úterý, 26. leden 2021

Harmonie 2/2021

Napsal(a) 

Harmonie 2/2021 Harmonie 2/2021

Země zvonů

Kdybych byl Euterpé a přehlédl Čechy a Moravu, duše by plesala nad mnohými hudebníky, řadou orchestrů, několika festivaly, kde nejsou na prvním místě peníze, ale blaženost posluchačů, nad houslaři, kteří poctivě celý život hledají dokonalost italských velmistrů 17. a 18. století. Je to sice marné, ale hodné úcty. To vše patří mezi naše hudební drahokamy. Tím možná nejvíce opomíjeným je poklad, který nás téměř všude obklopuje, je stovky let součástí našeho bytí, součástí životního rytmu člověka a přesto si jej uvědomujeme jen výjimečně – zvony. Jejich vrcholnou řemeslnou i hudební formou je zvonohra. Co se zvonů týče, patříme mezi evropské velmoci.

Původně měl být osobností měsíce Kent Nagano. Měl jsem pro to několik důvodů. Patří mezi nejzajímavější dirigenty současnosti, u nás je málo známý a na počátku března měl na pozvání FOKu v Praze hostovat se svým Orchestre Symphonique de Montreal. Bohužel i tento koncert se stal obětí kulturní gilotiny covidového nouzového stavu.

Hledal jsem jiné nadčasové téma a brzy jej našel – Petr Rudolf Manoušek je jediným naším zvonařem mezinárodního významu, autorem stovek zvonů, prozatím největší mobilní zvonohry světa, je součástí pozoruhodné rodové tradice, českým státem nedoceněná osobnost, k níž mě napadá příměr „zvonový Stradivari“; bohužel je asi i posledním českým zvonařem, takže je pravděpodobné, že až skončí jeho poslání, budou tisíce zdejších výkyvných zvonů opravovat mimo jiné firmy z Německa. Uvědomíte-li si tragický osud tisíců českých zvonů z dob obou světových válek, je to podivná vize.

Nevím, jestli se zvonař před litím zvonů modlí. V knize 120 let zvonařství rodu Manoušků jsem našel ke stvoření zvonu tato slova: „Je to úkon takřka posvátný. Ale možná je modlitbou celá jeho práce. To, s jakou vážností k ní přistupuje. Jak ji neustále promýšlí. Vidí dál než ti, kterým pak bude zvon sloužit. On ví, co je pro zvon dobré, aby tu těch tisíc let s námi vydržel… Protože rozumí věcem, které jiní nevnímají.“

Neumím si představit naši zemi bez zvonů. Zvony dávaly a někde ještě dávají lidem řád, rytmus, povzbuzení, občerstvují naše srdce i duše, připomínají pomíjejícnost života. Rozhovor s Petrem Rudolfem Manouškem se stal nečekaným vzácným kořením mé novinářské profese. Bylo to natolik zajímavé a inspirativní, že jsem se rozhodl pro bezprecedentní ediční krok – uveřejnit jej celý a věnovat mu významnou část časopisu.

Únorová Harmonie dává prostor pro názory dvou významných jazzových hudebníků. Silnými inspiracemi polského jazzového klavíristy Dominika Wanii jsou Ravel, Messiaen, Szymanowski, Skrjabin a Ligeti, což se projevilo v nahrávce z roku 2013. Na prvním sólovém albu Lonely Shadow se vydal jiným směrem. O všem se dočtete uvnitř časopisu… Hearn Gadbois není zajímavý ani tak dávnou spoluprací s Yoko Ono, jako spíše tím, že nedávno vydal Ghost Notation, své čtvrté sólové album, a že od roku 2007 je jeho domovem Praha. Nejlepší česká znalkyně klasického baletu mi v novoročním přání napsala, že v dnešní době „Harmonie září jako ojedinělý maják stability ducha“. Přiznávám, že mě to potěšilo…

 

Přeji vše dobré.

Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 28. 1. 2021

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 2/2021

obsah

4 Petr Rudolf Manoušek: Dva tisíce tři sta tun lásky (Luboš Stehlík)
Zvon je jak zvláštní předmět, tak hudební nástroj. Většinou slouží lidem ve věžích, kde je nedostupný a oko na něho nedohlédne. Téměř vždy je výtvarně ozdoben, nicméně jeho krása spočívá ve zvuku.

16 Hudba je můj svět, hudba je můj život: Vzpomínkové rozhovory s Bernardem Haitinkem 2 (Petr Hagmann a Erich Singer / Tomáš Moravec a Petr Kadlec)

22 John Fiore: V evropské kultuře je hudba hluboce zakořeněna (Lucia Maloveská)
Mezi světově proslulými dirigenty najdeme jen málo takových, kteří by měli k Česku a české hudbě tak blízko, jako John Fiore.

27 Poločas Petra Čecha (Markéta Cukrová)

32 Z Čech až na konec hudebního světa 19. století s bratry Sawerthaly 2: Do Prahy na Stavovskou konzervatoř (Tomáš Slavický)

38 Milan Šetena: Nemůžu si na nic stěžovat, až na tu pandemii (Magdalena Nováčková)

44 Zklamání z české muzikologie (Marek Franěk)

50 Petr Rudolf Manoušek: Dva tisíce tři sta tun lásky / 2. část (Luboš Stehlík)

58 Emil Viklický & Pavel Hrubý: Kladný vztah k neznámu (Tomáš S. Polívka)
Co se stane „mezi námi“ je vždy hádanka. Zvlášť, když se do dobrodružství improvizace pustí tito dva pánové.

62 Hearn Gadbois: Filozof perkusí, který zakotvil v Praze (Petr Dorůžka)

68 Dominik Wania: Když klavír zní jako klavír (Milan Tesař)

70 Rajiv Jayaweera: Jazzové obrazy ze Srí Lanky (Milan Tesař)

73 Recenze

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.