středa, 23. květen 2012

Harmonie 6/2012

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2012/6 časopis Harmonie 2012/6

Otazníky?

Máj přinesl nejen řadu pozoruhodných hudebních projektů v Praze, Ostravě, Brně, Pardubicích, Plzni, Zlíně..., ale i několik otazníků. Do sféry fikce patří konstatování novinářů České televize, že Pražské jaro je letos jaksi „obyčejné“. Zvláště mě zaujal „dojmolog a odborník na všechno“ Jakub Železný, jenž s vážnou tváří mluvil 12. 5. v hlavní zpravodajské relaci ČT o Pražském jaru ve smyslu, že kvůli krácení peněz od státu nemá letos výrazné dominanty. Když pominu fakt, že díky rezervám festivalu, jenž musí plánovat s víceletým horizontem, rozpočet zkrácen nebyl, tak jména Andsnes, Bostridge, Padmore, Kožená, Gruberová, Fink, Fischer, Dantone, Bělohlávek (skvělé Sukovo Zrání !) či Barenboim bych spíše řadil do kolonky „neobyčejné“. Nicméně festival má svoje rezervy a určitě hodně lidí by toužilo vidět a slyšet v Praze řadu „hvězd“. Mohlo by se totiž stát, že by konkurence byla hbitější. Tep dnešní doby nabízí například dvě mediální lákadla: West- Eastern Divan Orchestra a Simon Bolivar Youth Orchestra se svými šéfy...

S hrozbou skutečných otazníků se střetávají dva pražské orchestry. V FOK, příspěvkové organizaci Prahy, nejdříve ředitel propustil svého programového ředitele, načež se jeho židle zakymácela, když jej pražští zastupitelé navrhli odvolat, a posléze jej vyzval k rezignaci dokonce jak šéfdirigent Jiří Kout, kterého krátce předtím jmenoval doživotním šéfdirigentem FOK, tak umělecká rada. Co to bude pro orchestr znamenat, ukáže blízká budoucnost. Možná že vedením FOK proklamovaný „boj o diváka“ bude těžší, než se zdálo... S rozjezdem Pražského jara odvolala ministryně kultury svého náměstka Radka Zdráhala, který měl ve své gesci mimo jiné i hudbu. Nutně vyvstaly otázky, co bude s reformou Národního divadla, jestli dojde k „modifikacím“ a jaký vliv to bude mít na Českou filharmonii. Neformálním garantem změn ve fungování a financování ČF a naplnění závazků vůči Jiřímu Bělohlávkovi byl za ministerstvo právě pan Zdráhal. Pesimista by si dovedl představit situaci, kdy by se na podzim platy filharmoniků nezměnily, nový hudební ředitel by nenastoupil a filharmonie by se propadla opět do bytí – nebytí, z kterého se začala zvedat. Nebudeme svědky další „kauzy Česká filharmonie“?

Milí přátelé HARMONIE,

potěšení z četby, poučení i povznesení nad každodennost Vám přeje

Luboš Stehlík

glosa

Co je české, to je hezké?

Bylo to jako studená sprcha. Student jedné hudební školy se vydal na zkušenou do světa – do Německa. Protože tam byl spokojený, pobyt si – z původních několika měsíců – výrazně prodloužil. Na svoji českou „alma mater“ se pak vrátil splnit některé studijní povinnosti. Po přehrávce, kterou si sám uváděl, za ním jeden z profesorů přišel s tím, že v jeho češtině je trochu slyšet němčina. A upozornil ho, že ještě horší by bylo, kdyby německy začalo znít i jeho hraní.

Tato příhoda, která ve mně evokuje tak zhruba rok 1864, ukazuje, že argumentace něčím národním je ve světě české hudby pořád živá a přitažlivá. A většinou nemáme potřebu podrobovat ji kritice. Proč bychom měli? Protože je zcela mlhavá.

