pondělí, 2. červen 2003

Harmonie 6/2003

Napsal(a) 

2003/06 2003/06

Vážení čtenáři,

nejspíš se všichni shodneme, že Velikonoce byly letos nádherné. Alespoň co se počasí týče. Jako by nám byl vynahražen smutný podzim a šedé Vánoce. Velikonoce však nejsou jenom signálem příchodu jara

se svěže zelenými svahy a lesními mýtinami, sněženkami a petrklíči, nejsou jenom ve znamení polévání, pomlázky a vajíček, ale jsou i jedním z hlavních křesťanských svátků. Velikonoce se vždy nějak projeví i v programu veřejnoprávní České televize. Dva

pořady ve mně dokázaly na chvíli vzbudit různé reakce. Brněnská redakce ČT nabídla divákům záznam provedení kantáty Cesara Francka Sedm slov Ježíše na kříži, jež je u nás málo známá. Dramaturgii brněnského Velikonočního festivalu duchovní hudby budiž za

to dík. Ocenění zaslouží i sbor a orchestr. Překvapení a posléze úsměv podnítily výkony polsko-českého sólového ansámblu. To, co zpěváci občas vyluzovali, a jak se dirigent opájel svými elegantními gesty, bylo vskutku úsměvné. Že nejsme schopni sestavit

české kvarteto, na které bychom mohli být před světem hrdi, je známá věc, ale že to není možné i s mezinárodními posilami, bylo pro mě novinkou. Koncert však rozhodně nebyl nudný. Jednak je Franckova hudba zajímavá, jednak bylo napínavé odhadovat, co vše

se povede a co ne. Na závěr Velikonoc odvysílala Česká televize koncert mormonského Salt Lake Tabernacle Choir. Pohled na mohutný, více než stočlenný sbor a obrovité varhany byl imponující, nicméně větší nudu, dramaturgickou a interpretační, jsem už

dlouho nezažil. Navíc ani několik set hlasivek nedokázalo zakrýt pěvecké nedostatky. Skutečně nechápu, proč není možné realizovat nějaký prestižní projekt s českým sborem, který by dopadl umělecky určitě skvěle. (Co se týká sborů jsme na tom podstatně

lépe než u sólových pěvců.)

Občas si stýskám nad dramaturgií orchestrálních koncertů. Důvodem je často nezajímavá nebo naopak vlezlá skladba koncertů, délka večera, absence odvahy například zakončit program silným koncertantním dílem (navíc je-li po

ruce špičkový sólista), neinvenční, ve vyjetých kolejích se pohybující volba sólistů, kteří se často setrvale opakují, zvaní zahraničních umělců na sklonku kariéry, špatný odhad repertoárových možností konkrétního sólisty či dirigenta. Najdou se

i dramaturgové, kteří nemají ucelený přehled nejen v zahraničí, ale i doma, nesledují nebo v horším případě neznají výrazné mladé umělce na světové scéně v době, kdy jsou ještě pro finančně limitované české agentury, koncertní organizace a promotéry

dostupní. Navíc mám pocit, že občas zde hraje svou roli i něco, co se blíží pojmu klientelismus. Skutečně vynikajících dramaturgů má Česká republika jako onoho pověstného šafránu. Přitom v 90. letech katapultovalo naše hudební školství několik neobyčejně

talentovaných lidí s mimořádnou odbornou erudicí a mezinárodním přehledem. Mají však smůlu. Stejně jako v době před rokem 1989 budou asi muset ještě minimálně roky čekat, až přijde (nejspíš odchodem do penze či úmrtím zasloužilého kolegy) jejich čas. Je

tu jenom jediná naděje, a to že vedoucí manažeři orchestrů dají šanci mladým, průbojným, světu otevřeným lidem už teď. Myslím, že i to by mohl být náš vklad a dobrá vizitka po případném vstupu do Evropské unie.

V první polovině května se v Praze

uskutečnily dvě zajímavé festivalové soutěže - Zlatá Praha a Pražské jaro. Příznačné pro Zlatou Prahu byla setrvalá minimální snaha televizních producentů realizovat zajímavé nebo dokonce odvážné operní projekty. Vítězství operního filmu Balcony se tak

dalo předpokládat. O to víc mě těší efektní české televizní zpracování Martinů Sestry Paskaliny. Porota pak vynesla soud, který je jako u všech soutěží subjektivním průsečíkem názorů. Škoda, že si čeští diváci svůj úsudek z finančních důvodů asi nebudou

moci udělat.

Soutěž Pražského jara neměla jednoznačný výstup. Jestliže kategorie trubka, v které totálně propadli čeští kandidáti, má suverénního vítěze v Julianu Sommerhalderovi a Pražské jaro se jednou bude asi moci pyšnit tím, že stálo na počátku

kariéry světového trumpetisty, pak houslová soutěž mě překvapila. Finalisté svým vystoupením spíše zklamali a například s Dvořákovým koncertem měli nečekané problémy. Z českých houslistů se místo očekávaného úspěchu již poměrně známé Jany Novákové

překvapivě, ale po zásluze, prosadil Roman Patočka.

Při pohledu na poloprázdné Rudolfinum při houslovém finále mě muselo zákonitě napadnout, proč není sál nabit k prasknutí mladými houslisty, kteří prahnou po nové inspiraci a srovnání (Praha má jednu

vysokou školu, dvě konzervatoře a řadu základních hudebních škol), proč je sem třeba nepřivedli jejich učitelé. Je snad v praxi u nás něco výchovně lepšího, než takováto renomovaná soutěž?

Z červnového čísla Vás chci upozornit na odborně fundovanou

úvahu Vlasty Reittererové na téma hudba a válka. Prenzentace současných aktivit a názorů Sira Charlese Mackerrase je zároveň poctou HARMONIE tomuto velkému umělci, který toho tolik udělal pro českou kulturu. Jsem také rád, že uveřejňujeme při příležitosti

50. výročí koncertní činnosti a ocenění cenou Harmonie za celoživotní přínos české a světové hudební kultuře portrét legendární cembalistky Zuzany Růžičkové.

vyšlo: 2. 6. 2003

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 6/2003

obsah

3 Fejeton Lukáše Hurníka: Úhel pohledu, Glosa: Wagner v Brně
4 Velikonoční festival v Brně
6 Souboj sólistů, Čtyři tváře francouzské hudby, Dramatický Pavel Eret
7 Májové (roz)čarování, Pianistický objev, Wihanovci zrají jako dobré víno
8 Osobnost: Sir Charles Mackerras
11 Peter Schreier v Praze
12 Hudba a válka
16 Rozhovor se Zuzanou Růžičkovou
19 Echo
20 Seriál - Dvanáct tváří polyfonie. Tvář VI.: Renesanční polyfonie v Čechách
22 Rozhovory se dvěma klarinetisty: Michelem Lethiecem a Karlem Dohnalem
24 Skladatel měsíce: Johannes Brahms
26 Pomůže Evropská unie české kultuře?
27 Svět opery (Praha, České Budějovice, Plzeň)
30 Mark Aanderud: Mexiko není zrovna jazzová země, Živě
32 Branford Marsalis Quartet. Joey Calderazzo - Klavírní mafiózzo, Jazzfest Brno
34 Rámusivé blues z Pandžábu
36 Ze světa současných vydavatelství: Leo Records
37 Pod rohožkou: saxofonista Ondřej Štveráček
38 Recenze
53 Servis, Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.