pátek, 22. únor 2019

Harmonie 3/2019

Napsal(a) 

Harmonie 3/2019 Harmonie 3/2019

Vážení příznivci harmonie,

mnozí z vás mi napsali, že je zajímá můj názor na letošní Classic Prague Awards (www.classicpragueawards.cz), prý kdo jiný by měl mít nezávislý názor, než HARMONIE. Vyhlášení jsem viděl v lednu jen v televizi; pořadatel, hudebníci i média byli zdá se spokojeni, takže se pokusím jen o zobecnění.

Atraktivní vyhlášení vítězů sice nemělo hudební vtip jako vloni, ale večer příjemně proplynul a seznam oceněných má svou váhu. Odhlédnu-li od nesporného životního ocenění Soni Červené a Josefa Pančíka, kteří se po loňském „neúspěchu“ konečně dočkali, logického ambasadorství firmy Bärenreiter, očekávatelného opětného vítězství České filharmonie (že by vzniknuvší tradice této soutěže?) a Pražského filharmonického sboru, pak nelze přejít logické otázky. Jiří Vodička je báječný houslista. Jakkoliv jeho provedení Sarasateho mělo vysokou úroveň, bylo to skutečně nejlepší sólo roku? Je oprávněný Talent Milan Al-Ashhab na počátku kariéry vskutku tak mimořádný, že si zasloužil být také nominován do škatulky „sólový výkon“? Bylo provedení Mahlerovy Druhé symfonie panem Byčkovem nesporným vítězným výkonem; proč ne třeba Dvořákovy Svatební košile na Dvořákově Praze nebo Má vlast na Pražském jaru? Je fajn, že si porota po loňském trapném tacet konečně všimla, že v Česku vzniká zajímavá nová hudba, ale jsou nominanti tím nejlepším, co tady vzniklo? Je porota skutečně přesvědčena, že nahrávkou roku je mozartovský projekt formace Radka Baboráka, a ví o tom, že i v cizině vycházejí českým muzikantům excelentní nahrávky, viz například bachovská deska Collegia 1704 na labelu Accent? Vážím si řady porotců, ale vše oktrojuje koncept CPA, kam se musí umělec či vydavatel přihlásit, porotce pozvat, pakliže mají čas, mít garanta a ještě, aby porotci nemuseli vyvíjet pražádnou aktivitu, sami hledat a navštěvovat sály a divadla, jezdit po českých zemích (jistě náročné fyzicky i finančně), poslat organizátorovi nahrávku. Tím pádem budou vítězit marketingově a píárově silní, proto si budou stále chodit pro ceny (jakkoliv si jich velmi cením) zástupci České filharmonie nebo Supraphonu. Ledaže by byli aktivnější lidé z jiných orchestrů a gramofirem… Co mi nejvíce vadí? Nahodilost, pasivita a míchání jablek s hruškami. A tak i letos došlo ke kocourkovským situacím, kdy porota rozhodovala mezi nominanty, které by vedle sebe jinak nikdo soudný nepostavil – stočlenná Česká filharmonie vedle přibližně desetičlenné komorní formace Ensemble Inégal (mimochodem stejně jako vloni jediný zástupce „historicky poučeného světa“), Pražský filharmonický sbor versus Ensemble Inégal či Kühnův dětský sbor. Jestli to takto půjde dál, má třeba Česká filharmonie jistou cenu ad aeternam. (Čím by mohl Inégal tento rok trumfnout Čajkovského?) Ptám se tedy – jsou výsledky CPA pro svět skutečně vizitkou toho nejlepšího, co se v daném roce v Česku událo? Skutečně nikomu nevadí, že je, použiji-li andersenovský příměr, císař nahý?

