pondělí, 28. březen 2022

Harmonie 4/2022

Napsal(a) 

Po šoku, který jsem v sobě prožil, mě napadlo, co by si o tom pomysleli či myslí hudebníci, které miluji: rusofil Leoš Janáček, houslista ukrajinsko-rusko-židovského původu a rodák z Oděsy David Oistrach, Rus Dmitrij Šostakovič, Ukrajinec Valentin Silvestrov či Estonec Arvo Pärt?

Harmonie 4/2022 Harmonie 4/2022

Pandemie zla

Původně měl být na tomto místě zcela jiný článek. Mělo to být zamyšlení nad zchudlým rozpočtem Ministerstva kultury, kdy v roce 2021 přiteklo ze státní kasy 15 848 911 330 Kč a pro tento rok bude mít kultura dietu ještě větší – 15 217 780 850, a nad vzletnými frázemi, jak „kultura spoluvytváří hodnoty a vnáší do našich životů krásu…“. Nicméně 24. únor mi změnil život, asi podobně jako stamilionům lidí ve světě. „Válečný zločinec“ Vladimír Putin, podivná lidská sloučenina ruských carů, Čingischána, Stalina a Hitlera, se rozhodl realizovat konečné řešení ukrajinského problému, ovládnout suverénní Ukrajinu, bratrsky ji demilitarizovat a stát se židovským prezidentem tzv. denacifikovat. Pravé pohnutky a cíle jsou sice jiné, ale nejsem politický geograf. Já mohu k Ukrajině a k pokusu o její okupaci sdílet jen své pocity.

Po šoku, který jsem v sobě prožil, mě napadlo, co by si o tom pomysleli či myslí hudebníci, které miluji: rusofil Leoš Janáček, houslista ukrajinsko-rusko-židovského původu a rodák z Oděsy David Oistrach, Rus Dmitrij Šostakovič, Ukrajinec Valentin Silvestrov či Estonec Arvo Pärt?

Každý den nám média nabízejí zpravodajství, často v reálném čase, informace ověřené i neověřené. Záběry na zničenou porodnici nebo divadlo v Mariupolu, úmyslně zdevastovaný Charkov… rvou srdce, brutální decimování země, nelidské odstraňování ukrajinských Rusů a ukrajinských Ukrajinců „mírotvornými“ ruskými okupanty, placení muslimů křesťanskou zemí, aby zabíjeli křesťany jiné země a hrůzyplné zprávy nemají konce… Je záměrem Kremlu, aby ukrajinská města vypadala jako Hirošima v srpnu 1945? Jedna kolegyně mi napsala: „Vědomí obludné nespravedlnosti, jíž se světoví lídři rozhodli nepostavit vojensky ze strachu ze třetí světové války, ta strašlivá bezmoc nás všechny drtí.“

V době ruské agrese jsme si koupili knihu Alexandra Mitrofanova Mrazík s pendrekem v ruce. Vřele ji doporučuji vaší pozornosti. Je skvěle napsaná a dobře odhaluje ruskou duši a povahu, historii i současnost. Vybral jsem několik úryvků. Autor cituje například Maxima Gorkého: „Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán – stejně výjimečně, jako třeba je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a výdrž života.“ Na jiném místě pan Mitrofanov píše: „Je beznadějné doufat ve změny Ruska k lepšímu, když to lepší budeme chápat jako přibližování euroatlantické demokracii… nemá na to Lidi. Může si za to samo, ale během záchvatů imperiální horečky, které prožívají kremelští vůdci a s nimi značná část obyvatelstva, vždy hrozí, že to odnesou nevinní v jiných částech světa. Včetně nás v Česku.“ V novém doslovu z ledna 2022 autor připomíná, že „militarizace ruské společnosti je ozvěnou stejného stavu za stalinských dob před druhou světovou válkou a hlavní motiv státní propagandy je stále stejný jako v třicátých letech: když zítra začne válka, rozbijeme nepřítele raz dva“. (Nakladatelství Prostor 2022)

Ukrajinu jsem navštívil jen jednou, kdy mě v 70. letech ohromily nekonečně lány obilí a slunečnic, Dněpr, potěšila laskavost Ukrajinců, a jakkoliv jsem v klasické hudbě tehdy tíhnul více k houslím a komorní muzice než k opeře, svou omšelou vznešeností a patetismem budily úctu operní domy v Oděse, Charkově a Kyjevě, které jsou dnes buďto zničeny, nebo ohroženy. A také jsem jedné bezesné únorové noci přemýšlel nad absurdní skutečností, že pandemie se rodí většinou v diktaturách. Pandemii covidu „daroval“ světu nejlidnatější stát světa, pandemii zla stát největší.

Co mohou činit v této jakoby apokalyptické současnosti čeští hudebníci? Určitě pořádat benefiční koncerty a operní představení. Nicméně stejně důležité by mělo být pomáhat bez mediálního zviditelnění, nenápadně, leč účinně ukrajinským muzikantům, instrumentalistům a zpěvákům, a nabídnout jim práci. O to profesionální hudební veřejnost naléhavě žádám! Stejně tak vyzývám k pomoci ukrajinským dětem a mladým lidem základní umělecké školy, konzervatoře a vysoké školy!

V době, kdy chce Kreml zničit Kyjevskou Rus s okolím, občas pochybuji, jestli má smysl psát o hudbě, jako by se nic nedělo. Nicméně doufám, že Harmonie tím nabízí harmonii, které je schopna, a přináší naději.

Mám rád ruské umění, jež nesmíme kvůli ruské věrchušce zatracovat, ale stydím se za lidsky prázdné nádoby à la Valerij Gergijev, Boris Berezovskij nebo Anna Netrebko. Naštěstí jsou i normální ruští umělci, jako například šéf Berlínské filharmonie Kirill Petrenko, jenž vydal toto prohlášení: „Putinův zákeřný útok na Ukrajinu, který porušuje mezinárodní právo, je nožem v zádech celého mírového světa. Je to také útok na umění, které, jak víme, se spojuje přes všechny hranice. Jsem v naprosté solidaritě se všemi svými ukrajinskými kolegy a mohu jen doufat, že všichni umělci se budou společně zasazovat za svobodu, suverenitu a proti agresi.“ ×

 

Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 30. 3. 2022

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 4/2022

obsah

3 Andreas Ottensamer (Lucia Maloveská)

8 Mirga Gražinytė-Tyla – záře, krása, ticho (Vítězslav Mikeš)
Cesta litevské dirigentky za světovou slávou.

12 Rozhovor s Miroslavem Krobotem o vesmírném Mozartovi v Brně (Patricie Částková)

17 Marek Štryncl oživuje romantické ideály (Martin Jemelka)

26 Roman Bělor o Pražském jaru i o politice (Luboš Stehlík)

30 Polo Vallejo a jeho hvězdy (Patricie Windsor)

38 Odkrývání hudebních světů v Olomouci (Veronika Lucassen)

42 Přímočará hudba Šimona Brixiho (Jindřich Bálek)

46 Zpověď exministra kultury / 2 (Ilja Šmíd)

54 Zapomenuté knihy o hudbě / 4 Jiří Fukač: Mýtus a skutečnost (Martin Flašar)

60 Édouard Ferlet – Piano v kokpitu letadla (Milan Tesař)
Francouzský pianista propojil klavír se „strojem“.

64 Hudební velmoc Izrael (Petr Dorůžka, Milan Tesař)

72 Recenze

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.