pondělí, 31. leden 2022

Harmonie 2/2022

Napsal(a) 

Harmonie 2/2022 Harmonie 2/2022

Nenechme se votrávit

Přechod mezi starým a novým rokem jsem strávil ve společnosti TV Mezzo, Bernarda Haitinka, Isabelle Faust, Berlínské filharmonie a milovaného houslového koncertu Ludwiga van Beethovena. Nevadily mi spektakulární ohňostrojné domácí i světové pokusy, protože už dávno vím, že tvůrcem jediného ohňostroje, který je chytrý, nezničitelný a nadčasový, byl Georg Friedrich Händel. Mezi první a druhou větou jsme stihli novoroční přípitek a při finále jsem přemýšlel, jak je proti řadě jiných zemí u nás chabě a občas i chaoticky podporována kultura.

Editorial píši na počátku roku, kdy vím o programu ministerstva kultury a jejího nového šéfa jen obecné proklamace. Jistě by bylo možné se podepsat pod kodifikaci procenta státního rozpočtu každý rok na financování kultury, vyšší daňové zvýhodnění mecenášství a sponzoringu a podporu institucí, které se zabývají dějinami 20. století a totalitními režimy. Problém bych měl se „strategickou podporou herního průmyslu“, ale je to investice do bohatšího daňového přítoku. Zatím jsem nečetl nic o silnější a promyšlené podpoře živé kultury, přičemž tím zištně myslím hlavně na klasickou hudbu a jazz. Trochu se jen obávám, že šetřící vládní strategie ovlivní v dalších dvou letech náročnou kulturu. Zkusme doufat, že pro českou živou kulturu něco zmůžou učinit múzický bývalý pedagog Martin Baxa a příležitostný tubista Marian Jurečka. Jakkoli není ledacos v našich životech i v naší kultuře „ve zlatém seku“, vzpomeňme na slova Jiřího Suchého: „Nenechme se votrávit…“

Vloni se stal šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně, souboru s dvousetletou historií, hornista světového ranku Radek Baborák. Uměleckým šéfem dalšího, původně též lázeňského tělesa – Karlovarského symfonického orchestru (založen 1835, patří k nejstarším evropským orchestrům), bude od sezony 2022/23 jiný hornista – Ondřej Vrabec, jinak hvězda příslušné sekce České filharmonie. Pro osvěžení paměti: na jeho dirigentské umění pohlíží řada muzikantů svrchu, nicméně jeho úspěchy nejdou smazat – ocenění na důležitých soutěžích (naposledy Hans von Bülow v roce 2021), tříleté asistentství u Jiřího Bělohlávka v České filharmonii, úspěšná hostování (například Svatováclavský hudební festival, Pražské jaro, Anima Mundi, Ostravské dny, Filharmonie Brno, PKF – Prague Philharmonia…). Je dobře, že dojde konečně k institucionálnímu docenění jeho nesporného talentu, neboť výrazných dirigentů mladé a střední generace máme v tomto státě do tuctu. Je zvláštní, že záchranou orchestrů z českých „lázeňských metropolí“ mají být mistři lesního rohu. Bude-li jim Fortuna nakloněna, myslím, že mají nemalou šanci být úspěšní. Mnozí jejich předchůdci byli též silnými dirigentskými osobnostmi, ale v existenčních jistotách a v rozvoji se to příliš neprojevilo. Oběma orchestrům přeji, aby je nové umělecko-administrativní vedení zachránilo před zhroucením do ekonomické propasti. Nicméně bez jasné pomoci státu, kraje a městských radních to nepůjde.

Kromě zajímavých změn ve vedení dvou orchestrů, které jsou sice na chvostu zájmu politické i hudební veřejnosti, ale jejichž existence je pro naši kulturu důležitá, mám pro vás ještě jednu pozitivní zprávu. Odprvního ledna se ujal vedení Nadace Bohuslava Martinů čtyřicetiletý klarinetista Irvin Venyš. Ve funkci ředitele vystřídal klarinetistu a svého někdejšího učitele, třiasedmdesátiletého Jiřího Hlaváče. Napsal mi, že vždy viděl osobnost Bohuslava Martinů jako vrcholného a vedoucího představitele „české moderny“… Má zkušenosti jak manažerské (proděkan HAMU), tak umělecké (respektovaný sólista a člen komorních formací), stále ještě mladické nadšení, zdravý workoholismus a v NBM i jeho institutu neobyčejně výkonný tým, takže věřím, že obtíže, které jej čekají (v roce 2029 skončí pro Martinů ochranná doba), přemůže a nalezne další cesty rozvoje nejen pro hudbu Bohuslava Martinů.

Osobností měsíce je báječná venezuelská klavíristka Gabriela Montero, rezidenční sólistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Připomínáme jubilea Miloše Štědroně st., člověka s renesančním záběrem, který desítky let ovlivňuje nejen brněnský hudební život, a Ivana Ženatého, houslisty vysokého mezinárodního renomé. Velký prostor jsem dal třem důležitým tématům – brněnskému uvedení Händelovy Alciny, dvěma zásadním nahrávkám Dvořákova klavírního odkazu a zviditelnění klasického baletu, který jako by byl u nás popelkou. V jazzové rubrice se určitě zastavte u rozhovoru se saxofonistou, skladatelem, učitelem a manažerem Jazz Dock Orchestra Petrem Kalfusem. Jsem rád, že jsem k úvodní glose přesvědčil novináře a spisovatele Karla Hvížďalu, kterého si od 80. let velmi vážím.

 

Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 31. 1. 2022

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 2/2022

obsah

3 Hudba a můj hudební hluch Karel Hvížďala)

6 Gabriela Montero má rezidenturu v Praze Josef Třeštík)
Když do hudby nevpustíme problémy lidi, lidské utrpení, vzdáme se důležitého dialogu, možnosti zasáhnout srdce lidi.

9 Alcina v Brně Jan Borek, Čeněk Svoboda, Mirka Zemanová)
Händelova geniální opera spojila Brno, Caen a Versailles.

20 Nové nahrávky klavírní hudby Antonína Dvořáka Dina Šnejdarová)

30 Procházka hudebním životem Ivana Ženatého Markéta Vejvodová)

36 Návraty Miloše Štědroně Zuzana Ledererová)

40 Baletní poselství z Brna Jana Hošková)

49 Zapomenuté knihy o hudbě / 2. Josef Plavec: František Škroup Vlasta Reittererová)

54 O rakousko-uherské hudbě zapomenutého právníka Luboš Stehlík)

50 Petr Kalfus: Žánrové nůžky se mi hodně rozevřely Tomáš S. Polívka)
Se saxofonistou a manažerem Jazz Dock Orchestra o lákání zahraničních hostů, big bandech i malých kapelách a blahodárném vlivu stylové všestrannosti.

64 Jiné světy flétnistky Naïssam Jalal Milan Tesař)

68 Horký dech Jany Koubkové Jaroslav Riedel)

72 Recenze

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.