pondělí, 29. červen 2020

Harmonie 7/2020

Napsal(a) 

Harmonie 7/2020 Harmonie 7/2020

Neklid umrtveného moře

Kolem svých dvanáctin jsem nevedl jen duchovní dialog s Dvořákem, Mozartem, Schubertem, Vivaldim, Brahmsem či Beethovenem, neutápěl jsem se jen ve Svěcení jara, ale schroustal jsem kdeco – od spisů Rollanda včetně Jana Kryštofa a Chrámu i tvrze Pavla Eisnera po životopisy Michelangela, Ondříčka, Kubelíka, od verneovek po jména „literatury absurdna“ jako byli Sören Kierkegaard, Jean-Paul Sartre či Franz Kafka. Je to sice divné, ale svět absurdity mě fascinoval. (Možná proto, že byly v mém podvědomí uloženy zážitky z druhé poloviny roku 1968.) S fenoménem absurdity jsem se pak střetával často – v životě, ve studiu i v křesťanství. Ostatně doba vlády nereformovatelných komunistů byla absurdní ze své podstaty.

Nemalou porci absurdity přinesla tzv. koronakrize. Symbolický i symptomatický pak byl mozartovský benefiční koncert, jenž uspořádaly 25. května dva mocní protagonisté českého hudebního života – Česká filharmonie a Pražské jaro. Záběry na neobyčejné interpretační počiny na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina byly prostříhávány s pohledy do hlediště, kde bylo rozeseto v parteru asi sto lidí v rouškách. Bylo to natolik absurdní a tragikomické, že se mi vybavily vzpomínky na dobu minulou, kterou dnes mnozí lidé velebí. Bylo by smutné vidět něco podobného v dalších letech…

Mrtvé české hudební moře z března přešlo do umrtveného v dubnu. V květnu a zvláště pak v červnu začal v hudebním moři prosvítat nový život. Stejní pořadatelé připravili 4. června závěr nejznámějšího českého hudebního festivalu. Když pominu hudební poctu Beethovenovi, která byla sice interpretačně brilantní, nicméně volbou orchestrální úpravy smyčcových kvartetů č. 14 a 16 se minula s kompoziční podstatou hudby, pohled do auditoria s třemi sty diváky v rouškách i bez nich byl už poněkud nadějnější, přesto téměř prázdný sál absurdní zůstal. Naději a lepší pohled do sálu přinesla další benefice České filharmonie 13. června, kdy umění orchestru, posíleného o studenty, Magdaleny Kožené a Simona Rattla mohlo obdivovat 500 lidí. Obnovení živých koncertů hlásí i další důležitá tělesa – FOK, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava… Mrtvé moře se probouzí k životu.

V hudebním světě cítím neklid a očekávání. Do podzimu hudebníci a manažeři vkládají velké naděje. Slyším a čtu o plánech orchestrů, divadel, festivalů, jež doufají, že to, co slíbily lidem, se naplní. Všichni věří, že obavy epidemiologů jsou jen preventivní strašení a ministr zdravotnictví se nestane opět hrobníkem kultury. Je máloco na světě, co bych si přál více než bohatý, normální hudební život a možnost cestovat za uměním nejen do jakéhokoliv českého města, ale i do Vídně, Berlína, Amsterdamu, Londýna či New Yorku. Zároveň je ve mně obava i zvědavost, jaký bude hudební život s koronavirem…

Jsem rád, že mohu ocenit drobné projevy optimismu a víry v lepší budoucno. Česká filharmonie nabídla pozici koncertního mistra (s roční podmínkou) Janu Fišerovi, dosud působícímu v PKF – Prague Philharmonia, a Pražští symfonici angažovali nového šéfdirigenta Tomáše Braunera, na špičkový český orchestr nezvykle mladého. Těší mě, že vám jej můžeme představit. Generačně mnohem zkušenější je legendární basista Richard Novák, jenž nabízí zkušenosti a velmi osobní prožitky ze své celoživotní cesty s hudbou Antonína Dvořáka.

Jedním z nejryzejších hudebních regionů našeho státu je Horňácko, kde se přirozeně spojuje tradice a současnost. V perexu článku Jiřího Moravčíka se píše: „Na Hrubé Hudbě, společném projektu Jiřího Hradila a Petra Mičky, je nejsympatičtější, že jakkoliv jde v základu o úpravy starých horňáckých písní, vyšly z toho moderní kompozice, autorský počin, kdy k nebi vystoupala hudba krásná jako předtím, jen umocněná doteky elektroniky.“ Stojí za to si nejen přečíst povídání o Horňácích, ale také si najít cestu k hudbě regionu na pomezí Moravy a Slovenska.

 

Inspirativní čtení přeje

Luboš Stehlík

šéfredaktor

vychází 29. 6. 2020

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 7/2020

obsah

3 Komentáře

6 Tomáš Brauner chce rozvíjet českou tradici (Martin Rudovský))
S novým šéfdirigentem FOK o plánech, prožitcích a překvapivém čase.

14 Kdybych se nebál, řekl bych – spřízněná duše (Petr Kadlec)
S Richardem Novákem o Antonínu Dvořákovi a Stabat Mater.

19 Hudební svět synagog: Psalmodie a liturgický zpěv (Veronika Seidlová)

24 Roger Doyle: Otec irské elektroakustické hudby (Dina Šnejdarová)

28 Klavír s královskou korunkou (Dita Hradecká)

34 Tři jsou víc než jeden (Alena Sojková)

38 Hudební historie je krásný obor (Tomáš Slavický)

43 Olomouc folklorní (Pavel Klapil)

47 Z jednoho století české opery 3 (Vlasta Reittererová)

52 Omer Avital: Newyorské paradoxy (Milan Tesař)
O velkoměstě, které pulzuje rychleji než je záhodno.

55 Hrubá Hudba: Ostře řezané horňácké dědictví jazzového tria (Jiří Moravčík)

58 Jan Kořínek: Dnešku chybí blues (Tomáš S. Polívka)

62 Recenze

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.