Další verdikt, který mě v lednu zaujal, je jméno nového šéfredaktora/šéfredaktorky rozhlasové stanice Vltava. Stala se jí schopná, kreativní, neortodoxní a zkušená „rozhlasačka“ Jaroslava Haladová. Možná dobrá zpráva pro vyhozeného Petra Fischera, protože ledacos z jeho nápadů by mohlo být rozvinuto, určitě dobrá zpráva pro vltavskou vlnu wave. Zároveň obavy – nebude se bagrování vltavského dna sofistikovaně prohlubovat, nebude míra poslechovosti, což údajně vadilo rozhlasovým bossům, jediné do určité míry stále poslouchatelné artové stanice, stagnovat? Podaří se personálně stabilizovat stanici? A co klasická hudba, která se míjí s horizontem paní šéfredaktorky? Kdo bude jejím garantem na Vltavě?

Osobností měsíce března je saxofonista a skladatel Branford Marsalis, jenž hraje skvěle jak jazz, tak klasiku. Magnetů je však vícero – Alice Nellis, Ivo Kahánek, Petr Wajsar, Andy Schofield, Najponk…

 

Inspirativní čtení přeje

Luboš Stehlík

vychází 27. 2. 2019

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 3/2019

obsah

3 Americké turné aneb netušená síla české hudby (David Mareček)
Ředitel České filharmonie o úskalí příprav zahraničních cest, americkém hudebním trhu, přitažlivosti české hudby a národní hrdosti.

6 Branford Marsalis: Nejprve melodie, potom emoce (Milan Tesař)
Trojnásobný držitel Grammy se jako sólový hráč nebo lídr vlastních projektů paralelně věnuje jazzu i vážné hudbě. Nyní míří na jižní Moravu.

11 Alice Nellis: Baví mě minimalistická cudnost (Vojtěch Babka)
Filmová a divadelní režisérka si po Kašlíkově Krakatitu či Glassových Příšerných dětech připíše na své konto další operní režii.

16 Paměť a tradice v evropské hudební kultuře pozdního středověku a raného novověku (Paweł Gancarczyk)
Piotr z Grudziądza/Petrus Wilhelmi de Grudencz kdysi a nyní.

20 Klavírní vyvřeliny Viktora Kalabise (Dita Hradecká)
Díky Ivo Kahánkovi – a Zuzaně Růžičkové – vychází poprvé v úplnosti sólová klavírní tvorba Viktora Kalabise.

24 České muzeum hudby 200 let po založení Národního muzea (Dagmar Štefancová)
Nejstarší rukopisy a tisky.

30 Alžběta Lukáčová: Moje hudební dědictví (Kateryna Kolcová-Tlustá)
S dramaturgyní, významnou slovenskou folkloristkou, sběratelkou lidových písní, rozhlasovou moderátorkou a přední odbornicí na romskou hudbu.

34 Loutnista (Martin Rudovský)
Hopkinson Smith o spolupráci s Jordi Savallem, loutnových školách a odvaze cestovat přes Atlantik.

36 To, co člověk paroduje, musí milovat (Michal Nejtek)
S lehkostí se pohybuje mezi žánry, a jak sám přiznává, nemá žádné hudební předsudky. Skladatel Petr Wajsar.

39 Být muzikologem v Čechách (Jiří Zahrádka)
Muzikolog? Spíše si připadám jako dělník vědy.

42 Moderní hudební architektura II (Josef Vomáčka)
Bratislava a Bregenz.

46 Konstanty a varianty 3 (Vlasta Reittererová)
Hudba „bez tónů“ a tóny „bez hudby“.

52 Vzpomínky na Petra Wilhelmi (Jaromír Černý)
Jak padlo Newtonovo jablko aneb o objevu, který učinil jeden z významných českých muzikologů.

56 Najponk: Můj dům je plný jazzu (Milan Tesař)
What’s Next?

59 Andy Schofield: Jazzová Praha mi svědčí (Jan Kyncl)
Proč se britský saxofonista a skladatel přesunul do Česka.

62 Luděk Hulan: Milá společnost neúnavného jazzového nadšence (Jaroslav Riedel)
Na Luďka Hulana je vždy dobré vzpomínat. I na jeho Milou společnost.

64 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.