pondělí, 3. červen 2002

Harmonie 6/2002

Napsal(a) 

2002/06 2002/06

Vážení čtenáři,

začátek jara, který s sebou přináší dlouho očekávané hřejivé slunce, světlé večery a u mnohých také uhodí, jak se říká, na romantickou strunu, je i začátkem nejrůznějších hudebních festivalů,

slavností a produkcí. Hudebníci vylézají ne sice z děr, ale z koncertních síní a sálů, aby zaplnili zámecké zahrady, nádvoří, náměstí nebo prostory kolem fontán, a připravili tak posluchačům přirozené, lidskou rukou jen z části ovlivnitelné, audiovizuální

zážitky. Druhý květnový týden ale patřil festivalu, který naopak zval všechny dovnitř, festivalu, který byl letos cíleně vnímán jako "ouvertura", tematicky - tedy hudebně - netematická introdukce, svébytné preludium k následnému Mezinárodnímu hudebnímu

festivalu Pražské jaro.

V průběhu pěti dnů se v prostorách Obecního domu odehrál 39. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, na němž mohly jednotlivé země představit své hudební a taneční pořady. Na programu byly přednášky,

workshopy, prezentace a především soutěž. Zúčastnilo se jí pětadvacet zemí včetně České republiky s více než stem pořadů. Pro zájemce z řad návštěvníků to byl takový malý televizní maratón, pro porotu nelehké rozhodování. Všechny pořady se snad ani

normálním smrtelníkem nedaly stihnout, ale to, co jsem viděla, mě rozhodně potěšilo. Byla zde totiž patrná snaha hledat, objevovat, tvořit, odvaha popustit uzdu vlastní fantazii a snít, vtáhnout diváka do svého světa a využít k tomu všech technických

možností televizního média. Právě k tomu porota podle slov předsedy Franze Wagnera přihlížela a hledala výtvory, u nichž je reálná šance, že zaujmou současného diváka, a nebudou pouze "uměním pro umění", jak později řekl. K tomu bych dodala jen osobní

a ryze subjektivní, avšak velké, "ano!". Milovníci hudby a tance si v televizní nabídce "své" pořady sami rádi najdou, ale jak docílit toho, aby běžný "ne-milovník" a "ne-nadšenec" nechal ležet prst na tlačítku dálkového ovladače a setrval neplánovaně

u jiného pořadu, než který chtěl vidět, aby se při přecházení od televize k ledničce aspoň na pár minut zastavil a nahlédl tak do jiného světa? Jak zaujmout diváka, který si chce odpočinout a zároveň je ochoten nechat si trochu pošimrat mozkové závity?

Jak ale naopak uspokojit náročného hudbo- a tance-fila? Myslím, že mnohé ze soutěžních snímků tyto otázky úspěšně zodpověděly a prokázaly schopnost oslovit, aniž by bylo nutné trapně se podbízet. K vidění byly vtipné, poetické i prudce moderní

taneční kreace probíhající na jevišti, ve studiu, v metru či v kostele, záznamy všemožných i nemožných vystoupení, operní představení v exteriéru anebo i pod cirkusovým šapitó, zádumčivé ruské dokumenty, hra se zvukem, obrazem i tělem, procházka po

rumunských ikonách, ukázky folklóru... tedy nabídka vskutku pestrá.

Vítězství si z tohoto klání nakonec odnesl kanadský program Drákula: Stránky z deníku panny , který formou němého filmu zpracovával

baletní inscenaci a jeho tvůrci zaujali především schopností převést techniku němého filmu do současné televizní formy. Cenu poroty získalo Rusko za snový, hluboce niterný dokument o skladatelce Sofii Gubaidulině Zahrada radosti a smutku , další ocenění připadlo Švédsku za pořad Baleríny v očekávání , v němž vystupují dvě těhotné baletky. Velká Británie si odvezla dvě ceny, a to jednak za humornou

devítiminutovou pohybovou fantazii Pohyb pod kontrolou , jednak za dokument Konec Ticha: Hudba v Afghánistánu . Francie si vysloužila ocenění za snímek

o pianistce Martě Argerich (dostal zároveň cenu studentské poroty). Čestná uznání připadla francouzskému pořadu o indické hudební legendě Ravi Shankarovi, dále sondě do osudů romské rodiny během 2. světové války (Nizozemí), kanadské taneční fuze

