úterý, 25. listopad 2014

Harmonie 12/2014

Napsal(a) 

Velemilé čtenářky a velevážení čtenáři,

ke svému konci rychle spěje nejen rok výročí Velké války, tragických konfliktů, rok diktáto­rů a fanatického terorismu, ale i Rok české hudby 2014. Co se týká finanční podpo­ry státu asi nejúspornější, košatý počtem evidovaných akcí. Do kontaktu s ním se dostal jistě každý z Vás. Velmi by mě zajímalo Vaše hodnocení a názory na oslavu hudby vyšlé z prostoru Čech a Moravy. (Pro všechny je otevřen anketní prostor na www.casopisharmonie.cz <http://www.casopisharmonie.cz>.) V sumarizačním kalendáři Roku české hudby jsou podchyceny stovky akcí – očekávaných, podprůměrných, běžných, mimořádných, speciálních a občas i nadčasových. Z bleskové miniankety mezi novináři jsem se dozvěděl, že si v roce 2014 nejvíce cenili Dvořákovy Prahy (Jindřich Bálek), Julie Fischer a jejího Martinů na Pražském jaru (Věra Drápelová), říjnové Mé vlasti ve Vídni s Jakubem Hrůšou (Vlasta Reittererová), Burianovy Vojny v Pardubicích a dvořákovského písňového maratonu a Martinů Mirandoliny v Ostravě (Petr Veber), Kabeláčových preludií v pojetí Ivo Kahánka (Věroslav Němec; já bych doplnil Martinů Inkantace v podání Ivo Kahánka a Berlínské filharmonie), J. D. Zelenky v několika podobách (Michaela Freemanová). Z mého pohledu bylo nadčasových akcí poskrovnu – například nahrávací dvořákovský projekt České filharmonie (zejména rané symfonie) a výstava Smrt kmotřička v Českém muzeu hudby. Doufám, že k nim v prosinci přiřadím i českofilharmonické koncertní uvedení opery Bohuslava Martinů Čím žijí lidé. (Ostatně nepřehlédnutelně martinůovské je i prosincové vydání HARMONIE.)

Památku zesnulých jsem uctil návštěvou baletní suity Návraty domů Národního divadla Moravskoslezského v pražském Národním divadle – Smetanovo Trio g moll (Pavel Šmok, 1991), Martinů Škrtič (Nataša Novotná, 1990), Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka (Jiří Kylián, 1980). Večer byl nezapomenutelný choreografiemi. Jako baletní laik jsem si mohl tentokrát dopřát luxus vnímat umění pouze srdcem. Šmok, Novotná a Kylián dokonale vystihli subjektivní Smetanovo drama (baletní harmonie i disharmonie pro tři), objektivně konstruktivistické drama Martinů (tanečníci, recitační sbor) a intimní lyriku Janáčka (baletní ansámbl). Dvě svébytné mužské reflexe folklóru s ženskou kosmopolitní spojnicí. Všechny třetiny atakovaly diváky velmi silně. Ve spojení s hudbou to byly u mně hlavně první věta ze Smetany a samozřejmě celý první díl Chodníčku. Jelikož mám osobní zkušenost s díly Jiřího Kyliána z 80. let, opět jsem si uvědomil, jak je řada jeho choreografií, včetně této, nadčasová. (Nechápu, proč česká divadla letos pominu­la jeho geniální ztvárnění Kleteb a dobrořečení Petra Ebena.) Rovnocennými partnery byli výborným tanečníkům hudebníci, z nichž nad všechny vynikl pianista Ivo Kahánek, jenž byl všudypřítomný. Největší prostor měl samozřejmě v Janáčkovi. Přestože byl přinucen hrát na průměrný a špatně naladěný klavír, jeho úspěšný boj převýšil běžnou úroveň, kterou slýchávám. (Je těžko k uvěření, že národní instituce s téměř miliardovým rozpočtem nebyla schopna zajistit pro hostující soubor v inscenaci, kde je dominantní klavír, špičkový nástroj!)

