pondělí, 21. listopad 2011

Harmonie 12/2011

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2011/12 časopis Harmonie 2011/12

Vážení čtenáři,

na titulní straně prosincového čísla je výborný mladý pianista Vít Křišťan. Jsem zvědav, jestli se doma uživí a nebude muset jako jeho kolegové v 18. století migrovat po Evropě, což koneckonců už stejně dělá... Naše jazzové školy generují řadu báječných hudebníků, ale život pak mají krušný – podpora od státu v podstatě žádná, kvalitních jazzklubů není mnoho... Ještě že máme otevřenou Evropu a tolik luxusních hotelů a restaurací!

Vánoční CD dárek čtenářům HARMONIE je z tvůrčí dílny Wihanova kvarteta. Patří mezi soubory, které doma hrají jen sporadicky a úspěchy slaví v cizině; namátkou – Pražákovo kvarteto, Panochovo kvarteto, Guarneri Trio Prague, Vlachovo kvarteto Praha. S primáriem Wihanovců Leošem Čepickým najdete v tomto vydání HARMONIE rozhovor. Je nejen skvělým komorním hráčem, ale i pozoruhodným sólistou. Ostatně to je pro českou komorní hudbu příznačné. Připomeňte si, jak skvěle hrají nebo hráli například Jiří Novák (Smetanovo kvarteto), Břetislav Novotný a Václav Snítil (Kvarteto hl. m. Prahy), Bohuslav Matoušek (někdejší primárius Stamicova kvarteta), Čeněk Pavlík (Guarneri Trio), Jana Vlachová (Vlachovo kvarteto), Jana Vonášková-Nováková (Smetanovo trio), Jan Talich (Talichovo kvarteto) nebo Josef Suk.

Milí přátelé HARMONIE, z celého srdce Vám přeji krásný advent a požehnané Vánoce, samozřejmě jako každý rok s kvalitní hudbou, a děkuji za přízeň, kterou věnujete našemu časopisu.

Luboš Stehlík, šéfredaktor

glosa

Lubomíre, díky!

Legenda české jazzové publicistiky Lubomír Dorůžka obdržel koncem října cenu Ministerstva kultury ČR za životní přínos hudbě. Konečně, chtělo by se říci, protože v posledních letech byl na ni různými občanskými iniciativami nominován několikrát.

Lubomíre, díky! Lubomíre, díky!

Vlastně nemá příliš smysl sepisovat seznam všech těch pozoruhodných knih a článků (nejen) o jazzu, které Dorůžka za sedm dekád své publicistické dráhy vydal. Sám jej znám hlavně profesně: jako přispěvatele tohoto časopisu a autora, jehož názory je dobré si občas přečíst nebo se k nim vracet.

Když jsem se na podzim roku 2004 stal editorem jazzové rubriky HARMONIE, bylo mi 22 let (!). Tehdy jsem přebíral otěže po zkušené jazzové novinářce Petře Konrádové a příležitost psát o jazzu do časopisu jsem bral trochu jako zjevení. Dnes žasnu nad odvahou, s jakou Petra i šéfredaktor podstoupili tohle riziko a dali šanci takhle mladému člověku.

Zhruba ve stejném věku, ovšem za protektorátu, začínal psát i Lubomír Dorůžka – nejprve do jazzového samizdatu O.K. čili Okružní korespondence, po válce do legálního Zpravodaje Gramoklubu, respektive měsíčníku Jazz. Do deníku, který po letech našel na půdě u Škvoreckých, si tehdy napsal: „Po večerech chodím buďto na jazz, když se někde hraje, nebo na rande.“ Při vzpomínce na tuto větu se vždy pousměji, ale zároveň na mě občas padne pesimismus nad tím, že tahle zlatá éra je asi dávno pryč: o jazzu se píše málo a ještě méně teenagerů dnes staví zážitek z jazzového koncertu na roveň rande.

Tenhle akcent na život, oslnění jazzem jako živoucí hudební formou, vystihuje postoj jazzových nadšenců a měl by také vystihovat zaujetí všech začínajících jazzových publicistů. Podstatné však je, že si Lubomír (tak se ve většině svých e-mailů podepisuje, ačkoli si vykáme) tenhle postoj zachoval dodnes a že stále udivuje nejen svou muzikologickou erudicí či schopností uvádět věci do kontextu, ale hlavně čtivostí a poutavým vyprávěním (což mají editoři zvláště rádi).

Když jsem však nastupoval do HARMONIE, musel jsem se vyrovnat se zcela praktickými otázkami: Matzner, Wasserberger nebo Dorůžka jsou ikony jazzové publicistiky, od kterých bych se mohl učit. Jak jim jako editor rubriky „zadávat“ práci a editovat jejich články, když nás od sebe dělí několik desetiletí? Tehdy jsem si to pro sebe vyřešil zdánlivě jednoduše – bez ohledu na věk autora budu prostě texty posuzovat na základě elementárních kritérií tematické závažnosti, aktuálnosti, věcné správnosti a po stylistické stránce je budu „přepisovat“ stejně striktně jako všechny ostatní. Ono v aktuální publicistice to vlastně ani jinak nejde – se vší úctou k oněm jménům čtenáře nakonec vždy zajímá výsledek, a nikoliv autor.

