středa, 21. březen 2012

Harmonie 4/2012

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2012/4 časopis Harmonie 2012/4

Na všechny se nedostane

Příchod jara je pro někoho obecným symbolem obnovení života, pro jiné časem sněženek a petrklíčů, opět rašícího boje o moc v parlamentu, shánění levných velikonočních vajec; pro část lidské populace je ve znamení vyhlašování cen. Jsou jich stovky – od Oscarů a Grammy po Anděly, Thálie či Žebříky. Vedle cen odborných, které mapují úzký výsek lidské kultury a života, jsou ceny širokospektrální, nezřídka v podstatě čestné. Prostě organizátor svolá „radu zasloužilých“ osobností s patřičným kreditem a pokud možno mediálně zajímavým jménem, v družné diskusi za pro veřejnost ne zcela jasného formálního rámce vyberou někoho, o kom si myslí, že by cenu měl dostat. Samozřejmě je nutné, aby u vyhlášení byly kamery, protože kdo není v televizi, jako by nebyl. Nejzáhadnějším projektem jsou pro mě březnové ceny Nadace Trebbia, které působí na diváka jako dobře promyšlená PR akce na veřejnoprávní platformě. Proti nositelům cen málokdy lze něco namítat. Letos převzal ocenění za celoživotní uměleckou aktivitu basista Richard Novák, což je dobře. Jenže právě tak by „evropské“ ceny mohly dostat stovky jiných. Proto berme evropské, státní a jiné ceny jako symboly a výraz uznání lidem, kteří si uznání zaslouží, nic víc. To už radši Radoky, Thálie, Grammy nebo Gramophone Awards, jež se vážou ke konkrétním projektům.

V dubnovém čísle je několik lidí, kteří by si cenu zasloužili. Určitě Bernarda Fink, která je navíc mimořádným člověkem, nepochybně i Mark Padmore a Colin Davis, kteří udělali pro českou hudbu víc než mnozí Češi. Naštěstí jsou i výjimky, které se jim vyrovnají. Mezi ně patří houslisté a pedagogové Ivan Štraus a Ivan Ženatý.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

potěšení, poučení i povznesení nad každodennost Vám přeje

Luboš Stehlík

glosa

Jubileum Ivana Štrause

Prakohout

Je takový zvyk: Čím více se životní jubileum jedince vzdálí od magické hranice již prožitého půlstoletí, tím více se mu říká, jak v těch – sátinách neuvěřitelně SVĚŽE a MLADISTVĚ vypadá. Bohužel, čím v pokročilejším věku se nacházíme, tím více odpovídá prvkům mladistvosti spíše jen neschopnost sám si zavázat boty či ztráta předních zubů. Ale příroda občas výjimkou potvrzuje pravidla. Jednou z nich je bezesporu i prof. Ivan Štraus. Přirovnám-li jej ke stromu, přes pár zásahů bleskem jeho vysoký kmen již dosáhl pětasedmdesáti letokruhů, neztratil však pružnost a nemá prázdných dutin. A řečeno s klasiky, jeho koruna stále dává bohatství plodův žádoucích. Což se projevilo i v průběhu večera, který se uskutečnil 13. února u příležitosti jeho pětasedmdesátin ve zcela zaplněném Sále Martinů pražské AMU. Ivan Štraus je individualita nejen výškou postavy mezi ostatními nepřehlédnutelná. Program večera v jeho dramaturgii a s jeho aktivní spoluúčastí tomu odpovídal. Výrazně osobitý, naplněný humorem a svižnou inteligencí pro něj typickými. Spolu s profesionalitou a spontánností jeho žáků a přátel zde vystupujících měl tak celý večer atmosféru svátku radosti a veselí, plnou hravých překvapení a vtipných nápadů – jubilantské večery se mnohdy svou vážnou důstojností spíše podobají generálce na posmrtnou vzpomínku. Skvělá a originální vystoupení všech účinkujících by jistě zasloužila jmenovitější zmínku, než je zde možná. Pořad však byl natočen a věřím, že zájemcům, mezi které též patřím, bude později, třeba na DVD, k dispozici. Ivan Štraus náleží ke generaci dosud ne dostatečně oceněných uměleckých osobností, jakými jsou i jeho další současníci – například Petr Messieurer či Luboš Fišer. Jejich vrcholná umělecká období mimo jiné spadají do dvacetiletí „normalizace“, jejímuž duchu se nepřizpůsobili. Ač prostor vymezený jejich působení zdaleka neodpovídal jejich talentu a možnostem, přesto sehráli nezastupitelnou roli ve vývoji české hudební kultury. Myslím, že uznání a ocenění jim dosud dlužíme, včetně kvalitních monografií.

