časopis Harmonie 2/2013
Deficit jazzových celebrit
Na obalu tohoto čísla Harmonie se skví Gregory Porter – nepochybná hvězda současného, gospelem napájeného jazzu a swingu, která vystoupí 14. března na pražském Žofíně. Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na vzrušenou debatu s jedním mým známým z hudební branže. Přeli jsme se o zdánlivě jednoduchou věc: má Česko jazzovou celebritu, která umí zaujmout širší publikum mimo ghetto jazzových klubů? Případně může někdo z novějších tváří na takovou celebritu aspirovat?
Petr Vidomus
Pochopte, hledali jsme někoho srovnatelného s Dianou Krall či Norah Jones, které prodávají pod škatulkou „jazz“ obrovské množství desek, Esperanzou Spalding, která díky fúzi žánru s R&B uspěla po mnoha letech jako jazzový umělec v nejazzové kategorii Grammy, nebo třeba s Robertem Glasperem, který je momentálně „in“ svou fúzí jazzu s hip-hopem.
Tedy někoho, kdo je, pokud možno, mladý, pohledný, lehkostí svého přístupu dokáže pro jazz strhnout širší obecenstvo i zaujmout média. V oné diskusi jsem připomněl, že někým takovým u nás jistou dobu byl varhaník Ondřej Pivec – v teniskách a se záviděníhodnou image kluka à la Jamie Cullum si vybudoval početnou fanouškovskou základnu a svého času na nás shlížel ze stránek módních ženských žurnálů. Na jazzového instrumentalistu v Česku prostě nevídané. Dnes žije v New Yorku a hned tak se nevrátí.
Kolega namítl, že hodně v tomto ohledu dokázal i Dan Bárta s projektem Ilustratosphere: jeho doprovodné jazzové kapele (Robert Balzar Trio) se před spoluprací s ním asi ani nezdálo, že by někdy mohla vystupovat na masových akcích typu Colours of Ostrava.
Ten večer padlo ještě několik jmen, která by snad při „vytváření jazzové celebrity“ v Česku stála za úvahu: televizní objev Monika Bagárová, „český Sinatra“ Jan Smigmator nebo filmový Danny Smiřický, Vojtěch Dyk, který poslední dobou vystupuje se swingovým B-Side Bandem. Závěr byl vcelku jednoduchý: současné či potenciálně budoucí jazzové celebrity ve výše uvedeném smyslu bychom u nás snadno spočítali na prstech jedné ruky. Otázka zní, proč tomu tak je a zda by to mohlo být jinak.
Domnívám se, že (populární) jazzová celebrita je tu v nezáviděníhodném soukolí. V samotné jazzové komunitě je historicky zakořeněná kultura individualismu: je „povinností“ každého klubového hráče neustále tvořit něco nového, ohromovat technikou, posouvat hranice žánru. To jazzová celebrita, zvláště její tak častá swingová varianta, mnohdy nesplňuje: protože v zásadě zachovává status quo a snaží se bavit více než jen klubové publikum. Což relativně malá jazzová obec neodpouští.
Na druhé straně hudební průmysl má svých starostí dost a v zemi jako Česko jej zajímá spíše zamezení radikálnějšímu propadu prodeje alb než nějaké vytváření swingových celebrit, nad to s pramalou nadějí na úspěch. Jazz pro něj už dávno není populární hudba, a tím to končí.
Jsem ten poslední, kdo by volal po umělém budování kultu hvězd v jazzu. Při poslední takové snaze hudebního průmyslu (marketingový koncept Young Lions v 80. letech) to vlastně nepřineslo mnoho dobrého a pro samotný žánr to znamenalo spíše konzervaci starých hodnot než nějaký zřetelný posun. Tento přetlak jazzových celebrit tu ale nehrozí.
