středa, 27. květen 2020

Harmonie 6/2020

Napsal(a) 

Harmonie 6/2020 Harmonie 6/2020

Kultura je vizitkou civilizace

Několik měsíců je kultura v podivné hibernaci. Jako občan tohoto státu některým krokům politiků rozumím, jiným částečně, v leckterých tápu. Nechápu, proč v březnu a dubnu nechali na holičkách stovky hudebníků „na volné noze“, takže špičkoví instrumentalisté a zpěváci si museli přivydělávat v supermarketu nebo být podomními distributory, že koncertní sál typu Rudolfina či Besedního domu je pro ně zdravotně rizikovější než hobbymarket nebo obří nákupní centrum atd. atp. Na počátku května sice vláda umožnila pořádání kulturních akcí, jenže limity jsou natolik omezující, že pro divadla, symfonické orchestry a festivaly nemá ekonomický smysl býti Fénixem a povznést z prachu svoje projekty. S nadějí čekají na podzim, jenž by měl být kulturně nabit. Ministr kultury nicméně mimo jiné prohlásil (možná ještě změní názor), že velké kulturní akce jsou do konce října zakázány.

Co bude dál a jaké nastaví stát podmínky pro živou hudbu, nikdo neví. Budu-li konkrétní, jestli zazní koncertní sezony symfonických orchestrů celé nebo začnou až v listopadu či ještě později, jestli budou sály přehlídkou rouškové kreativity…, v jaké formě proběhnou Dvořákova Praha, Struny podzimu, Festival Janáček, neřku-li Festival Rudolfa Firkušného. Zdá se však jisté, že všechny hudební akce budou prozatím bez zahraničních hostů. To je sice nemilé, ovšem bude to nečekaná šance pro domácí sólisty a dirigenty, kterou doufám s nadšením využijí. Nicméně věřím, že nezvítězí klimatičtí „puritáni“, kteří by zrušili leteckou přepravu, a že k nám jednou opět přiletí výjimeční muzikanti včetně mých oblíbenců (Janine Jansen, Sol Gabetta, Leonidas Kavakos, Víkingur Ólafsson, Daniil Trifonov, Kent Nagano, Andris Nelsons atp.) Streamování nebo nahrávky živý kontakt s Umělcem nikdy nenahradí a dovolím si odhadnout, že negativní ekologická stopa koncertních sálů, která bezesporu existuje, není větší, než negativní výstupy produkce mobilů a počítačů klimatických fundamentalistů. Každopádně další život klasické hudby nebude stejný jako v minulosti. Ostatně pořadatelé hudebních akcí budou muset zvažovat, jak zareaguje na koronavirový prožitek publikum a jak intenzivní bude návrat k živé hudbě…

Čínský koronavirus způsobil, působí a sekundárně ještě asi způsobí hodně neštěstí a hodně zlého, ale nechtěně přinesl i dobré věci. Kromě vzedmutí vlny empatie, sociální a mezigenerační komunikace, kreativity ve vědecké a průmyslové sféře, objevují se zdánlivé nepatrné, ve skutečnosti však velké maličkosti. Například tři významné české festivaly s příhraničním přesahem se rozhodly spojit síly a stvořit (snad v září) něco nového – Concentus Moraviae (Rakousko), Lípa Musica (Německo), Svatováclavský hudební festival (Polsko). Jestliže epidemiologové nás v dobré víře správně uzavřeli (a možná v budoucnu ještě uzavřou) do bublin, politici, vesměs snad také v dobré víře, zapouzdřují státy a někteří zjistili jak chutná moc, hudba má sílu, kterou nemají – spojuje lidi a nezná hranice. Uvedu čtyři příklady, přičemž jich jsou po světě tisíce. Díky artové stanici České televize mohli lidé v nouzovém stavu prožít, pomáhat a sdílet výstupy benefičních večerů České filharmonie, Opery Národního divadla Praha a tradiční koncert Berlínské filharmonie. První benefice České filharmonie měla v prázdném Rudolfinu mimořádnou energii a několik instrumentálních výkonů mělo nečekaně vysokou úroveň (například sólový Bach Václava Petra). Její druhý koncert měl silné dirigentské zastoupení, byl dramaturgicky a lidsky efektnější (vyjma tragikomických speciálních roušek pro hornisty), ale chyběla mystická atmosféra a naléhavost předchozí benefice. Večer Národního divadla ohromil prázdným prostorem atraktivního interiéru Státní opery Praha, měl však bohužel nevyrovnanou pěveckou úroveň… Jiným světem byl evropský koncert Berlínské filharmonie prvního května. Místo v Tel Avivu uskutečnila jubilejní třicátý koncert v jejím obrovitém liduprázdném domovském sále, bez roušek a ve velmi okleštěném obsazení. Přiznávám, že zvláště poslech komorní verze Erwina Steina Mahlerovy Čtvrté symfonie byl pro mě neobyčejně hlubokým zážitkem. Jistě to bylo jako vždy při kontaktu s tímto dílem hudbou, nicméně právě tak i její interpretací. Vůdčí osobou byl dirigent Kirill Petrenko a v závěru pak Christiane Karg, nicméně berlínští opět potvrdili, že mnoho jejích členů jsou sólisty mezinárodní úrovně. Dechberoucí byla nejen hra houslisty Daishina Kashimota, ale i violoncellisty Ludwiga Quandta, nestárnoucího hobojisty Albrechta Mayera, flétnisty Emmanuela Pahuda a klarinetisty Wenzela Fuchse. Především to však bylo o propojení lidí bez hranic skrze hudbu, o tom, že díky kultuře je naše civilizace civilizací, často včetně, jindy navzdory politikům.

 

Dobré zdraví a dobrou hudbu nám všem i celému světu přeje

 

Luboš Stehlík

šéfredaktor

vychází 28. 5. 2020

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 6/2020

obsah

3 Komentáře

6 Barbara Maria Willi: Domov můj pro mě neznamená nic nacionalistického (Boris Klepal)
O festivalu Concentus Moraviae, umění proměnit handicap na příležitost nebo divoké krvi v interpretaci staré hudby.

12 Michal Rataj: Noty jsou naplněním něčeho, co se zkrátka musí stát (Michal Nejtek)
Je autorem elektroakustické hudby, rozhlasových kompozic, tvoří zvukové performance, improvizuje. Skladatel a pedagog Michal Rataj.

18 Srdcový bas Hany Flekové (Markéta Cukrová)

24 Hudba na rozhlasových vlnách (Jiří Vejvoda)

29 Robert Kružík: Pevný řád je pro mě požehnáním (Veronika Lucassen)

32 Z jednoho století české opery 2 (Vlasta Reittererová)

38 Tři dekády českého sboru v Brně (Jiří Beneš)

40 Salamone Rossi a polyfonní hudba v raně barokní synagoze (Aleš Weiss)

46 Regionální muzikolog? (Karel Steinmetz)

50 Meziválečné hudební divadlo v Olomouci (Miriam Hasíková)

56 Jan Hammer: Myslel jsem, že jazz budu dělat navždy (Milan Tesař)
Syn slavných českých jazzových interpretů a držitel Grammy se letos přihlásil s novou jazzovou nahrávkou.

59 Dan Storper: Poslech kompilace nesmí omrzet (Milan Tesař)

62 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.