U Lubomíra (od kterého mě dělí konkrétně 58 let) mě tehdy překvapilo, jak bere tento můj přístup za samozřejmost a nevystupuje vůči mně z pozice „autority“, která by za každou cenu stála za „jedinou správnou“ formulací své myšlenky (na rozdíl od některých mladších). Brzy jsem si uvědomil, že se naopak bojí toho, aby se neopakoval, a dychtí po aktuálních tématech a nových deskách. Zkrátka touží po tom, aby mohl dál psát o mladém českém jazzu a zjistit, jak příběh, který začal sledovat ve svých studentských letech, dále pokračuje. Proto jsem mu třeba nabídl, ať udělá rozhovor s nadějným hammondkářem Ondřejem Pivcem. (Interview v čísle 3/2006 bylo Pivcovým prvním rozhovorem vůbec a dodnes mám pocit, že oba zúčastněné obohatilo, Pivce a Dorůžku dělilo 60 let.)

Jako jazzovému nadšenci a tehdy i studentu sociologie mi ale v Dorůžkově psaní imponoval i jistý sociologizující přesah, díky kterému vymaňuje jazz ze striktně muzikologické ulity a zasazuje jej do širšího kontextu vývoje populární kultury (známá je jeho kniha Populárna hudba: priemysel, obchod, umenie). Proto mě těšilo, když se kdesi svěřil, že (stejně jako já) obdivuje knihu Stuarta Nicholsona Is Jazz Dead? (argumentující v podstatě v tom smyslu, že to nejzajímavější z jazzu se nyní odehrává v Evropě), nebo že dokázal v HARMONII nově a poutavě psát o vztahu jazzu a totalitních ideologií.

Jsem rád, že mnoho z těch textů pro časopis se pak stalo součástí Dorůžkovy (prý poslední) knihy Panoráma jazzových proměn. Připomíná v ní kontradikce, s nimiž se jazz ve světě v posledním půlstoletí setkával (intelektualismus versus komercializace, osobitost versus uniformita, globální versus lokální, neoklasicismus versus změna atd.) a na tomto základě pohlíží na jazz posledních dvaceti let.

Pavel Klusák se nad předchozí větší Dorůžkovou prací pozastavil slovy: „(z jeho) publicistiky vždycky zářila lehká opatrnost: nikoho se nedotknout, neuškodit scéně jediným kontroverznějším svědectvím. Je-li to ten pravý postoj k tvůrčímu prostředí, bůh suď.“

Ano, něco na tom jistě bude, Dorůžka není natolik ostrý kritik, jako jeho někteří generační souputníci. Také již pár let nenavštěvuje jazzové kluby a rozhovory pořizuje zásadně u sebe doma. Ovšem jeho nadhled a vědomí souvislostí může být bezpochyby vzorem pro mladší adepty jazzové publicistiky (ať už se s tím odkazem vyrovnají jakkoliv).

Dorůžkovu osobnost a roli v českém jazzu budou časem posuzovat hlavně historikové (kteří možná přijdou i s novými pohledy či zjištěními). Jsem přesvědčen, že Lubomír by se kritickému zhodnocení svého díla nebránil, naopak, je otevřen novým pohledům a je si vědom, že jej generačně mladší kolegové budou soudit a může ho to obohatit. Ostatně díky tomuto přístupu mohlo vzniknout plno skvělých článků pro tento časopis. Lubomíre, díky za něj!

Petr Vidomus

vyšlo: 29. 11. 2011

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 12/2011

obsah

3 Reportáže – Události
6 Rozhovor s primáriem Wihanova kvarteta Leošem Čepickým (Pravoslav Kohout)
10 Česká televize Brno (Markéta Jůzová)
12 O hudebním podnikání a životě na Ostravsku (Renáta Spisarová)
16 Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů (Lucie Jirglová)
18 Jana Semerádová a Jan Dismas Zelenka (Michaela Vostřelová)
20 Baletní událost ve Státní opeře (Jana Hošková)
22 Exkluzivní rozhovor s varhaníkem No. 1 (Jana Slimáčková-Michálková)
26 Japonský Salcburk (Mirka Zemanová)
28 Housle na Pražské konzervatoři 12 (Jaroslav Foltýn)
30 Václav Talich 12 (Petr Kadlec)
32 I v hudbě mohou být mecenáši (Luboš Stehlík)
34 Dějiny hudby pro každý den 12 (Vlasta Reittererová)
37 Kritiky
42 Svět opery
46 Osobnost: Vít Křišťan (Petr Vidomus)
50 Rozhovor s budeníkem Jimem Blackem (Peter Motyčka)
52 Vypravěčka životních příběhů Mary Stallings (Vladimír Kouřil)
54 Charles Lloyd na Strunách podzimu (Michal Nejtek)
55 Recenze
66 Infoservis. Soutěže

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.