čtvrtek, 22. listopad 2012

Harmonie 12/2012

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2012/12 časopis Harmonie 2012/12

Jaký byl rok 2012?

Na sklonku roku je dobrou tradicí bilancovat. Letmé ohlédnutí si dovolím nabídnout i já. Přes reálnou ekonomickou a občanskou krizi se na nás opět valila záplava hudebních projektů. Nezapomenutelných nebylo v mých uších mnoho. Zůstanu-li jen na půdě metropole, tak zcela jistě například Leif Ove Andsnes a Mark Padmore na Pražském jaru, Vilde Frang na Dvořákově Praze, Magdalena Kožená na Pražském hradě, Philippe Jarrousky a Joyce Moreno na Strunách podzimu... Průměrných koncertů a zklamání bylo však podstatně více. Pozitivní bylo dění v České filharmonii – dobrým signálem jsou úspěšně probíhající evoluční reforma, inaugurace a následné koncerty Jiřího Bělohlávka a jako luxusní bonus smlouva s firmou Decca Records na nahrávku kompletu Dvořákových symfonií. Projekt pro jednu z nejlepších světových firem je dosavadním vrcholem gramofonových aktivit České filharmonie, která tak má první šanci se vrátit do orchestrální špičky. Nový dech nabírá Janáčkova filharmonie. Naopak rozčarování cítím z dění v pražském Národním divadle, u Pražských symfoniků a ze situace kolem brněnského Národního divadla a Filharmonie Brno. Tam všude nemají stabilní nejvyšší vedení a potýkají se s různými problémy. Dál se prohloubila existenční nejistota některých oblastních divadel a orchestrů!

Nicméně končící rok 2012 byl (v klasické hudbě a jazzu) spíše dobrý nežli špatný. Vznikla řada výborných projektů, vidím nadšení mnoha muzikantů, stále ještě existují amatérští hudebníci, pro které je hudba zásadní součástí života a návštěvníků koncertů a divadel zatím významně neubylo. Otázkou je, co bude možné za rok hodnotit a jaká k tomu bude platforma...

Prosincové číslo přibližuje nový projekt Cecilie Bartoli, který patří mezi nejzajímavější nahrávky tohoto roku. Jelikož stále postrádám více reflexe slovenského hudebního života, jsem rád, že můžeme nabídnout rozhovor se šéfdirigentem Slovenské filharmonie Emmanuelem Villaumem.

Milí přátelé HARMONIE,

klidný advent, požehnané Vánoce a příjemný konec roku 2012 Vám přeje

Luboš Stehlík

glosa

Cena pro otce českého komorního baletu

V české kultuře stojí umění baletu na poslední příčce v hierarchii múzických a divadelních umění. Je tomu tak od dob obrozeneckých, kdy na baletu vadilo, že mu „chybí české slovo“. V každé době se našlo něco, co se z nějakého důvodu nehodilo, anebo to vůbec nestálo za pozornost. Bez ohledu na to, co si o tom mysleli diváci. A tak se stalo, že baletní umělci jsou u nás vyznamenáváni v pozdním věku ani ne tak za svá aktuální díla, ale spíše za ústrky, které kvůli svým uměleckým dílům museli vytrpět. Finanční částka, připojená k Ceně ministerstva kultury, tak decentně plní funkci starobní sociální podpory.

V říjnu byla Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla pro rok 2012 udělena tanečníkovi, choreografovi, režisérovi a pedagogovi prof. Pavlu Šmokovi u příležitosti jeho 85. narozenin „za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v České republice a propagaci české hudby a tanečního umění ve světě“. Je příznačné, že v následném zdůvodnění Ceny MK se slovo balet vyskytuje jen v názvu dvou uměleckých souborů, s nimiž choreograf spolupracoval, ale o jeho zásadním tvůrčím přínosu múzickému umění českého baletu v něm není ani slovo. Proč se nemohlo uvést, že Pavel Šmok vytvořil nový umělecký žánr u nás do té doby neexistující, a to český komorní balet spjatý s hudbou českých hudebních klasiků?