Ivan Štraus se narodil 13. 2. 1937 v Teplicích, a dle záznamu jeho pečlivé matky ve 13 hodin 13 minut – ta čísla jistě vysvětlují genetickou podmíněnost až protivně exaktní přesnosti profesora Štrause... „Do houslí“ šel v šesti letech, a po absolutoriu Pražské konzervatoře a HAMU završil svá studia aspiranturou na moskevské Konzervatoři P. I. Čajkovského u Galiny V. Barinové. Tato noblesní a vzdělaná dáma (žačka J. Thibauda), houslistka srovnatelná s Davidem Oistrachem, pro svůj třídní původ nesměla až do 80. let minulého století opustit území SSSR. Vím, že Ivana Štrause oceňovala a obdivovala jako výjimečný talent. Štraus je laureátem mezinárodních soutěží v Paříži, Montrealu a Pražského jara (1. cena). Jedenáct let působil v Českém triu (J. Páleníček, A. Večtomov), byl sólistou FOK, je primáriem Sukova kvarteta. Od roku 1965 odehrál stovky sólových koncertů a zvláště jeho činnost autora, interpreta i moderátora množství koncertů pro mládež je obdivuhodná. Pedagogickou dráhu zahájil roku 1968 na AMU, a ač se téměř okamžitě stal nejúspěšnějším houslovým pedagogem školy, byl pro své nezastírané politické (ne)sympatie v roce 1975 vyhozen. Díky tomu tehdy na konzervatoři v Pardubicích vznikla nejkvalitnější houslová třída v Čechách, když ředitel Václav Rabas využil situace a přizval Štrause k budování smyčcového oddělení (například primárius Wihanova kvarteta a vedoucí katedry HAMU Leoš Čepický je pardubickým Štrausovým absolventem). Když se Štraus v roce 1990 mohl na pražskou AMU navrátit, byl zde jmenován profesorem a po sedm let vykonával i funkci proděkana pro zahraničí. V současnosti na AMU vede mnohonárodnostní třídu (a jako mnoho jeho kolegů za mzdu nižší, než má učitel ZUŠ). Je předsedou Nadace B. Martinů, Společnosti J. Suka a Sdružení učitelů smyčcových nástrojů (ESTA). Zvou ho na mistrovské kursy po celém světě a je respektovaným členem mnoha soutěžních porot doma i v zahraničí. Věnuje se dosud i koncertní činnosti. Mimochodem hraje natolik dobře na klavír, že by mohl být profesionálním korepetitorem. Publikuje v odborném tisku, nahrává pořady pro Český rozhlas – jeho relace v pořadu „Posluchárna“ na Vltavě získaly velkou oblibu i mezi širokým laickým publikem. Podobně vynikají jeho originální koncertní programy, v nichž vřazuje hudbu do obecných kulturních souvislostí. Za svou činnost obdržel v roce 2006 Cenu Mezinárodní společnosti pro vědu a kulturu. Svými odbornými i univerzálními znalostmi, schopností vyjadřování, a především vědomě trénovanou vitalitou a chutí stále poznávat a učit se (a učit!) novému, vyčnívá tak nejen postavou nad většinu svých vrstevníků, ale i mnohem mladších kolegů. Jako přesvědčivý posel soudobé hudby byl vždy jedním z jejích nejuznávanějších a nejosvědčenějších interpretů, a proto mnozí tvůrci mu svá díla přímo dedikovali (L. Fišer – Crux, Ruce, O. F. Korte – Filosofické dialogy, K. Slavický – Partita). Jeho nahrávky Stravinského Příběhu vojáka (L. Pešek, Komorní harmonie) a Bergova Komorního koncertu (oceněná Grand Prix du Charles Cross) jsou dle mnohých znalců dodnes nikým nepřekonané. Jako většina výrazných osobností, tak i Ivan Štraus svými postoji a činností sklízel nejen obdiv a uznání, ale někdy i nepochopení, kritiku či i porce zášti. Jeho humor může být laskavý i řezavý. Své názory je schopen přesně a trefně vyjadřovat, někdy až s nediplomatickou otevřeností a upřímností. To v české tradici opatrného našlapování budí u někoho obdiv, u jiného nevoli. Já patřím k těm prvním. A tak volám – opět spolu s klasiky – „Budiž ještě dlouhá léta zdráv a křepek, spanilý ty starče!“

