurových příběhů (Tomáš S. Polívka)
Rakousko-české kvarteto hledá vlastní, ryze akustickou cestu k nu-jazzu.

78 Recenze

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.