pondělí, 27. leden 2020

Harmonie 2/2020

Napsal(a) 

Harmonie 2/2020 Harmonie 2/2020

Dokázal vytvořit nebesky krásnou hudbu

Tento rok se hudební svět točí kolem výročí Ludwiga van Beethovena. Je tomu tak i v českém mikrosvětě. Pokusů o inspirované tlumočení Beethovena bylo, je a bude bezpočet. Jakkoli některé projekty budou dozajista velmi zajímavé, možná i s mezinárodním přesahem, obávám se, že se jen máloco vyrovná tomu, co jsem prožil 19. prosince 2019 v pražském Rudolfinu, kdy vedl Českou filharmonii Leonidas Kavakos, v Praze poprvé i v roli dirigenta. Té se zhostil v Eroice překvapivě dobře a svým nenápadným, leč mocným charismatem si získal nejen publikum, ale i zhýčkaný orchestr navyklý na silné dirigentské váhy. O nadstandardním vztahu mezi houslistou a orchestrem svědčí slova koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky: „Spolupráce s ním byla výborná. Měl jasnou představu o zvuku a frázování a často si půjčoval mé housle, aby nám detaily při zkoušení zahrál. Byl velice milý a přátelský.“

Událostí doslova světové úrovně bylo provedení Beethovenova Houslového koncertu D dur. Nejušlechtilejší hraní, jaké kdy v této hudbě dolehlo do mých uší, překonalo to nejlepší, co jsem živě slyšel – Gil Shaham (2005), Anne-Sophie Mutter (1997), Leonid Kogan (1979). (Možná mě však v tomto koncertu příjemně překvapí 31. května 2020 na Pražském jaru Isabelle Faust.) Někde bylo sice tempo na hraně, zvláště v druhé větě, ale introvertní nepatetičnost, dovyprávění každé fráze a tónová kreativita musela atakovat uši každého vnímavého posluchače. Jinakost prostoupila i Kavakosovy beethovenské kadence a bachovský přídavek. Douškou pak byl nelehce zrozený rozhovor, jenž poskytl Harmonii. Jeho názory na Beethovena jsou báječnou poctou jubilujícímu skladateli: „Ve své poslední symfonii složí Ódu na radost. Někdo, kdo měl tak nešťastný osud! Vždyť je to úplně neuvěřitelné, co dokázal. Ta moc a síla! Věřím, že všichni máme geneticky zakódovánu schopnost vytvořit velké věci ve chvíli, kdy nás život drtí a sužuje. Problém je v tom, že v naší době se všechno řeší zdánlivě velmi jednoduše. Lidé si zvykli na to, že když přijdou těžké věci, tak člověk projde tak nějak okolo a dělá, že žádný problém vlastně neexistuje. Podívejme se na Beethovena. Vytyčil si své poslání, a i přes veškerou nepřízeň osudu se rozhodl věci dovést do konce. Dokázal vytvořit nebesky krásnou hudbu. A hlavně nadčasovou! Všechno, co vytvořil, bylo ve své době revoluční. Komorní hudba, symfonie, sólové koncerty, prostě všechno. Třeba zrovna tenhle houslový koncert. Jen samotná první věta má 25 minut. Přitom Mozartovy koncerty trvají 25 minut celé. Už jen tohle bylo na svou dobu revoluční. Nebo ten začátek s tympány. Kdo to kdy tehdy slyšel, aby skladbu otvíraly tympány? Eroica trvá 50 minut. Prý v jeho době lidé protestovali proti takové délce. Prostě Beethoven musel pořád odolávat nějakým tlakům a odmítání. Ale on nepovolil a nešel do kompromisu. Pro mě to byl on, kdo se vymanil z omezení klasicismu a otevřel dveře romantismu…“

Kromě myšlenek pana Kavakose by vás mohly potěšit názory dirigenta Lionela Bringuiera, hosta Janáčkovy filharmonie Ostrava, srbsko-amerického specialisty na Antonína Rejchu Ivana Iliće a Jany Semerádové, flétnistky, dirigentky, tanečnice a příležitostné zpěvačky. V našem putování za dramaturgy navštívíme Hradec Králové. Pokračují dva seriálové pilíře tohoto roku – Pod harfou Davidovou a Hudební Olomouc. Jazz tvoří silná trojice, z níž zvlášť připomínám Jakuba Zitka, klávesistu a dramaturga nejagilnějšího pražského jazzového klubu.

Na závěr douška ke znovuotevření Státní opery. Nechci spekulovat, proč byl prvním počinem „ausgerechnet“ koncert, a ne Mistři pěvci norimberští, proč režie nebyla režií, proč musí být opona resuscitací nekvalitní fotografie, a ne originálním vyjádřením dnešní doby a proč byly některé výkony zoufalstvím. Jen přípodotek k vyjádření generálního ředitele, který by chtěl přirovnávat pražskou operu k Berlínu, Drážďanům, Mnichovu či Vídni. Je to krásné přání, teď jen zrušit statut příspěvkové organizace, změnit strukturu financování a vybrat do působivě opravené a snad dobře zmodernizované budovy orchestr a sbor evropské úrovně, vytvořit nový tým sólistů a přilákat na pozici hudebního ředitele a šéfdirigenta celého Národního divadla (s mimořádnými pravomocemi) podobně silnou osobnost, jako jsou Daniel Barenboim, Christian Thielemann, Kirill Petrenko nebo Philippe Jordan.

 

Inspirativní čtení přeje

Luboš Stehlík

šéfredaktor

vychází 30. 1. 2019

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 2/2020

obsah

3 Zanícený vypravěč Peter Schreier (Věra Drápelová)

6 Lionel Bringuier: Dirigent není diktátor (Jiří Vejvoda)
Mladý francouzský dirigent se po patnácti letech vrací do Ostravy. Teď už ale ve zcela jiné roli.

12 Leonidas Kavakos: Nechme pokorně znít Beethovena a pociťme záchvěv věčnosti (Magdalena Nováčková)
S řeckým houslistou o daru, zodpovědnosti, síle a zranitelnosti. A nejen o tom.

20 Ivan Ilić a jeho láska k Antonínu Rejchovi (Dina Šnejdarová)

27 Pod harfou Davidovou: Hudba v hebrejské Bibli (Aleš Weiss)

32 Pražské jaro 2020 (Luboš Stehlík)

38 O lehkosti i těžkosti bytí dramaturga: Marek Hrubecký (Veronika Lucassen)

42 Hudební Olomouc: Hudba v období baroka (Jana Spáčilová)

48 Vivat mužíkologia, scientia docta (Jaromír Havlík)

51 Rozhovor s Rudolfem Růžičkou (Martin Flašar)

56 Rozhovor s Janou Semerádovou (Martin Rudovský)

60 Dalibor v českobudějovické Boudě zajatcem nové verze (Ivan Žáček)

64 Jakub Zitko: Muffovy fatální touhy (Tomáš S. Polívka)
Kapela Muff oslavila 20. výroční vzniku povedeným albem Fatalust.

67 Martin Brunner: S flétnou zacházím jako se zbraní (Tomáš S. Polívka)

70 Blue Effect & Jazz Q Praha: Coniunctio po půl století (Jaroslav Riedel)

72 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.