Na druhé straně deficit celebrit (těch s oním širším dosahem) má pro český jazz zřetelný dopad: ne snad přímo absenci vzorů, ale jisté přívětivé „výkladní skříně pro laiky“, která by k žánru přilákala nové posluchače a neodradila je hned zpočátku nepřístupností, historizující vyčpělostí či známými klaunskými čísly s flétnou. Aby bylo jasno: zatímco „klasika“ v Česku takovými přístupnějšími celebritami disponuje, v jazzu to tak samozřejmé není.
Je to vlastně paradox: mám za to, že českým jazzmanům pomůže ponejvíce to, čím sami opovrhují. Mladý a pohledný swingař, který sice žánr nikterak neposouvá, ale jako jediný z nich má šanci objevit se na obrazovce komerční televize (jako se to stalo Dykovi a Bagárové). Jedině tak získají uznání mimo okruh specializovaných časopisů a třeba i cesty k prestižnějším zakázkám. Pokud nám celebrity nedá hudební průmysl, měli bychom si je zkrátka hýčkat sami.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
přeji vám příjemné čtení a co nejvíce setkání se skutečnými, nikoliv umělými, hudebními hvězdami
Petr Vidomus, editor jazzové rubriky
vyšlo: 28. 1. 2013
zveřejněné články Harmonie 2/2013
obsah
3 Události – Komentáře
6 Sonia Prina – Diva s hlasem padlého anděla (Dita Hradecká)
Rozhovor s italskou altistkou, do které se zamilovávají nejen diváci, ale i divačky!
9 Kaspar Zehnder – Cesta ze Švýcarska do světa a ze světa do Švýcarska (Jindřich Bálek)
„Je důležité jít krok za krokem a ne jenom dirigovat slavné orchestry. Proto chci být vždycky naplno tam, kde jsem.“
12 Brány se skladatelem Jakubem Ratajem (Wanda Dobrovská)
Pět bran – pět futer... a sedm otázek pro mladého komponistu.
14 Jak se v česku baletilo... (Jana Hošková)
... Na šlechtických sídlech Fridricha Falckého.
17 Wagner na českých hudebních nosičích (Bohuslav Vítek)
Přehled wagnerovských nahrávek pro zapálené diskofily i příležitostné diskomily!
20 Počátky a vývoj hudebního časopisectví (Vlasta Reittererová)
Abychom i my dle svých sil přispěli k šíření vzdělání hudebního.
22 Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla (Anežka Polášková)
Za Igorem Stravinským a Bohuslavem Martinů aneb dvojí retrospektiva.
25 Jiří Heřman: Šéfovat nehodlám, chci se věnovat režii (Věra Drápelová)
S bývalým uměleckým šéfem opery Národního divadla o krocích minulosti a plánech budoucnosti.
26 Jiří Hlinka – Český klavírista s norskou medailí (Petr Veber)
„Po čtyřiceti letech už určitě jsem tak trochu i Vik ingem.“
28 Let vězněného orla (Helena Havlíková)
Za Janáčkem na světová i domácí operní pódia v druhé části statistické studie.
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
Skrz hudební dění až k Sametové revoluci a ještě kousek dál.
34 Artificiální hudba ve vysílání České televize (Iva Radostová)
Hudební pořady a jejich veřejnoprávní prostor v proměnách posledních let.
35 Hudebník a zdraví (Marta Němcová)
Pohled za hranice: prevence při studiu i během povolání.
38 Tam, kde se pořád něco děje (Michaela Vostřelová)
O škole s příliš dlouhým názvem a rušným životem – Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy.
40 Kritiky
44 Svět opery
47 Gregory Porter – čekání na správnou chvíli (Milan Tesař)
Vy naopak na nic nečekejte a přečtěte si interview s jazzovou hvězdou.
50 Roman Pokorný – Feelin’ the Spirit (Jiří vanýsek)
Od malého bubínku, restaurátorství a Školy uměleckých řemesel až k jazzové kytaře.
53 Boban Marković – Nejlepší trumpetista Balkánu (Daniel Sywala)
„Pro nás Romy život bez hudby není možný.“
54 Recenze
62 Infoservis. Soutěž
