úterý, 23. duben 2013

Harmonie 5/2013

Napsal(a) 

časopis Harmonie 5/2013 časopis Harmonie 5/2013

Milé čtenářky a vážení čtenáři,

v dubnové ouvertuře jsem psal o hudebních festivalech spíše v obecné rovině, v májovém vydání se pokusím formulovat své pocity z nabídky dvou velkých jarních festivalů. Předtím však musím zmínit zásadní oznámení z počátku dubna, kdy bylo zvěstováno manažerské propojení festivalů Dvořákova Praha a Struny podzimu. Tvůrce a šéf Dvořákovy Prahy Vladimír Darjanin, pro něhož byl festival ještě vloni životním dílem a vtiskl mu tvář, překvapivě vyklidil pozice a všechny umělecké a manažerské pravomoce převzal Marek Vrabec, šéf Strun podzimu. Robert Kolář, ředitel Akademie klasické hudby, která pořádá Dvořákovu Prahu, prohlásil, že nečeká „žádnou revoluci, ale spíše evoluci“. Evoluce je dobrá metoda, ale jestli se bude dvořákovský svátek jen po krůčcích zlehýnka zvelebovat, bude to cesta do významového průměru. Tento univerzální festival naopak potřebuje reformu, novou dynamiku, jasnou vizi, vyjádřenou každý rok mimořádnou dramaturgií. Propojení dvou diametrálně odlišných projektů, které mají své místo v české kultuře, je výzvou zvládnout něco, co ještě u nás nikdo nedokázal. Jestliže se to podaří, měl by z toho profitovat hlavně divák a posluchač.

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro bude mít letos 68 let. Naštěstí se jako důchodce netváří, nechová a nevypadá. Ne že by oplýval bouřlivým kvasem jako třeba specializované akce typu Ostravských dnů nové hudby, ale pěstuje si v rámci konzervativního základu mladistvost, mix náročnosti a vstřícnosti, inovativnost. Programová brožura s kvízovým titulem nabízí 44 akcí plus šestidílný operní apendix Národního divadla, v kterém zaujme avizování koncertního provedení Stravinského opery Perséphone. Tvrzení našeho největšího festivalu, že se letos vyhýbá výročím, je třeba korigovat – větší či menší míra slavení zasáhne Uměleckou besedu, Stravinského, Wagnera, Český rozhlas, Libora Peška, Severáček, Ars Cameralis, Garricka Ohlssona, Beno Blachuta a Magdalenu Koženou. Pravda, příští rok nabídne jubilea těžšího kalibru. K organizaci Evropského koncertu Berlínské filharmonie přišlo sice PJ nechtěně, ale náhoda přeje připravenému a neznám dnes v metropoli jiný subjekt, který by byl schopný tak složitý projekt zvládnout. Pražskojarní francouzská niť se začne odvíjet už od počátku. Provedení Mé vlasti francouzským orchestrem bude asi jednou z nejsledovanějších položek festivalu. Podle mě přílišná pozornost je upřena k projektu Johna Malkoviche The Giacomo Variations. Můj televizní zážitek neodpovídal očekávání, ale možná že Hudební divadlo v Karlíně zažije dva snové večery. Škoda že tento charismatický umělec nepoctí festival světovou premiérou... Pražské jaro je i svátkem s hvězdami. Šokující projevy nadšení probouzí ve světě u nás neznámý Miloš Karadaglić. Nejdražším orchestrem byla asi Mnichovská filharmonie, nicméně zajímavější než její dirigent Lorin Maazel je sólistka koncertu – holandská houslistka Janine Jansen. Doufám, že potvrdí svou pověst i úroveň poslední desky a druhý Prokofjev vstoupí do dějin festivalu. Potěšilo mě, že festival pozval ještě jednoho „superhouslistu“ – Renauda Capuçona. Bude mít vynikající doprovazečku Khatiu Buniatishvili a dech beroucí program. Báječného pianistu má i barytonista Matthias Goerne – Pierra-Laurenta Aimarda. To jsou přesně ta jména, která by se měla jednou objevit v podzimní novince Pražského jara – festivalu Rudolfa Firkušného... Pražské jaro představí dva výrazné české mladíky – Josefa Špačka a Přemysla Vojtu. Už několik let dává šanci mladým lidem a je to investice, která se našemu hudebnímu životu bohatě vrací. Skvělou tradicí jsou matiné a nokturna i výpady do nových prostor. Spojení Divadlo Na zábradlí – Viktor Ulmann – Soňa Červená – Karel Košárek určitě přinese těžko zapomenutelný zážitek... Snad aspoň centrum Prahy mezi 12. květnem až 2. červnem zmodrá a město bude žít krásnou hudbou.

Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj už také není žádný mladík, kvalitativní sinusoida je větší než u Pražského jara, od státu a od města Ostravy má méně peněz (500 000, 5 218 000 korun), ale letošní program vypadá nadějně. Chápu snahu ušetřit, ale přece jen by nemusel tolik využívat komparativních výhod spolupráce s Prahou, kdy si umělci před odletem z Česka odskočí do Ostravy (Ohlsson, Dumay, Tokyo Metropolitan). Inspirujícími hosty budou určitě violistka Tabea Zimmermann – její provedení Šnitkeho koncertu by mohlo mít podobné parametry jako u Janine Jansen, Capilla Flamenca (šedesátiminutová Agricolova Missa In myne zyn, kterou soubor nahrál pro Ricercar), na festivalu debutující Wihanovo kvarteto, jazzman Libor Šmoldas. I v Ostravě budou mít francouzský a blachutovský kamínek. Jestliže raritou na Pražském jaru bude The Tap Tap Orchestra, na Janáčkově máji to asi bude pocta cellistovi a skladateli Davidu Popperovi. Vrchol festivalu se však odehraje v postindustriální hale Gong. Ostrava nabídne u nás málo uváděné oratorium Sen Gerontiův Edwarda Elgara. Z minulosti znám pouze dvě česká provedení – 1998 (FOK) a 2003 (Česká filharmonie), obě s Pražským filharmonickým sborem, v Ostravě dali přednost drážďanským sborům. Do Ostravy už jezdí hodně konkurenčních vlaků a návštěvy určitě nebudete litovat.

V květnovém čísle jsem se snažil o neobvyklý mix – první české rozhovory s novou kytarovou hvězdou a dirigentem pražskojarní Mé vlasti, s hudební rodinou, pozvánka na oslavy nejoslavovanějšího anglického skladatele, rozhovor s hvězdou, která už dvacet let pendluje mezi operou a středněproudou pop music...

Krásný 1. až 31. máj, potěšení z hudby i z harmonie duše a těla přeje

Luboš Stehlík

vyšlo: 24. 1. 2013

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 5/2013

obsah

3 Události – Komentáře
6 Miloš Karadaglić: Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalost (Mirka Zemanová)
Je mladý, krásný, okouzlující... A na letošním Pražském jaru vás omámí svou kytarou.
10 Pražské jaro nejen s francouzským šarmem (Luboš Stehlík)
Interview s ředitelem festivalu Pražské jaro Romanem Bělorem aneb Finance, hvězdy a Svěcení Pražského jara.
12 Peter Oundjian – Od Amerického kvartetu k Mé vlasti (Petr Veber)
S francouzským dirigentem o cestování mezi zeměmi, hudebními epochami a orchestry.
16 Martina Janková: Víra je moje pevná půda pod nohama (Luboš Stehlík)
S českou sopranistkou, milovnicí hudebního kazatele Bacha a maminkou na plný úvazek.
18 La Passione di Nostro Signore Gesù Cristo (Václav Luks)
Oratorium v záři italského slunce.
22 Tři Špačci pod jednou filharmonickou střechou (Petr Kadlec)
Trojrozhovor s Josefem starším, Josefem mladším a Petrem Špačkovými.
26 Aldeburgh – Brittenův vlastní festival (Mirka Zemanová)
Celosvětové oslavy výročí Brittenova narození vyvrcholí na Aldeburgh Festival of Music and the Arts.
30 Hvězdné nebe nade mnou a Faust ve mně (Michaela Vostřelová)
Faust, Gounod, Bizet i Turgeněv – ty všechny můžete potkat v jeden večer v Ypsilonce!
32 Poslední mohykán staroklasických tradic (Vlasta Reittererová)
Kromě Verdiho, Wagnera a Brittena letos slavíme i výročí Johanese Brahmse.
36 Angelika Kirschlager: Partitury čtu odspodu (Helena Havlíková)
Jejím původním snem bylo stát se první ženou mezi Vídeňskými filharmoniky. Z tympanistky se ale stala uznávanou mezzosopranistkou.
38 Celým srdcem (Daniel Sywala)
Interview s italským nevidomým tenoristou Andreou Bocellim – zpěvákem, který překračuje hranice hudebních stylů.
40 Martin Haselböck – O Johnu Malkovichovi i české hudbě (Markéta Jůzová)
Významný rakouský dirigent, hráč na varhany a univerzitní pedagog po dvou letech opět v Praze.
41 Kritiky
48 Svět opery
51 Jiří Slavík: Basista musí skladbu ukotvit (Milan Tesař)
Mezi Prahou, Londýnem, Paříží a Havířovem.
52 Marek Novotný – Melodie ze snu (Tomáš S. Polívka)
„Mám pocit, že nejslavnější díla historie, která setrvávají v myslích lidí, vyhrála bitvu o nadčasovost melodickou linkou.“
54 Jazz na Hradě (Milan Tesař)
Konec jedné éry?
57 Recenze
66 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.