Historické poučení je přitom na dosah ruky. Stačí se podívat, jak u nás bylo ve druhé polovině 19. století přijímáno dílo Bedřicha Smetany. (Což ve svých pracích ukazují třeba muzikologové Marta Ottlová a Milan Pospíšil.) Ve Smetanově první opeře Braniboři se tehdy spatřoval „záblesk onoho specielně českého ducha hudebního, kterýž vane nám vstříc z každého taktu následující Prodané nevěsty“ . V ní se skladatel přiblížil „nejúžeji k srdci svého národa, v hudbě této zajásal i tesknil přímo z jeho vnitra“. U Dalibora propukly vášnivé spory. Jedni říkali, že „Smetana v Daliboru zapřel svoje národní poslání“ , a druzí naopak, že dílo vyvolává „přehluboký dojem svou hudební řečí o tragických protivách života, a to řečí ryze českou, tak že několika stránkami najednou Smetanovo dílo budí a sílí ve vzdělanstvu českém národní vědomí a nadšení“.

Všechny ty výroky mají svůj dobový kontext, který mnohé vysvětluje. Ve druhé polovině 19. století se česká národní kultura emancipovala (především od kultury německé) a v mnoha oblastech se hledal ideální národní model. Platilo to i o opeře, která se brala jako mnohem reprezentativnější žánr, než je tomu dnes. Operou bylo možné se zapojit do velké soutěže mezi evropskými národy. Proto v dobových hudebních kritikách tolik čteme o českosti, proto se mnozí hudební referenti chovají jako detektivní kanceláře, které se snaží vypátrat v původní české tvorbě originální nebo „česky znějící místa“ a tato oddělovat od vlivů tzv. nepůvodních, a tedy nežádoucích. Česky znějící místa ovšem nikdo přesně nedefinuje – je to spíš pocit, že to české je blízké zpěvnosti, lahodnosti, pravidelnosti, ale také pravdivosti, zároveň modernosti, hluboké vážnosti jdoucí ze srdce i prostonárodnímu veselí... Každý si tam prostě najde to své. A v tom je klíč. Českost (ale také polskost, finskost, lotyšskost, jihoafričnost, kamerunskost...) jsou pojmy – řečeno vědecky – funkční, nikoli substanční. Víc než s hudbou samotnou souvisejí s tím, kdo je poslouchá, v jaké době je poslouchá, a co chce dotyčný slyšet. Nejsou obsažené v samotné podstatě. (A to se netýká jenom hudby. Je zajímavé si uvědomit, jak a proč se v posledních 22 letech v ústech našich politiků slovo „národní zájmy“ – slovo, které s mnohými hýbe, a přitom vůbec nemusí být jasné, co se tím myslí.)

Na konci března 2012 se na Nové scéně Národního divadla tyto otázky znovu zpřítomnily. Institut umění – Divadelní ústav tam pořádal konferenci věnovanou české identitě v současném umění. S otázkami jako: „Je česká identita důležitá pro stěžejní veřejné kulturní instituce? Jak jsou schopni její představitelé českou identitu definovat a ve své dramaturgii s ní pracovat? Co znamená „češství“ pro domácí umělce různých generací? Odpovídali na ně třeba dirigent Jakub Hrůša, režisér David Radok, zástupci Národního divadla, Národního muzea, Českých center nebo České filharmonie. Cílem fóra nebylo „hledat odpovědi na konkrétní otázky, ale spíše vymezit prostor pro další diskusi“ , což se poznalo. Zvlášť inspirativní mi přišly názory historika Jiřího Raka, především jeho lapidární výrok o tom, že „to národní je zátěž“ .

Pokud jde o hudbu, řeč byla o specifičnosti zvuku České filharmonie. Šéf Umělecké rady orchestru Jaroslav Pondělíček hovořil o „charakteristicky měkkém a barevném zvuku orchestru“ , o tom, že dirigenti, kteří do Prahy přijíždějí, jsou rádi, že stále poznají Českou filharmonii podle zvuku, o tom, že „orchestr má velmi zažitý a ustálený přístup v oblasti české hudby, zejména Dvořáka a Smetany“ a že jistou roli hraje aspekt jednotné národnosti členů orchestru, a tedy „silně vkořeněné, společné cítění české hudby i obecně jistý společný hudební cit“. Měl jsem možnost na Nové scéně přímo reagovat, takže s dovolením shrnu své doplňující poznámky.