Pavel Šmok své ojedinělé (autorsky původní a nikde neokopírované) choreografie na skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka vytvořil se souborem Balet Praha – Pražský komorní balet, s nímž v dobách politicky rozděleného světa úspěšně reprezentoval českou kulturu po celém světě.

Doma soubor neměl k dispozici stálé divadlo a působil na zájezdech po českých, moravských a slovenských městech. Od roku 1964, kdy vznikl jako Studio Balet Praha, soustavně zápasil o svou existenci a měnil své jméno podle toho, jak vznikal a zase zanikal, vždy pro nedostatek finančních prostředků. Poslední ránu mu dala reorganizace české kultury po sametové revoluci, kdy byl „odstátněn“ a zbaven finančních prostředků. V roce 2003 byl jako „nedomyšleně odstátněný“ navrácen zpět do státního rozpočtu a začleněn do Státní opery Praha. A to na největší pražskou scénu, z které byl původní baletní soubor, zredukovaný na polovinu, přesídlen na menší jeviště Národního divadla.

Začleněním Pražského komorního baletu Pavla Šmoka do Státní opery jeho komorní repertoár de facto přestal existovat. V roce 2007 byl ustaven nový Pražský komorní balet Pavla Šmoka, tentokrát už bez Pavla Šmoka, pouze s jeho jménem jako ochrannou známkou. Tvůrce byl oceněn, ale jeho choreografie čekají na nová scénická uvedení, jeho televizní baletní tvorba na svou digitalizaci.

Pokud někomu připadá zvláštní, že stát ocenil zakladatele souboru, který živořil a zanikl díky nezájmu státu jej podporovat, je to u nás normální. V roce 2009 ministr kultury Václav Riedlbauch předal Cenu ministerstva kultury 2008 za mimořádný přínos českému umění zakladatelce, umělecké vedoucí a choreografce Československého státního souboru písní a tanců Libuši Hynkové u příležitosti jejích 85. narozenin. Její soubor pod zkratkou ČSSPT – Czechoslovak State Song and Dance Ensemble, Ballet national tchécoslovaque, Conjunto Estatal Checoslovaco de Coros y Danzas, Tschechoslowakisches Staatliches Tanzensemble Prag, atd. vystupoval více než čtyřicet let před diváky celé zeměkoule a šířil povědomí o české hudbě a taneční kultuře z neznámé země „za železnou oponou“. V roce 1993 byl soubor ministrem kultury Pavlem Tigridem zrušen.

Cenu ministerstva kultury in memoriam, Cenu Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí, dostal tanečník, choreograf, pedagog a umělecký šéf brněnského baletu Ivo Váňa Psota u příležitosti svých nedožitých 100. narozenin v roce 2008. „Ivo Váňa Psota celým svým životem a dílem významně ovlivnil vývoj českého baletu. Zanechal za sebou jako dědictví soubor, který svou profesionální vyspělostí a technickou připraveností neměl ve své době ve střední Evropě konkurenci“. Ivo Váňa Psota zemřel v roce 1952. K jeho pamětní desce v průčelí divadla Sâo Paulo v Brazílii přibyla busta ve foyeru brněnského Národního divadla.

O půl roku dříve odešel českému baletu neméně světoznámý baletní umělec Saša Machov. Jeho umělecký význam pro český balet, jmenovitě pro balet pražského Národního divadla, je stejně významný. Své zkušenosti z válečného působení v britském baletu Sadler’s Wells přenesl po osvobození domů a choreografiemi na hudbu českých skladatelů chtěl vytvořit nezaměnitelný, specificky český balet. „Tradičně podceňovaný baletní žánr povznesl na úroveň plně srovnatelnou s činohrou i operou, přinesl mu nebývalou diváckou odezvu a společenskou prestiž.“ (Český taneční slovník, Divadelní ústav 2001). Saša Machov skončil svůj život sebevraždou v roce 1951 poté, co byl ministrem kultury Zdeňkem Nejedlým osočen ze sabotáže, když na Baletním gala v pražském Národním divadle sólista baletu Národního divadla Miroslav Kůra měl větší úspěch než hostující baletní umělci ze Sovětského svazu. Miroslav Kůra musel za trest odejít z Národního divadla až do Košic, Saša Machov vypil cyankáli z tiskařských štočků a umřel.