Přes zřetelný přínos Roku české hudby by bylo dobré už v roce 2015 otevřít diskusi o jeho koncepci a o podpoře státu. Bude-li za deset let tak malá, jako letos, naskýtá se otázka, jestli má v této podobě smysl. Zatímco Poláci zaplavili ve výroční roky přinejmenším Evropu Chopinem a Rakušané Mozartem, my jsme rádi, že máme aspoň své „české sny“.

Poslední číslo roku 2014 nabízí atypický profil Kühnova dětského sboru, rozhovor s designovaným šéfdirigentem Pražských symfoniků, další pohled Angličana na českou hudbu, unikátní esej z pera dirigenta Jakuba Hrůši a rozhovor s beztížnou zpěvačkou Vendulou Šmoldasovou, kterou milovníci jazzu znají pod uměleckým jménem Zeurítia.

Radostný advent a klidné Vánoce přeje

Luboš Stehlík

vychází 27. 11. 2014

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 12/2014

obsah

3 České sny ve Švýcarsku (Petr Veber)
Komorní verze Dvořákovy Rusalky, swingový večer Ondřeje Havelky a cimbálovka na švýcarských pódiích.

4 Karel Šebánek – Muž v pozadí (Jiří Pilka)
Hudební vydavatel, bez něhož by cesta hudby Bohuslava Martinů k posluchačům byla o poznání složitější.

6 Kühnův dětský sbor (Michaela Vostřelová)
Nekonečná cesta za krásou tónu.

10 S českou hudbou v zahraničí (Jakub Hrůša)
Smetana, Dvořák, Janáček, Suk, Martinů – a dirigent Jakub Hrůša.

14 Létající Fin Pietari Inkinen… (Petr Veber)
…se vrátí do Evropy.

16 Splněný sen Václava Lukse (Luboš Stehlík)
Jaké bylo Collegium před deseti lety a dnes, jaký je Václav Luks kdysi a dnes?

20 Jean-Pierre LeGuay (Jana Michálková Slimáčková)
Varhaník a skladatel z Notre-Dame.

22 Behzod Abduraimov (Petr Veber)
„Hraní je nekonečný, nekončící proces, který nikdy nenudí,“ říká mladý uzbecký pianista v rozhovoru pro HARMONII.

24 Česká hudba očima (a ušima) Angličana (Patrick Lambert)
Postavení hudby Bohuslava Martinů ve Velké Británii.

28 Čím lidé žijí (Gregory Terian)
Vzácný návrat pastorální opery Martinů z roku 1952.

31 Musica monastica (Jakub Michl)
Hudba u pražských alžbětinek.

34 A ti druzí... Rok české hudby 2014 (Vlasta Reittererová)
Na závěr tečka i otazník.

37 Historie a současnost FOK (Martin Rudovský)
F(OK) jako Film aneb orchestr v letech 1934–1942.

38 Rudolf Firkušný: pianista mezi domovem a emigrací (Veronika Vejvodová)
Cesta do světa vedla přes Paříž.

42 Padesát let Pražského komorního baletu (Jana Hošková)
Jakou koncepci pro svou budoucnost zvolí omlazený Pražský komorní balet do další padesátky?

44 Luboš Sluka (Milan Bátor)
Je důležité, aby hudba měla hlavu a patu.

45 Kritiky

46 Svět opery

50 Zeurítia (Tomáš S. Polívka)
Bohém s hlavou v oblacích.

53 OKeh (Tomáš S. Polívka)
Tři životy legendární značky.

54 Les Ambassadeurs (Jiří Moravčík)
Příběh vyslanců africké hudby.

56 Ahmad Jamal: potlesk ve stoje (Igor Wasserberger)
„Jamal jako pianista i jako člověk je zázrakem přírody. Vzezřením, držením těla a co je nejdůležitější, hráčskou energií…“

58 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.