Metro: Pět variací z Rilkeho - odehrává se v prostorách pražského metra - a italské reportáži o přípravě vysílání Verdiho opery La Traviata v autentickém

prostředí Paříže. Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových získal tanečník Petr Opavský za kvalitu interpretace v pořadu Metro. Diváky nejvíce oslovil neodolatelně kouzelný "tanec pro čtyři srdce" v pořadu Baleríny v očekávání.

Co k tomu dodat? Tato

přehlídka nápadů, nad kterými někdy člověk jen tiše žasne, ukazuje, jak je hudební i taneční umění sdělné, jaký je rozdíl mezi čtením rozhovoru a možností slyšet tón, jakým byla odpověď řečena, jak zajímavá je řeč těla... Po nahuštěném programu sice možná

člověk zavře oči a vidí, jak Martha Argerich tančí v šapitó, oživlé kostelní fresky hrají romskou hudbu a tanečníci běhají po klavíru, ale na druhou stranu má celý rok na to, aby všechny dojmy i vjemy patřičně strávil a nechal doznít. A bude-li mít pak

chuť zatančit si třeba v metru, nebyla to vůbec marná časová investice.

Dina Šnejdarová

Svou první ouverturou se Vám představila nová redaktorka HARMONIE Dina Šnejdarová, která v květnu

vystřídala Miroslava Srnku.

Hlavní osobností červnového vydání je rozhovor s Bohuslavem Matouškem, který je nejen velmi respektovaným umělcem, ale také báječným člověkem. Dvojportrét představují rozhovory se dvěma harfistkami, dcerou a matkou - Janou

Bouškovou a Libuší Váchalovou. Jsem také rád, že se podařilo po profilu Wilhelma Furtwänglera uveřejnit portrét dalšího legendárního německého dirigenta, na jehož nesmazatelnou stopu v dějinách interpretace 20. století se u nás zapomíná - Otto Klemperera.

Dalším dirigentem v tomto čísle je car současného hudebního života v Rusku - Valerij Gergijev.

Všechny čtenáře a příznivce HARMONIE upozorňuji, že na zásadně inovovaných webových stránkách našeho nakladatelství najdete mimo jiné žhavé kritiky koncertů.

V praxi to znamená, že se HARMONIE stala stejně aktuální jako deníky (on-line na http://www.muzikus.cz).

vyšlo: 3. 6. 2002

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 6/2002

obsah

5 Velkolepá oslava
5 Mladý a neklidný
5 Závěr sezóny
6 O strunách smyčcových nástrojů – 5. část
7 Dvojkoncert pro jednoho
7 Hudební minihradčany
8 Martinů je mým osudem
11 Máma harfistka
12 Kariéra je pomíjivá
14 Komorní proměny
14 Česká smyčcová kvarteta: Kapralova Quartet
16 Nejsem blázen, abych žil pořád na západě
18 Co daly české země chorálu
20 Bez trémy
21 Zavrhněte konvence
22 Umění má být světem bez kompromisů
25 Meditace o meditaci
28 Hlas je čtvrtý rozměr
31 Janáčkův osud
32 Janáčkova Šárka
32 Mozartova Zaida
33 Možnost spontáního dialogu
34 Karel Krautgartner – Jeden z osudů českého jazzu
38 Respect 2002
38 Producenti VI.: Teo Macero, Creed Taylor
42 Pod rohožkou: sopranistka Magdaléna Hajóssyová

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.