pondělí, 23. červenec 2012

Harmonie 8/2012

Napsal(a) 

časopis Harmonie 8/2012 časopis Harmonie 8/2012

Velcí Němci

Současné Německo je silné nejen ekonomicky, ale navazujíc na historii i kulturně. Je pozoruhodné, jak německá umělecká scéna nabízí v každé generaci záplavu silných osobností. K těm starším patří režisér Peter Konwitschny, převážně scénograf Johannes Leiacker a dirigent Ingo Metzmacher. Jejich exkluzivní názory výrazně ovlivnily charakter srpnového vydání HARMONIE. Nicméně pozoruhodné jsou i rozhovory s pěvkyní Martinou Jankovou, houslistou Iljou Gringoltsem a veteránem jazzové avantgardy Marshallem Allenem. Zvlášť pak musím upozornit na poutavou reflexi odkazu dalšího velkého německého umělce – Dietricha Fischera-Dieskaua. Srpnové vydání rozhodně není jen oddychové.

Milí přátelé HARMONIE,

potěšení z četby, poučení i povznesení nad každodennost Vám přeje

Luboš Stehlík

glosa

Mezi Katedrálou a Čiperným králíkem

Minulý rok jsem psal o svém letním putování mezi Horňáckem a Budapeští. Letos bylo méně času na „dovolenou“, takže jsem se se svou manželkou nejlepší ze všech rozhodl, že poprvé navštívíme společně jedno z kulturních center Evropy – Paříž. Naposledy jsem byl v tomto městě, když nesl náš stát podivný název Česká a Slovenská Federativní Republika. Byl jsem zvědav, jestli něco překoná tehdejší fascinující vjem z improvizujícího Oliviera Messiaena v kostele Svaté Trojice... Zážitků jsme měli hodně a o některé se s vámi podělím. Mohlo by to být i doporučením nebo varováním.

Jakkoliv jsem k Praze hodně kritický, zjistil jsem, že když ji člověk opustí, mohou se některé výhrady zmírnit. Například poté cojsem poznal letiště Charlese de Gaulla, nezdá se mi pražské letiště (Václava Havla) tak ušmudlané a nudné, pražské ulice tak špinavé a historické jádro tak zaplevelené kýčem. (Pařížské eiffelky různých velikostí jsou více patriotické nežli pražské – ruské – matrjošky.) Čtyři rozdíly jsou však patrné ihned. Historická Paříž není zneuctěna a barbarsky zohavena graffiti a tagy jako Praha, rakovinové rozbujení heren Paříž také nezná, psí exkrementy jsou ve francouzské metropoli spíše výjimkou a Praha je, co se týká národnostní a rasové pestrosti, dost fádní. Času nebylo mnoho, takže naše dny byly plné od rána do noci.

Čiperný králík Čiperný králík

Nejdříve k tomu, co mě zklamalo. Podlehli jsme turistickému ostinatu a vydali se na věž Jeana Eiffela, kde jsme byli, jak jinak, nejspíš příkladnou spoluprací lapků a dozorců okradeni. Sveřepě jsme však trvali na dobytí vrcholu, takže jsme další den s náhradním dokladem vystoupali a dojeli až nahoru. I přes vysokohorskou cenu šampaňského a výhled na šedivě černé střechy Paříže to stálo za to. Další turistickou pastí, do které jsme spadli, byl Louvre. Ze sofistikované továrny na peníze francouzského státu šel na mě smutek. Stovky proplétajících se lidí, kteří si navzájem vadí a překážejí, absence klidu, nezájem Japonců, Arabů, Rusů ad. o veledíla typu Giotta, Carravaggia, manýristů nebo anglických a španělských mistrů, davová psychóza, strkání a blesky fotoaparátů před Mona Lisou... Byl jsem rád, když jsme z tohoto labyrintu po půl dni zdraví unikli. Od dcery jsme dostali za úkol projít pod všemi „vítěznými“ oblouky. Aby toho člověk dosáhl, musí projít rájem byznysu – Avenue des Champs-Élysées. Další smutný zážitek! Každý turista má navštívit katedrálu Notre Dame. Jaké štěstí, že máme katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a Paříž katedrálu St-Germain-des-Prés! Naopak velmi zajímavý byl mimo jiné průzkum čtvrti Belleville a Cimetière du Père- Lachaise, obrovitého nakupení hrobek, kde ale najít Edith Piaf, Chopina, Bizeta, Rossiniho nebo Jima Morrisona byl úkol pro detektiva. Zklamání z Notre Dame vyvážil objev mojí manželky nejlepší ze všech na Île de la Cité – nádherný květinový trh s pohádkovou nabídkou hortensií...

Muzikant může v Paříži těžko pominout operu. Hlavní slovo udává Opéra National de Paris, která má dvě divadla. Vytčený den nebylo na výběr – operní dům Palais Garnier měl tacet a v Bastille dávali Lazebníka sevillského v tradiční režii španělsko-maurského typu Colina Serreaua. Byla to výborná zábava s vynikajícím Lawrencem Brownleem v roli Almavivy v naprosto nevhodném sále, kam jistě patří Wagner, ale určitě ne Rossini.

