středa, 30. říjen 2019

Harmonie 11/2019

Napsal(a) 

Harmonie 11/2019 Harmonie 11/2019

1989-2019

„Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemá, starosti nepomohou.“ „Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ Tändzin Gjamccho.

Na slova čtrnáctého dalajlámy jsem si vzpomněl, když sleduji podivné symbolické flagellatio, které předvádějí vůči naší zemi byrokraté Čínské lidové republiky. Jako správní podřízení jistě důkladně přemýšleli, jak se zavděčit vrchnosti za urážku od pražského primátora, který jako politický novic neodhadl reakci adresáta. Odnesla to kultura, která se nemůže bránit. Cenzor hledal, hledal a hle, našel jednoduchý klíč. Jako první země na světě trestá kvůli jménu města. Ten, kdo má v hudbě, nejabstraktnější formě umění, něco společného s Prahou, bude mít zdá se do nejlidnatější země dveře zavřené. Jenže i úředník může být mdlého rozumu, a tak to odneslo vedle PKF – Prague Philharmonia, Prague Radio Symphony Orchestra a Guarneri Tria Prague i Pražákovo kvarteto. Jemná košatost češtiny zůstala čínskému úředníkovi utajena a učinil trestanou Prahu siamským dvojčetem cellisty Josefa Pražáka. Škoda že čínský vyslanec v Praze nezavolal některému z renomovaných českých sinologů. Ještěže se nechystá do Číny Prague Symphony Orchestra. Ten by o povolení vstupu ani nemusel žádat. Když nůž cenzora zařízl i mírumilovné Guarneri trio, kde se trestání zastaví, jestliže pan primátor v husovské tradici neodvolá? Bude-li v Praze méně Číňanů, kteří nakupují hlavně přes pokrevní prostředníky, či méně čínských svatebních párů s fotografem v historickém centru, nikomu to vadit asi nebude. Ale co když bude stopou jakákoliv pražská indicie? Unikátní stigma příslušnosti k městu by mohl cenzor vzít z gruntu podle domicilu a vějíř možností by se utěšeně rozšířil. V tom případě máme zlatého obětního beránka – Českou filharmonii. Kdo však zaplatí orchestrům miliony, o něž přišly a možná ještě přijdou? Že by Magistrát hl. m. Prahy?

Je však možné, že celý problém nakonec nebude tak horký. Hudební zpravodajská kancelář Disharmonie přinesla zprávu, že doživotní prezident Si Ťin-pching pozve 25. ledna 2020 jako gesto dobré čínské vůle PKF – Prague Philharmonia k oslavě výročí svého milovaného Beethovena a roku Krysy do Zakázaného města. Sólisty slavnostního večera pro čínskou a diplomatickou elitu budou v Klavírním koncertu Es dur Lang Lang, jenž se představí i v roli dirigenta, a v Trojkoncertu C dur Guarneri trio Prague. Pozvání prý přijali i přátelé čínského prezidenta, Donald Trump a Kim Čong-un, další vášniví ctitelé klasické hudby 18. až 21. století. Bude to i dodatečná tečka za oslavou třicátého výročí od „stabilizace“ na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu a sedmdesátin Čínské lidové republiky.

Letos si připomínáme výročí začátku „páté republiky“ ze závěru roku 1989. Co se během tří desetiletí stalo či změnilo v hudbě? Je více svobody, včetně mediální, s níž si občas nevíme rady, z nomenklaturních komunistů se přes noc stali neochvějní demokraté, později z mnohých kapitalistické včeličky, hudební život se skokově internacionalizoval, regionální orchestry ve vlnách bojují o svůj život, mladí hudebníci mají šanci studovat v cizině nejen v rámci ERASMU, do hudby vstoupil pozitivně i negativně byznys, i klasickou hudbu a jazz prostupují mocné digitální sítě, Ostrava a Brno mají šanci mít nové koncertní sály dřív nežli Praha, zanikly desítky spolků a kruhů přátel hudby, orchestry, z nichž některé lze porovnávat s okolními státy, ba i s mezinárodní špičkou, mají stále lepší nástrojové vybavení, svět zná více českých hudebníků, včetně „džezistů“, než kdysi, některé domácí festivaly mají vysoké mezinárodní renomé (leckteré jsou však průměrné), stagnuje dynamika podpory různých forem kulturního života občanské společnosti, v záhudbí úspěšně fungují zajímavá propojení, pro část posluchačů je v roce 2019 Janáček, Martinů a hudba dalšího půlstoletí stejný problém jako v roce 1989, hudební nabídka je bezbřehá, bohužel ne vždy kreativní a tak dále, a tak podobně. Narodili se skvělí hudebníci (například Kateřina Javůrková, Olga Šroubková), ještě skvělejší však bohužel odešli; za všechny Jiří Bělohlávek, Renata Tebaldi, Luciano Pavarotti, Leonard Bernstein, Václav Neumann, Josef Suk a 30. září 2019 Jessye Norman. (Zdroj: DisH)

Osobností listopadu je u nás zatím téměř neznámá klavíristka Beatrice Rana, host důležitého Festivalu Rudolfa Firkušného, jenž se jistě bude dále rozvíjet. Z nabitého vydání doporučuji reportáž z uměleckého loučení legendárního Bernarda Haitinka, přiblížení hudebních plánů filharmonie nejdůležitějšího města Českého Slezska a rozhovor s jazzmanem Martinem Brunnerem. Coda: Jakkoliv jsem míval výhrady k pěveckým kvalitám některých laureátů cen Thálie, tentokrát našla porota zlatý sek – Kateřina Kněžíková si toto ocenění plně zaslouží.

Přeji všem i sobě dobré dny
Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 30. 9. 2019

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 10/2019

obsah

3 Operní sezona napříč Evropou (Michaela Vostřelová)

6 Intenzita života Beatrice Rana (Magdalena Nováčková)

12 Ostravská a koncertní, nadčasová a moderní (Šárka Mrázová)

17 Bernard Haitink naposledy (Petr Kadlec)

25 Janáček – stále živý: O vydávání hudebních děl Leoše Janáčka (Luboš Stehlík)

30 Opera si svoje diváky musí vychovávat (Veronika Lucassen)

34 Renesanční barokář Jiří Kotouč II (Markéta Cukrová)

38 Muzeum Bedřicha Smetany (Olga Mojžíšová)

44 Muzikolog ne, spíše hudební historik (Vojtěch Kyas)

48 Jessye Norman: Hlas jako orchestr (Věra Drápelová)

50 Ostravská pohádka (František Vojtěchovský)

54 Rivalové, konkurenti, kolegové (Vlasta Reittererová)

60 Hudba pro posluchače, kteří chtějí zažít něco mimořádného (Viktor Pantůček)

64 Martin Brunner: V hudbě mi jde o hlubší obsah (Tomáš S. Polívka)

67 Paweł Kaczmarczyk: Tatranské imprese (Milan Tesař)

70 Inka Zemánková: Má láska je jazz (Jaroslav Riedel)

72 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.