pátek, 25. únor 2022

Harmonie 3/2022

Napsal(a) 

Harmonie 3/2022 Harmonie 3/2022

Jak uniknout z nostalgické pasti

Nedávno jsem se přistihl „při činu“. Uvědomil jsem si, že ve volných chvílích se stále častěji vracím k deskám, které jsem si oblíbil před patnácti nebo i dvaceti lety. Dílem za to můžou retro nálady po propuknutí pandemie, dílem o poznání vzácnější chvilky pro soustředěný poslech po narození potomka. Už z pracovních důvodů samozřejmě objevuji i „nové“, ale ono opakované navracení ke „starému“ mě zkrátka zarazilo.

Ačkoli pořád dávám přednost fyzickým nosičům, při „rychlém“ poslechu se nevyhnu streamingu. A právě v prostředí streamingových služeb je stále zřetelnější, jak nás „Big Data“ korporace nutí poohlížet se po svém mladším já, obracet se do minulosti a hlavně nepřestat konzumovat: nostalgický marketing je imperativem doby.

Nostalgických nálad nevyužívá jen hudební marketing, ale i politici. Pro různá národovecká uskupení se vzývání doby, „kdy byl svět ještě v pořádku“, stalo standardem. Ale se Spotify a jeho algoritmy je to jaksi zjevnější: snadno se přistihneme, že sice posloucháme další a další alba, ale v principu vlastně víceméně podobná.

Trefně to popisuje Grafton Tanner v nové knize The Hours Have Lost Their Clock: The Politics of Nostalgia: „Doporučující algoritmy nás nemají překvapit nebo šokovat, nýbrž utvrzovat. Ten proces vypadá jako předvídání, ale jde pouze o opakování nám dobře známých starých věcí.“

Abyste mohli takto donekonečna doporučovat, musíte mít hlavně data: o posluchačských preferencích a každodenních rutinách. Tanner upozorňuje, že nostalgický marketing dnes často staví na strategii, jíž říká „retrobait“. Jde o jakousi nostalgickou vějičku – důvěrně známý odkaz – jenž nejprve upoutá naši pozornost a následně nás přiměje poskytnout data o naší osobě. „Protože nostalgie budí pozornost a podporuje loajalitu k značce, společnosti sází na retrobait při propagaci svých služeb.“

Nejrůznější weby a sociální sítě mezi sebou získaná data mnohdy sdílejí, a tak není snadné uniknout z „nostalgické smyčky“. Spotify a jiné služby nám doporučují něco, co je nám víceméně důvěrně známé, a snaží se hlavně podpořit naši další „konzumaci“: nabídkou obdobných jmen, žánrů či zvuku.

Zejména loni jsme byli svědky mnoha ostře sledovaných „výprodejů“ autorských práv známých umělců (např. Bob Dylan, Bruce Springsteen). Důvody jsou převážně daňové, ale když se na tyto akvizice podíváme podrobněji, zjistíme, že na straně kupujících jsou hlavně velké investiční fondy (jako Hipgnosis) nebo nahrávací společnosti, které očekávají přirozeně další zisk z nakoupených katalogů: vydáváním reedic, umisťováním písní do reklam apod. Jejich investiční strategie je z hudebního pohledu velmi konzervativní, protože základní poučka zde zní: kupujte písně, které už aspoň 20 let generují slušné zisky z tantiém. Investovat do mladého, byť populárního umělce by bylo z pohledu fondu riskantní. Tento investiční přístup k hudbě opět umocňuje status quo a staví právě na nostalgickém marketingu (fondy tomu říkají „song management“).

Nejde jen o streaming. Jak nedávno podotkl Ted Goia v článku pojmenovaném příznačně Zabíjí stará hudba novou?, problém je v tom, že hudební business se dnes vyhýbá jakýmkoli rizikům a nové hudbě obecně nedůvěřuje. „Problém není v nedostatku kvalitní nové hudby. Jde o institucionální neschopnost ji vyhledávat a podporovat,“ píše.

Už citovaný Grafton Tanner říká, že na nostalgii máme jisté právo; už proto, že poskytuje útěchu v časech stresující přítomnosti. A co víc, pozitivní příklady z minulosti nám mohou dodávat odvahu, připomínat neprávem zapomenuté alternativy, podporovat imaginaci – v tvorbě, v životě, vlastně kdekoli.

Naneštěstí historii píší vítězové, a tak se v učebnicích o nesamozřejmých, nevysvětlitelných odbočkách či alternativách mnoho nedočteme. Také nostalgický marketing paradoxně posiluje kolektivní zapomínání: většinou propaguje jednu, idealizovanou verzi minulosti (ať už hudební či politickou). Politika nostalgie oklešťuje naši představivost prezentací jedné, „správné“ podoby historie.

Hlasitou kritičkou technologických gigantů je i žena na obálce tohoto čísla: časopis Jazzwise popsal Marii Schneider jako „rozhněvanou ženu“ a má do jisté míry pravdu. Přední americká skladatelka se bije za práva hudebníků, kritizuje erozi autorských práv a absurditu jednání „Big Tech“ společností, jež exploatují umělce, ale pramálo vracejí nazpět. Bylo by příliš snadné její snažení odmávnout jako zpátečnické. Ano, v jejích slovech je nostalgie, ovšem ve smyslu odkazu k historicky férovějšímu pojetí autorských práv a statusu umělce ve společnosti obecně. Tento typ ohlížení pochopitelně při svém nostalgickém marketingu streamingové firmy na mysli nemají…

 

Přeji vám, aby vám nostalgie byla, pokud možno, inspirací k hledání nových cest, a nikoli pastí, z níž je obtížné uniknout. Ať už v hudbě, či v životě.

 

Petr Vidomus
editor jazzové rubriky

vychází 28. 2. 2022

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 3/2022

obsah

3 Varšavská Chopinova soutěž (Dita Hradecká)

8 Milan Paľa a jeho zvukové stopy (Vítězslav Mikeš)
Série jeho alb, vydaných na značce Pavlík Records, je úctyhodná nejen kvantitou, ale především obsahem a samotným provedením.

16 Jiří Hlaváč (Luboš Stehlík)

21 Wansee 2 / Hudba jako politický nástroj (Vlasta Reittererová)

26 Zpověď exministra kultury / 1 (Ilja Šmíd)

34 Zapomenuté knihy o hudbě / 3 Jiří Berkovec: České pastorely (Jiří Mikuláš)

40 Aristokrat houslí Pavel Hůla (Lucie Sedláková Hůlová)

46 Pocta Haně Jarolímkové (Luboš Stehlík)

48 Maria Schneider Ve spirále kolektivního šílenství (Daniel Sywala)
Hudební stránka mého života je výrazně menší v porovnání s tou administrativní. To mi přijde absurdní. Kus mého já hodně intenzivně zvažuje vykašlat se na tuhle kariéru, abych se zase mohla věnovat pouze hudbě.

54 Marian Friedl: Nerad se zastavuji (Tomáš S. Polívka)

59 Vypravěč příběhů Emile Parisien (Milan Tesař)

63 Jon Batiste má jedenáct nominací na Grammy (Daniel Sywala)

68 Recenze

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.