čtvrtek, 30. leden 2003

Harmonie 2/2003

Napsal(a) 

2003/02 2003/02

Vážení přátelé,

v řadě bilancování v závěru loňského roku mě překvapily dvě skutečnosti. První číslo týdeníku Týden v roce 2003 obsáhle a zdařile rekapitulovalo uplynulý rok. V rubrice úmrtí byli zmíněni politici,

rockeři, byznysmeni, avšak bohužel redaktorům nebyl dobrý ani jeden Čech nebo cizozemec z oblasti klasické hudby. Jak příznačné! V jednom televizním pořadu mě zase upoutal názor, že co se týká úmrtí, tak rok 2002 nebyl nijak dramatický, že byl dokonce

mírný. No proti gustu žádný dišputát. Mě tedy moc idylický nepřipadal. Uznávám však, že je to hodně záležitost osobního vnímání a prožitku. Vyberu jenom několik osobností, ke kterým mám nepřímý citový vztah. Byl jsem smutný z odchodu dvou výborných

houslistů, kteří mě různým způsobem ovlivnili. Petr Rybář mě oslovil v posledních letech svými názory a morálním kreditem. Wolfgang Schneiderhan byl umělcem, kterého jsem v době mého dětství a teenagerovských let téměř zbožňoval. Jeho nahrávku Mozartových

koncertů jsem si pouštěl až do zničení černé desky a přiznávám, že jsem se jeho interpretaci snažil co nejvíce napodobit. Patřil tehdy k mým idolům stejně jako Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, František Ondříček, David Oistrach, Josef Suk a Leonid

Kogan.

Hobojista Josef Schejbal byl nejen legendou České filharmonie, ale v době mého dětství i mých rodných Pardubic. Často jsem ho v Pardubicích vídával, ale tehdy jsem nebyl schopen docenit vše, co pro tamější komorní orchestr udělal. Stejně jako

Schejbal zemřel v listopadu i muzikolog Jiří Fukač. Toho jsem pravda znal jako vysokoškolský student pouze z několika vědeckých kolokvií, přednášek a samozřejmě z řady článků, ale vždy jsem si ho vážil jako jednoho z nejbystřejších českých teoretiků

s úžasnou schopností analýzy. Ne všechny jeho názory mi byly blízké, nicméně kolik našich muzikologů by bylo štastno, kdyby za nimi zůstalo tak obsáhlé dílo.

Zvláštní kapitolkou mimo hudební škatulku jsou odchody dvou vzácných lidí a herců - Vlastimila

Brodského a Júlia Satinského, kteří patřili k mým nejmilovanějším. S oběma jsem se potkal osobně pouze jednou, a to vždy v souvislosti se "křty" desek. Byly to vlastně jen několikaminutové chvilky rozhovorů o hudbě, v kterých probleskly laskavé názory

a smířlivost "kmotra" a "krstného otca".

Do neradostné rekapitulace roku 2002 lze přiřadit i úmrtí pro mě nejbolestnější. V ranních hodinách 5. ledna tohoto roku zemřel Pavel Kühn. Jako interpret nahrál několik desítek desek, jako hudební režisér

ještě víc. V 50. letech založil suverénně nejlepší poloprofesionální sbor v Československu. Jako "zahradník" v něm vypěstoval celou plejádu výborných sólistů a sborových zpěváků, kteří dnes tvoří oporu řady pěveckých těles. Byl to muž, který psal u nás

interpretační dějiny a byl po legendárním Josefu Veselkovi nejlepším, dodnes nepřekonaným českým sbormistrem. Jeho velikost a svým způsobem jedinečnost stoupá na pozadí současného úhoru, kdy u nás máme tak zoufale málo silných sbormistrovských osobností.

Jako student jsem měl to životní štěstí s ním spolupracovat a musím říct, že v praktické rovině jsem se naučil víc, nežli na svých oficiálních studiích. Vážil jsem si nejen jeho výjimečných hudebních kvalit, ale také kvalit morálních. Vždy zůstal svůj

a nesehnul před komunistickým režimem hlavu jako řada jiných hudebníků. Byl to komplikovaný člověk, ale pod drsnou slupkou se skrýval citlivý člověk. Lidé, kteří mu byli nablízku (včetně členů Kühnova smíšeného sboru) se musejí cítit trochu jako Žižkovi

sirotci.

