2004/02
Vážené čtenářky a vážení čtenáři,
na počátku ledna se rozjel vlak s názvem "Česká hudba 2004". Hudba našich skladatelů bude znít ve velkých i malých obcích po celé republice, lidé si budou moci vybrat z bohaté nabídky
více nežli v jiných letech. Co se týká samotných tvůrců, nejlépe na tom budou ti, kterým se podařilo narodit se nebo zemřít v letopočtu, který končí čtyřkou. Kupodivu se to zdařilo tolika muzikantům, že by z toho bývalý střílející ministr obrany a nynější
astrolog Baudyš nejspíš vyvodil mystickou teorii. Historickému pragocentrismu budou jistě úspěšně čelit moravská kulturní centra v čele s Brnem, které dokonce plánuje na podzim vůbec nejzajímavější koncert roku, kdy uvítá Vídeňskou filharmonii s
legendárním Nikolausem Harnoncourtem. Stát se stal prostřednictvím ministerstva kultury v době prudce se zvyšujícího státního dluhu překvapivě štědrým donátorem. Celá akce by však jistě mohla vypadat jinak, kdyby se koordinační a případně výrazněji
iniciační role chopil stát dříve. Když se však v myšlenkách vrátíme k velkým akcím typu Česká sezona ve Francii, poslední světová výstava v Německu nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (nově pak hokejové mistrovství světa), pak je to
asi už naším národním koloritem. Ještě štěstí, že situaci pak dovedou většinou do zdárného konce pracovité české ruce a hlavy. Nesmím také zapomenout na zvýšenou hudební expanzi do světa pod gescí Ministerstva zahraničních věcí a Českých
center.
Program Česká hudba 2004 tedy podporuje projekty z různých žánrů - koncerty, inscenace, výstavy, publikační projekty i vědecké konference. Vedle mecenášské, integrační, zpravodajské a propagační role však zanechá pro příští pokolení přece jen
jeden vlastní velký projekt, kterým umoří ostudný dluh minulosti. V průběhu tohoto roku se konečně otevře veřejnosti na Malé Straně v Praze nové reprezentativní sídlo Českého muzea hudby i s jeho světově proslulou sbírkou nástrojů. Mnohamilionová
investice tak konečně zúročí svůj hlavní smysl - služby lidem. Když pro nic jiného, tak už kvůli tomuto projektu bude stát Český rok hudby za to.
Bohužel v jiné oblasti se chová stát ne jako Mecenáš, ale jako Harpagon. Protože reálně hrozí, že finanční
toky do hudebních institucí budou ještě menší nežli nedostatečné, z řeky se stanou potůčky, z nichž některé možná vyschnou úplně, začaly v prosinci bít na poplach Asociace profesionálních divadel ČR, Asociace ředitelů symfonických orchestrů ČR i
Jednota hudebního divadla. V tiskové zprávě výše uvedených dvou asociací se mimo jiné uvádí, že v příslušné kapitole státního rozpočtu na rok 2004 nebyl naplněn Program podpory stálých divadel a profesionálních orchestrů a pěveckých sborů: z navrhovaných
100 milionů korun zbylo 23! Bohužel při nedořešené reformě státní správy nedostaly regiony na tuto "nadstavbu" dost financí. Není divu, že regionální "vlády" mají mycí pilátovské sklony. Orchestry, sbory a divadla tak opět jsou v roli žebráků, kteří
čekají, zda jim někdo něco hodí do klobouku. Bude zajímavé sledovat, co pro české muzikanty udělá premiér, vláda, poslanci, senátoři - ti všichni totiž obdrželi volání S.O.S. Když totiž začnou muzikanti stávkovat, tak to nikoho nevzruší jako v případě
železničářů, lékařů nebo zaměstnanců jaderných elektráren. Bylo by přímo tragikomické, kdyby v Českém roce hudby musely být rušeny nebo omezovány hudební instituce někdejší konzervatoře Evropy.
Naši hudební současnost z jiného pohledu, jakoby zezdola,
odráží moje nedávná zkušenost. Oslovila mě jedna Holanďanka, která pomáhá amatérskému symfonickému orchestru z malého města v Brabantsku. Orchestr by rád uspořádal koncerty v Praze a chtěl proto navázat vzájemně výhodnou kooperaci s amatérským, generačně
pestrým symfonickým orchestrem z Prahy nebo okolí. K mému velkému překvapení jsem v městě, které by chtělo patřit mezi hudební metropole Evropy, nenašel ani jeden. A tak si lidé ze země tulipánů budou muset v české kotlině poradit sami.
Problém není
jenom v tolikrát skloňované vadnoucí hudebnosti populace, hudební výchově a rodinné výchově, ale také v postoji státní správy ke klasické hudbě. Samozřejmě je utopií čekat, že podpora státu pro všechny formy hudební praxe může být u nás tak silná jako ve
Francii. Ale například Holandsko, Rakousko, Irsko nebo Belgie zas nejsou tak propastně vzdáleny. V podstatě všechny vládní garnitury a vládní strany se po "plyšové revoluci" řídily osvědčeným zvoláním divido et impere - rozděl a panuj. Stále častěji mám
pocit, že ono divide jim jde čím dál tím hůř a impere čím dál tím lépe.
vyšlo: 3. 2. 2004
zveřejněné články Harmonie 2/2004
obsah
3 Fejeton Lukáše Hurníka: Horor, Glosa: Televize v tunelu
4 Novoroční tance, Pecková a Kožená v Praze, Bachovská meditace
5 Zahájení roku české hudby, Filharmonické kvarteto Praha, Skvělé Pražákovo kvarteto
6 Rozhovor s Markem Kopelentem, Echo
8 Osobnost: Hélene Grimaud
11 Debut: Veronika Böhmová
12 V hudbě život Čechů, díl 2.
15 Novoroční koncert
16 Slavná Wigmore Hall v Londýně má nového šéfa
18 Otec novodobé flétny - Jean-Pierre Rampal
20 Skladatel měsíce: Otakar Ostrčil
23 Rozhovor s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem
26 O hudebním byznysu s Tomo Ezakim
28 Reportáž z hudební Kodaně
29 Svět opery (Praha, Kodaň, Lipsko, Brusel, Curych, Antverpy)
32 New Orleans - Z kolébky kotlem II.
34 Kurt Rosenwinkel - Hip hop je protijed
36 Rokia Traoré - Dotyky prstů na nahém těle snů,Končí Železná?
38 Pozdrav z předkytarových časů
39 Recenze
52 Servis