Zakladatel interpretační tradice ČF Václav Talich jednou řekl: „Nepopírám, že v českém hudebníku je velké přirozené nadání, temperament a vášeň, avšak záhy mi bylo jasno, že mu chybí disciplinovanost.“ Dirigent Zdeněk Košler: „Buďme nejprve přesní a teprve potom Slované.“ Tedy jsou tady určité kvality, určitá tradice, určité cítění, ale zároveň hrozí, že se v nich uvelebíme, zabydlíme a že se s nimi spokojíme. (To ostatně hrozí každému v jakémkoli povolání.) Charakteristiky uváděné jako specifické pro Českou filharmonii, nejsou nepodstatné, ale chápu je jenom jako část toho, čemu říkáme kvalitní interpretace. Berlínští filharmonikové svoji identitu nestaví na specificky německém zvuku nebo na interpretační tradici Beethovena. Síla tělesa je v kvalitách jednotlivých hráčů (ať už jsou z Norska, Švýcarska nebo Japonska), v tom, že jsou skvěle připraveni a precizní, dále tkví v dokonalé souhře (což je samozřejmě především věc šéfdirigenta). A do třetice: když ten orchestr slyšíte, máte pocit – nehudebními pojmy řečeno –, že jde o život.

Do budoucna bych České filharmonii přál, aby si všechen ten přirozený cit a tradici zachovala, ale aby svoji identitu stavěla především na univerzálních hodnotách, které dělají skvělý orchestr skvělým orchestrem.

Věřím, že v tom ale nakonec není a nebude spor, držím palce a těším se na nový filharmonický svět!

Petr Kadlec

vyšlo: 30. 5. 2012

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 6/2012

obsah

3 Události – Komentáře
6 Z trosek povstala architektura a hudba (Jana Slimáčková-Michálková)
Pokud jste nikdy nebyli v britské katedrále sv. Michaela v Coventry, vysílající do světa varovné pacifistické signály, vydejte se s námi na výlet!
10 Více hudby pod Tatrami (Michaela Vostřelová)
Další poznávací cestu vám nabízíme společně s mistrovskými kurzy eduMEMA, které se konaly v květnu ve slovenském Popradu.
14 Lingua angelorum (Šárka Mrázová)
Rozhovor o tom, jak se skladatelka Sylvie Bodorová snažila proniknout do „andělské řeči“.
16 Milan Slavický: Zpráva zevnitř (Petr Kadlec)
Kadaňské epizody ze života Milana Slavického.
19 Jak začínali... (Vlasta Reittererová/Milan Palák)
V další části našeho začátečnického seriálu se podíváme například na první hvězdné kroky Marii Callas nebo Kathleen Ferrier.
22 Vždy se snažíme hluboko proniknout do obsahu díla (Markéta Jůzová)
Rozhovor se sbormistrem, uměleckým ředitelem, vysokoškolským pedagogem a především se zakladatelem renomovaných dětských sborů Jiřím Skopalem.
26 Marilyn je symbolem i obětí „amerického snu“ (Mirka Zemanová)
Interview s představitelkou hlavní role v opeře Waiting for Miss Monroe, nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou americkou sopranistkou Laurou Aikin.
28 Hvězdy barokní opery v Praze... (Václav Kapsa)
... aneb krátké pojednání o zpěvácích, virtuozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude nakonec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám.
30 Vydávam hudbu, ktorá oslovuje a napĺňa (Peter Katina)
Rozhovor se zakladatelem jubilujícího slovenského vydavatelství Hevhetia Jánem Sudzinou.
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
Bouřlivá třicátá léta v evropském hudebním kontextu.
34 Kritiky
38 Svět opery
43 Rozhněvaný černý muž Nicholas Payton (Daniel Konrád)
Profil více než kontroverzního jazzového trumpetisty.
46 Martin Brunner: Dělat jazz upřímně (Jan Mazura)
S mladým českým pianistou o jeho hudebních studiích a novém projektu.
48 Potlesk pro Jazzfest Brno (Milan Tesař)
Krátké jazzové ohlédnutí pro toho, kdo neměl možnost si během letošního brněnského hudebního svátku zatleskat osobně.
50 Freddy Cole míří do Prahy (Vladimír Kouřil)
„Snažím se vycítit, jaké je publikum a dát mu to, co si myslím, že se mu bude líbit.“
51 wrgha POWU – Zrozen ve snu (Lubomír Dorůžka)
Rozhovor s Tomášem Sýkorou, pianistou a skladatelem, který rád boří hranice a vymýšlí nová slova.
53 Recenze
62 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.