vyšlo: 28. 3. 2012

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 4/2012

obsah

3 Události – Komentáře
6 Bernarda Fink – Emoce jsou jako vítr v koruně stromu (Petr Veber)
Rozhovor s jednou z hvězd Pražského jara 2012 o české metropoli, Dvořákových písních a o radosti z hudby.
9 Robert Hugo – O mém vztahu ke staré hudbě aneb Zpověď kavárenského povaleče
Cestování časem, partiturami a kavárnami s varhaníkem Robertem Hugem.
12 Ivan Ženatý – Benda je zajímavější než Vivaldi (Luboš Stehlík)
Jeden z nejvýznamnějších českých houslistů současnosti se chystá na Pražské jaro, do Clevelandu, do Carnegie Hall a při tom všem se ještě stíhá dělit o své dojmy se čtenáři HARMONIE!
16 Mark Padmore – Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívil (Mirka Zemanová)
Rozhovor s anglickým tenoristou, který se rád nechává fascinovat Janáčkovým nahlížením do hloubky lidského nitra.
18 Touha po komorní hudbě je v každém z nás hluboká (Jana Slimáčková-Michálková)
„Naší hlavní snahou je předat posluchačům skladatelovo sdělení s co nejintenzivnějším výrazem, dělat hudbu, která promlouvá.“ Interview s primáriem Graffova kvarteta Štěpánem Graffem.
20 Se sirem Colinem Davisem o hudbě, moci a strachu (Ivan Žáček)
Legendární dirigent nedávno navštívil Prahu a kromě dojmů z dvou koncertů s Českou filharmonií zde zanechal i několik myšlenek prostřednictvím tohoto rozhovoru.
22 Jsem umělecký řemeslník ve službě génia (Mirka Zemanová)
Rozhovor s Laurentem Pellym, francouzským režisérem, z jehož inscenací vyzařují silné lidské příběhy a láska k humoru.
24 Milan Slavický: Zpráva zevnitř (Petr Kadlec)
Skladatel vzpomíná na svou první návštěvu Rudolfina, odhalení „fízlovského charakteru režimu“ a na pestrou společnost učitelského sboru základní školy, kterou navštěvoval.
27 Jak začínali... (Vlasta Reittererová, Milan Palák)
Od kantorských rodů v Čechách a na Moravě až k věhlasným pěvkyním Kateřině Podhorské a Klementině Kalašové.
30 Jiří Kadeřábek a jeho verze postmoderny (Kateřina Riethofová)
Interview se skladatelem, pro kterého umělecké vzory neznamenají pouze inspiraci, ale i zrcadlo sebe sama.
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
„Společnost za svůj hlavní cíl považuje vydělávání peněz a je zcela lhostejno, čím se peníze vydělají, zdali Verdim, Puccinim, Nedbalem nebo – Smetanou.“ (Vladimír Helfert: Naše hudba a český stát, 1918)
34 Camilla Nylund – Rusalka ze severu (Miloš Bittner)
Finská sopranistka o tradičních i netradičních inscenacích nejen Dvořákovy Rusalky.
36 Za baletem do Ústí a Ostravy (Jana Hošková)
Toužíte-li po Lásce a vášni, Zázraku v tichu nebo dokonce po Padajících andělech, nechte si od nás poradit a vydejte se za baletem!
38 Kritiky
41 Svět opery
45 John Medeski – Kdyby snad svět změnil názor (DJ Mobley)
Rozhovor s klavíristou a členem skupiny Medeski, Martin & Wood, která otevřela bránu k novým kombinacím jazzu s rockem.
48 Paweł Kaczmarczyk – Nepůjčovat si, ale rovnou krást (Peter Motyčka)
O klavíristovi, který se nebojí odvážných tvrzení a odvážných projektů!
50 Tigran Hamasyan míří do Brna (Milan Tesař)
Interview s mladým arménským pianistou, který bude moci na letošním JazzFestu Brno přesvědčit české publikum o své pověsti zázračného dítěte.
52 Recenze
62 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.