Oslava našeho svatebního jubilea v Paříži měla přece jen dva nezapomenutelné zážitky. Prvním byl Hôtel Biron, kde má sídlo Musée Auguste Rodin, pro mě Michelangelo 20. století. Vidět jeho dílo včetně Myslitele a Katedrály, která působí ve své prostotě silněji nežli katedrály kamenné, ve skromném paláci a v nádherné zahradě, bylo něco, co nelze slovy vyjádřit. Hlubokým zážitkem pak byl večerní a noční život Montmartru. Když se dostanete nad odpudivý Pigalle a pod turistickou slupku, objevíte tradiční kulturu, která stále ještě komunikuje s historií. Bonusem, který jsme jeden večer zkoumali a proposlouchávali, byl původní, nefalšovaný Au Lapin Agile. Kabaret U čiperného králíka má svůj původ na počátku 20. století. V malé prostoře se sejde skupina přátel, kteří v sálku s více než sto let starým inventářem několik hodin zpívají a hrají pro skupinu dobře zaplativších hostů šansony, kabaretní výstupy a zlidovělé pařížské popěvky. Není to jen dotyk s odkazem Brassense, Piaf a dalších šansoniérů, ale s původní zábavou Montmartru; s tradicí, která ve své dávné syrovosti pomalu mizí.

Auguste Rodin: La Cathédrale, 1908 Auguste Rodin: La Cathédrale, 1908

Paříž má Tour Eiffel, Rodina, Jardin du Luxembourg, velkolepé, patetické bulváry, nepochopitelnou záplavu v minulosti nakoupených či ukradených uměleckých děl, nad jejichž množstvím se tají dech, Au Lapin Agile, nemá však jedinečné panorama a genius loci staré Prahy, její věže, veselé břidlicové střechy, Stavovské divadlo, komorně útulné Rudolfinum a originální architektonické perly 1. poloviny 20. století. Prostě vše, co se i přes barbarství developerů a pražských byrokratů ještě nepodařilo znehodnotit. Při poslední večeři v jedné útulné vinotéce na Montmartru nám angličtí manželé na rozloučenou řekli: „Proč proboha jezdíte do Paříže, když jste z Prahy?!“

vyšlo: 1. 1. 2012

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 8/2012

obsah

3 Události – Komentáře
6 Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií (Věroslav Němec)
Rozhovor se členy Smetanova tria o kariéře sólové, komorní i rodičovské.
10 Jevištní konfrontace mezi minulou a současnou epochou (Markéta Jůzová)
Interview se slavným německým režisérem Peterem Konwitschným, umělcem, jehož jevištní počiny vás nenechají chladnými.
12 Na umění se musí člověk dokázat dívat novýma očima... (Markéta Jůzová)
... a o to se pokusil i scénograf Johannes Leiacker při práci na inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu ve Vídeňské státní opeře.
15 Janáček nalezl nové cesty psaní operních kompozic (Markéta Jůzová)
Německý dirigent Ingo Metzmacher vás provede cestami, na kterých se jeho kroky spojily s českou hudbou.
16 Pro mě je Harnoncourt mystik mluvící v podobenstvích (Martin Jemenka)
Dvojrozhovor se sopranistkou Martinou Jankovou a Zemlinského kvartetem – protagonisty štýrskohradeckého festivalu Styriarte.
18 Jak začínaly... (Vlasta Reittererová/Milan Palák)
... hudební styly aneb zrod operního verismu.
20 Muzikantství nelze naordinovat zvnějšku (Dita Hradecká)
Cesta houslisty Ilji Gringoltse z Leningradu přes Juilliard school a Basilej až do Kutné Hory.
22 Berlín v červnu (Ivan Žáček)
Posprejovaný Barenboim a berlínský kindl aneb dojmy z výletu do sousední metropole.
23 Luboš Sluka: Hudba, i když je dokonale udělaná, ale nemá nápad, je k ničemu (Eva Benešová)
Rozhovor nad bábovkou a rozjímání nad hudbou dneška.
24 Milan Slavický: Zpráva zevnitř (Petr Kadlec)
„Existuje málo lidí, o kterých lze říci jen dobré, a Edoušek, jak jsme mu říkali, mezi ně rozhodně patřil.“ Eduard Herzog očima Milana Slavického.
26 Orfeus naší doby (Ivan Žáček)
Několik slov o Dietrichu Fischeru-Dieskauovi, umělci, pro kterého slovo bylo vším.
28 Claude Debussy a jeho „krásné časy“ (Eva Velická)
Trocha poučení o životních osudech velkého muže s velkým srdcem.
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
„Smetanova Má vlast je z děl, odolávajících všem přívalům času a náporu okolností; ve své jednoznačnosti nepřipouští žádného jiného výkladu než ten, který je dán idejí Blaníka...“ Válečná léta v evropské hudbě.
34 Kritiky
41 Svět opery
48 Marshall Allen: Hrát se Sun Ra byla řehole (Peter Motyčka)
Interview s „Johnnym Hodgesem z jiné dimenze“ – saxofonistou Marshallem Allenem.
50 Pocta Mrázovu kvartetu (Igor Wasserberger)
Pokud jste nestihli koncert Georgie Mráze na Pražském hradě, pak je tu právě pro vás tato reflexe.
51 Letní večer s Paytonem a Mercuriem (Vladimír Kouřil)
Nicolas Payton pražské publikum rozžhavil až k tropickým teplotám!
52 Marcel Loeffler: Django byl náš bůh (Milan Tesař)
Interview s pokračovatelem hudební tradice jazz manouche, akordeonistou Marcelem Loefflerem.
54 Recenze
62 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.