Úmrtí se může týkat v přeneseném slova smyslu rozhodnutí Rady hlavního města Prahy, která v listopadu pozastavila rekonstrukci Hudebního divadla Karlín. To bylo silně poškozeno při srpnových povodních a kompletní rekonstrukce, která byla

plánována již dříve, se tak stala nezbytnou. Hudební divadlo i divadlo Semafor hrají od té doby v provizorních prostorách, které často specifikům těchto scén nevyhovují. Podle ředitele Hudebního divadla Karlín se opět objevily snahy, patrné již v 90.

letech, uvolnit prostor pro soukromopodnikatelské aktivity a aktivizoval se tlak určité lobby, aby se zřizovatel divadla hl. m. Praha divadla zbavil. Naproti tomu vedoucí odboru kultury pražského magistrátu to v tisku popírá a tvrdí, že obavy o osud

divadla jsou zbytečné a že radní nechtějí tuto repertoárovou scénu likvidovat. Argument, že město má v současnosti jiné priority a nemá půl miliardy na znovuoživení divadla je silný a nedá se proti němu v podstatě argumentovat. Tristní stav divadla se tak

může vléci řadu let, ale nedá se vyloučit, že se najde soukromý investor, který sejme z města tíživé břemeno operetního a muzikálového divadla. Investor by pak mohl jednou v opraveném divadle s pronájmem třeba na dvacet, třicet, padesát nebo i 99 let

provozovat pod vznešeným vágním pláštíkem kulturního využití téměř cokoliv - od muzikálů, casina až po squash a obchodní centrum. Myslím, že je třeba, aby kulturní veřejnost a média vyvíjela průběžně tlak na pražské politiky, aby byla v metropoli

především zachována stálá operetní scéna. Je totiž zřejmé, že bez podpory státu, respektive obce, by lehkonohá sestra opery brzy zanikla. Byznys se totiž dělá v muzikálu, nikoliv v operetě. A právě bez operety by byl kulturní život Prahy o dost chudší.

Ono v podstatě není nutné, aby operetní scéna byla nutně v Karlíně. Dobrou operetu je totiž možné uvádět i v jiném, technicky vhodném a kulturně důstojném prostoru. Vždycky platí premisa, že je těžší něco vybudovat nežli něco likvidovat. To platí pro

divadla, orchestry a v neposlední řadě i pro hudební časopisy.

Hlavní článek únorového vydání je poněkud neobvyklý. Jedná se totiž o dialog mezi dvěma lidmi, kteří sice nejsou hvězdami, ale kteří svým originálním "oprašováním dějin" (hlavně renesanční

a židovské hudby a starých lidových balad) jsou dnes už významnou konstantou českého hudebního života. Doufám, že Vás rozhovor mezi mezzosopranistkou a instrumentalistkou Janou Lewitovou a multiinstrumentalistou a legendárním folkovým zpěvákem Vladimírem

Mertou potěší. O každoroční anketě, v níž čtenáři HARMONIE rozhodují o nejlepší nahrávce roku 2002 se více dozvíte na straně 52!

vyšlo: 29. 1. 2003

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 2/2003

obsah

3 Fejeton Lukáše Hurníka: Máme rádi zvířata
4 Festival Bohuslav Martinů 2002
6 Klavírní smršť
6 Filharmonická vizitka
6 Pěvecká mrákota
6 Buduj vlast, posílíš mír
7 Hradní Struny podzimu
7 Vyrovnaný Jupiter
8 Kruh Jany Lewitové a Vladimíra Merty
11 ArteMiss Trio v Rudolfinu
12 Il concerto imperiale
12 Platinový Šporcl
13 Operní režiséři 1: Christoph Marthaler
14 Paata Burchuladze třímá v rukou žezlo Šaljapina
16 Nechci být superstar
18 Skladatel měsíce: Giuseppe Tartini
19 Důstojná freska Bohuslava Martinů
20 Tvář II.: Moteto a píseň
22 Plzeňská cesta k opeře
24 Monika Knoblochová: Nejsem jemná dívenka
26 Johnny ve Státní opeře
26 Skvělá Ballata
26 Vojcek jako výstraha
27 Bohémě chybí báseň
27 Skvělý Mozart v hotelové hale
28 Dialog s osudem
30 Pavel Kühn tvořil dějiny
31 Další vypečené vydavatelství: Ropeadope
32 Josef Vejvoda Trio - Minutový tanec na dlouhou trať
34 Orchestra Baobab - Hudba z dutiny stromu
37 Ankety 2002 - jazz a WM
38 Pod rohožkou: David Dorůžka

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.