pátek, 21. prosinec 2018

Harmonie 2/2019

Napsal(a) 

Harmonie 2/2019 Harmonie 2/2019

Milí čtenáři,

festivaly u nás jsou v různé kondici, ekonomické i umělecké. Bez řady z nich si jen těžko představit hudební život České republiky, budoucnost některých je mi, podobně jako několika orchestrů, nejasná. Například je obtížně představitelné, že by Českolipsko nemělo svou Lípu, moravská města Concentus, Praha starohudební Letní slavnosti, Východočeši Litomyšl s rodákem Smetanou v erbu, Brno svého Janáčka, Ostrava janáčkovsky barvený májový fest i podzimní fest pod ochranou sv. Václava…

Metropole má však ještě jinou ligu – dva monumenty s mezinárodním přesahem a třpytivým leskem. Oba se právě snaží vnitřně i vyzařováním do hudebního vesmíru oživit, skoro bych se nebál tvrdit, že se snaží o novou životní etapu. Oba jsou konzervativní a přitom po svém inovativní. Pražské jaro je neoficiální český národní festival především klasické hudby. (Mimo jiné s respektem sympaticky sonduje svět současné hudby.) Vývoj v dramaturgii, možná i v akcentech festivalu však očekávám od nové, reprezentativně sestavené umělecké rady. Dost by mě zklamalo, kdyby se tak nestalo… Festival Dvořákova Praha, jenž je vnímán jako konkurent Pražského jara, což veřejně striktně odmítá, je ekonomicky a kvantitou skromnější, kvalitou však konkurenceschopný, rozjíždí pod egidou Akademie klasické hudby vedení nového obsahu, který je v něčem překvapivý, v něčem natolik nadějný, že mám skoro obavu, jestli dokáže vizi zhmotnit a interpolovat do běžného kulturního života. Jestli ano, bylo by to v obecné rovině podobně významné jako druhý život Jiřího Bělohlávka u tehdy bludné České filharmonie. Dnes je z ní orchestr, jehož je třeba brát v hudebním světě setsakramentsky vážně. Dvořákova Praha udělala za jedenáct, hlavně pak posledních pět let viditelný posun mezi v daném žánru evropsky ceněné festivaly, ale naštěstí si uvědomuje, že ji ještě nějaké kroky čekají. Jen jsem trochu nejistý z toho, že existence festivalu odvisí od vůle jednoho člověka, byť patří mezi finančně absolutně nejbohatší lidi Česka, ale zdá se, že má v sobě obrovské nadšení, energii a neúnavnou filantropii. Přesto mi v koutku paměti uvízla vzpomínka na ekonomicky i lidsky zmařené jednostrunné festivaly. Snad se tak nestane a i v roce 120. výročí úmrtí Antonína Dvořáka bude Dvořákova Praha (a aktivity, které svým magnetismem přitahuje) stále patřit k tomu nejlepšímu, na co můžeme být na poli klasické hudby hrdí. Náš stát, jehož provoz je závislý na plátcích daní, by měl zvážit ještě silnější podporu kvalitního živého umění, tedy nejen orchestrů, divadel, talentovaných umělců, ale i festivalů, malých i velkých. Ostatně o plánech zmíněné Akademie klasické hudby se dočtete víc na stránkách únorové edice vašeho časopisu.

Jeho tváří je pianista Federico Colli, jehož umění můžete posoudit v Ostravě. Mezinárodně minimálně podobně výraznou osobností je dirigent Giovanni Antonini, který v prosinci „učil“ členy České filharmonie. V únoru přivítá FOK jiného pozoruhodného hudebníka – dirigenta s ruskými i polskými kořeny Andreje Borejka. Z bohaté jazzové rubriky doporučuji vaší pozornosti rozhovor s houslistou Adamem Bałdychem, jenž je ve svých třiatřiceti letech hvězdou polské jazzové scény, a názory slovenského cimbalisty Ľubomíra Gašpara.

 

Inspirativní čtení přeje

Luboš Stehlík

vychází 30. 1. 2019

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 2/2019

obsah

4 Za Josefem Toufarem do podzemí Rudolfina (Michaela Vostřelová)
Z workshopu České filharmonie o životě a umučení kněze z Vysočiny.

6 S Federicem Collim o zvědavosti, literatuře, Ostravě a těch nejlepších ingrediencích
pro hudbu i život (Magdalena Nováčková)
České publikum bude mít brzo možnost poslechnout si tohoto třicetiletého italskéhoklavíristu na dvou koncertech v Ostravě.

10 Giovanni Antonini: Nechci předělávat historii, mám rád její limitace (Ivan Žáček)
S italským dirigentem, hráčem na zobcovou flétnu, milánským rodákem a specialistou na starou hudbu.

14 Andrej Borejko dává zapomenuté věci do souvislostí (Martin Rudovský)
Znovu se vrací do Smetanovy síně, spolu s Radkem Baborákem, na konci února 2019.

18 Nový příběh Dvořákovy Prahy (Luboš Stehlík)
Co obsahují věty jako „jsme připraveni AKH směřovat k vytvoření nepoměrně komplexnější kulturní instituce“?

21 Nicola Proksch: Nejdřív práva, až potom zpěv (Alena Sojková)
Jméno rakouské sopranistky Nicoly Proksch není českému ani slovenskému publiku neznámé.

26 Paměť a tradice v evropské hudební kultuře pozdního středověku a raného novověku 4 (Christine Roth)
David Chytraeus a význam minulosti pro luteránskou hudbu a liturgii.

30 České muzeum hudby 200 let po založení Národního muzea (Daniela Kotašová)
Hudební nástroje.

34 Moderní hudební architektura (Josef Vomáčka)
Jak vypadají koncertní prostory v Bonnu a Basileji?

37 Zbývá jen hluk (Martina Vídenová)
A jeho následkem bývá i tinnitus.

41 Konstanty a varianty 2 (Vlasta Reittererová)
Ještě jednou mezi dvěma kontinenty.

46 Být muzikologem v Čechách (Martin Horyna)
Venkovský muzikolog.

49 Ravenna Festival (Mirka Zemanová)
O jednom z nejdelších hudebních festivalů v Evropě.

54 Adam Bałdych: Housle na tisíc způsobů (Milan Tesař)
Navzdory svému mládí je opravdovou hvězdou polské jazzové scény.

56 Ľubomír Gašpar: Cimbál jazzovější než obvykle (Milan Tesař)
Mladý Slovák na sebe výrazně upozornil v roce 2016 jako vítěz soutěže Jazzfruit v rámci festivalu Mladí ladí jazz.

58 Kocábova Žízeň po čtyřiceti letech (Jaroslav Riedel)
V historii Pražského výběru má významnou roli, ale už dlouho se na ni nespravedlivě zapomíná.

60 Trio da Kali: Ve šlépějích griotů (Milan Tesař)
Všichni tři pocházejí z rodin griotů, tedy nositelů a ochránců tradic.

62 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.