čtvrtek, 29. srpen 2019

Harmonie 9/2019

Napsal(a) 

Harmonie 9/2019 Harmonie 9/2019

Jasné zítřky

Už v době dospívání v normalizačních sedmdesátých letech jsem měl problém s „jasnými zítřky“. Na všech stupních škol jsem musel číst nebo poslouchat prázdné floskule, jak je současnost skvělá a bude ještě skvělejší. Nyní poslouchám podobné fráze, jen vizáž politiků (většinou) nepřipomíná členy ÚV KSČ. Nicméně nebude na škodu se u dnešních jasných (hudebních) zítřků pozastavit.
V programovém prohlášení vlády ČR ze dne 27. 6. 2018 je tato věta: „Kulturu považujeme za jeden z nejdůležitějších faktorů zdravého rozvoje společnosti, který zásadně ovlivňuje všechny její stránky.“ V únoru exministr kultury Antonín Staněk říkal, že pro rok 2020 bude požadovat navýšení rozpočtu o 2,4 miliardy korun proti letošku. Zatím to vypadá na slavné vítězství – rozpočet ministerstva kultury na příští rok bude víceméně stagnovat. To zrovna nevypadá, že by si vládní koalice myslila, že kultura je jedním z úhelných kamenů našeho státu.
Kultura se dostává do vědomí národa jen v období krize – národně-divadelní, jindy ministerské. Po letní politické operetce na to může tvrdě doplatit. Když politickou elitu zdá se nezajímá kultura, možná přichází čas uvažovat, jestli establishment a občané tohoto státu skutečně chtějí kulturu cílevědomě zvelebovat a podporovat…
Pan exministr odvolal ledaskoho. Jeho pohnutky nechci luštit, nicméně jeden výnos mě přece jen zaujal. Poslední den svého účinkování v Nostickém paláci zrušil současné obsazení Rady pro klasickou hudbu Programu státní podpory festivalů profesionálního umění. Ministerstvo totiž před časem vytvořilo pro vybrané festivaly nepříliš organickou škatulku, což si vyžádalo vytvoření zvláštní grantové komise. Ta měla jak umělecká a koncepční, tak ekonomická kritéria. Proto byli členy lidé ze světa hudby i ekonomie, a to vždy s nesporným odborným a osobnostním kreditem, kteří se těší vážnosti – Mikuláš Bek, Ivo Medek, David Mareček, Richard Hindls, Petr Daněk ad. Exministr jim sice zprostředkovaně poděkoval za „výrazný odborný vklad“ a uvedl, že si váží jejich činnosti, na tiskové konferenci ale řekl, že „jednali zaujatě“. Když odhlédnu od zákulisí a skutečnosti, že pan Staněk opět potěšil Hrad i několik lidí ve zdejším hudebním mikrosvětě, je to poměrně riskantní precedens. Po odborné stránce lze jen těžko rychle sestavit odborně stejně kompetentní grantovou komisi, aby nezávisle a fundamentálně posoudila granty na příští rok. Kdo vybere novou, když klasické hudbě rozumí na ministerstvu kultury dle mého mínění jen dva úředníci? Jakkoliv živá česká kultura prožívá skvělou dobu, její politicko-byrokraticko-ekonomický rámec je smutný.
Zúžím-li pozornost na hudbu, tak jestli bude v čele ministerstva další kulturní virtuos, budou se podporovat hlavně zámky, hrady a kostely a nebudou se řešit důležité problémy, například zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře a koncepce podpory živé kultury. Kulturní aktivity organizací i občanů budou podfinancovány a z masivního kreativního vzdělávání se stane fata morgana. (Odkazuji na další slib vlády, že „…vytvoříme dotační program na podporu uměleckého a kreativního vzdělávání“.) Vezmeme-li vážně predikce, že svět i Česko se sunou vstříc ekonomické regresi, jasné zítřky českou kulturu asi nečekají a nemám zatím pocit, že by to naše státníky trápilo. Přitom právě kultura (hudba především), je to, co dělá v cizině Česku dobré jméno. V mezinárodní špičce jsou naši muzikanti, tanečníci, designéři, občas i výtvarníci a filmaři, politika rozhodně ne.
Jako bývalému muzikantovi je mi nejbližší živá hudba. Nuže čekají například naše orchestry a umělce jasné zítřky? U sólistů a komorních souborů je to jednoduché. Stát jim stejně téměř nepomáhá a jsou odkázáni na svůj um hudební a manažerský. Jak říkával jeden bývalý prezident – ať rozhodne ruka trhu. U orchestrů, festivalů a divadel je to komplikovanější. Sice tu máme prvky vícezdrojového financování, ale bez širší podpory se v drtivé většině nikdo neobejde. Rozhodovat by měla kvalita. A stát, kraje a municipality se budou muset i v čase regrese rozhodnout, jestli potřebují pro své občany orchestr, divadlo, festival.
Někteří říkají, že na prvním místě je koruna. Někdo má korun více, někdo méně. Od toho se pak odvíjí odvaha, koncepce a plánování toto kterého subjektu. Například ekonomika nutí většinu orchestrů k příklonu k pragmatickému konzervativismu. Ředitelé prostě musí vyjít s daným budgetem a musí svoje lidi uživit. (Výjimkou je konzervativní paradigma České filharmonie, jež má své dobře známé důvody.) Nezávidím ředitelům, dramaturgům a šéfdirigentům, protože se musejí pohybovat na hraně mezi očekávanými nároky a populismem. (Doporučuji prostudovat nové koncertní plány českých orchestrů.) Obávám se, že jasné zítřky pro živé hudební umění v Česku zatím čekat nelze.
Největší legendou letošního festivalu Dvořákova Praha by měl být Zubin Mehta. Třiaosmdesátiletý dirigent se loučí se svou Izraelskou filharmonií a je v knize osudu, jestli k nám ještě někdy přiletí. Zářijové vydání Harmonie je poctou této mimořádné osobnosti světové hudební současnosti. Další jména mluví sama za sebe – Michael Bublé, King’s Singers, Bohuslav Matoušek, Gil Shaham, Simon Trpčeski.

Hudebně inspirující dny přeje
Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 29. 8. 2019

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 9/2019

obsah

3 Obrana Mozarta (Otomar Kvěch)

6 Zubin Mehta: Ti, kdo spolu zpívají a hrají, mohou spolu i žít (Jiří Vejvoda)
Nejen o půlstoletí s Izraelskou filharmonií.

14 Nejlepší věci na světě jsou zadarmo (Magdalena Nováčková)
Se Simonem Trpčeskim o Makedonii, vlastenectví, hledání hudebního porozumění, romantické duši a cestě k radosti.

20 The King’s Singers: Hudba má úžasnou sílu spojovat (Lucie Johanovská)

25 Gil Shaham: Housle byly moje rebelie (Dita Hradecká)

28 Vysnil jsem si Brno, vysnil jsem si dramaturgii (Veronika Lucassen)

34 Petr Kofroň: Dobývání brambor rukama (Michal Nejtek)

38 České muzeum hudby dvě stě let po založení Národního muzea: Fonotéka (Petr Ferenc)

44 Bohuslav Matoušek: Třicet let s Bohuslavem Martinů (Luboš Stehlík)

48 Konstanty a varianty 9: Soutěžení, fanouškové a fanatici (Vlasta Reittererová)

54 Festival s Duchem i duší (Václav Tachecí)

58 Michael Bublé: Chráním odkaz Franka Sumatry (Jan Smigmator)
S Bublém tváří v tvář

62 Nikol Bóková: Propadla jsem zvuku jazzového tria (Milan Tesař)

64 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.