Pravda, Miroslav Kůra se později dočkal uznání v roce 1968, když byl jako první český tanečník jmenován národním umělcem a roku 1994 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Saša Machov byl poté v roce 1999 povýšen ministrem obrany ČR in memoriam do hodnosti kapitána. Nicméně ocenění ze strany Ministerstva kultury České republiky „za propagaci české hudby a tanečního umění ve světě“ se dosud nedočkali oba, stejně tak jako další umělci českého baletu, kteří také šířili a šíří dobré jméno české kultury v zahraničí.

vyšlo: 26. 11. 2012

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 12/2012

obsah

3 Události – Komentáře
6 Cecilia Bartoli – Hudební objevy a příběhy vždy s překvapením (Petr Veber)
Mise za poznáním dosud nepoznaného Agostina Steffaniho právě začala!
10 Skryté hvězdy české klavírní školy: Pavel Štěpán a Ilja Hurník (Patrick Lambert)
Nahrávky Pavla Štěpána ve druhé části článku časopisu Classical Recordings Quarterly.
12 Věříme, že spojení Jiří Bělohlávek – Česká filharmonie – Antonín Dvořák bude pro nás přínosem
(Luboš Stehlík / Petr Veber)
Rozhovor s viceprezidentem Universal Music Costou Pilavachim o (na)plánovaném kontraktu mezi Deccou a Českou filharmonií.
14 Emmanuel Villaume: Janáčkův dramatický génius byl pro mě velkým impulsem (Mirka Zemanová)
Šéfdirigent Slovenské filharmonie o „hudební gymnastice“ a výjimečné bratislavské atmosféře.
16 Americká lekce baletní tolerance (Jana Hošková)
Amerikana III na prknech Národního divadla – kontroverzní umělecká událost podzimní sezony naším pohledem.
17 Jak začínali... (Vlasta Reittererová / Milan Palák)
Ne vždy se při čtení nekrologu tak dobře pobavíte jako v případě vzpomínky na barytonistu Antona Fortiho!
20 Třicet let Společnosti pro starou hudbu (Michaela Freemanová)
Na počátku byla nedůvěra a nejistota a po třiceti letech zasloužená sklizeň plodů neúnavné práce.
21 John Cage za železnou oponou (Anežka Polášková)
Vliv Johna Cage na skladatele a výtvarníky v různých komunistických zemích podle kurátorů výstavy v budapešťském muzeu Ludwig.
22 Nad operním festivalem (Lenka Šaldová)
Jedenáctý ročník festivalu Opera 2013 se kvapem blíží a vy si jej určitě nenechte ujít.
24 Milan Slavický: Zpráva zevnitř (Petr Kadlec)
Hrst vzpomínek na sborové nahrávání v Rudolfinu s Václavem Neumannem.
28 Radosti a starosti hudebního nakladatele v Čechách (Luboš Stehlík)
Hudební nakladatelství Amos Editio a jeho šéfredaktor Věroslav Němec v běhu času, not a ocenění.
30 Co se děje za otevřenými dveřmi... (Michaela Vostřelová)
...brněnské konzervatoře, se dozvíte právě teď a tady!
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
Rok 1968 pod hudebním drobnohledem.
34 Vše pro kvalitní hudbu a zvuk (David Nývlt)
Aneb cesta od houby až ke sluchátkům Sennheiser.
36 Kritiky
40 Svět opery
46 Helge Lien: Vytvářím svá vlastní pravidla (Petr Vidomus)
Atmosféra, barvy a feelingy norské krajiny v hudbě jazzového pianisty.
48 Český jazz po dvaceti letech (Lubomír Dorůžka)
Přelet nad „jazzím“ hnízdem posledních dvou desetiletí.
50 R.U.T.A – Selská hudba v punkovém hávu (Jiří Moravčík)
„Pogování na houslovou hudbu není vůbec divné. Musí se jenom rychle máchat smyčcem.“
52 Saxofonový kolos v Lucerně (Igor Wasserberger)
Sonny Rollins po třiceti letech opět v pražské Lucerně.
53 Recenze
62 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.