pondělí, 31. říjen 2016

Harmonie 11/2016

Napsal(a) 

Harmonie 11/2016 Harmonie 11/2016

Média se v naší době výrazně proměňují, tradiční tištěné papírové noviny a časopisy ztrácejí čtenáře, zájem se přesouvá na internet. Proměňuje se a bude proměňovat i klasická umělecká kritika. Konference uspořádaná na toto téma 12. 10. při festivalu Janáček Brno 2016 nicméně ukázala, že některé aspekty se nezmění – umělecká díla, instalace, inscenace a interpretační výkony budou dál posuzovány a takto vzniklé texty, věty a vyjádření, vytrženy z kontextu, následně také zpětně využívány pro propagaci. Kritické reflexe budou dál některé umělce popuzovat. A kritici budou dál bojovat o prostor v médiích. Proč? Nadále budou přesvědčeni, že formulovat názor na viděné, čtené, slyšené a prožité má pro společnost – pro její informovanost, přemýšlivost a kultivaci – smysl. I když se obracejí zřejmě k čím dál menší menšině.

Nemění se ovšem ani fakt, že kritik má obrovskou odpovědnost. Dokonce ji v měnícím se světě má větší a větší. Nejen kvůli obecně se zdokonalujícímu povědomí o právních stránkách veřejných aktivit a vystoupení, ale i kvůli propracovanějším metodám a postupům pracovníků marketingu a vztahů s veřejností. Má ji vůči veřejnému mínění, zřizovatelům, donátorům… Vůči těm, kteří se svým uměním živí. A také ji má kvůli existenci internetových blogů, portálů a diskusí, na nichž a v nichž může kdokoli a kdykoli prezentovat jakékoli názory. Profesionální kritik bude čím dál víc konfrontován s nutností svou existenci, nezávislost, vzdělání, zkušenost, myšlenky a hodnocení obhajovat vysokou kvalitou textů: vyargumentovaných a zřetelně erudovaných a přitom čtivých, textů s jasným postojem, ale korektních, textů, které mohou vést, ale nepoučují – a samozřejmě ani neurážejí.

Kritici, ale i obecněji publicisté, kulturní novináři, přinejmenším ti, co referují o klasické hudbě, budou asi stále častěji muset čelit otázkám, proč vůbec psát o tom, co už odeznělo, proč psát o někom, koho nikdo nezná, proč psát o něčem, co zajímá jen malou skupinku lidí…, a proč píší tak, že tomu neporozumí pověstná paní z masny, z Podkrkonoší či z Horní Dolní. Budou čelit otázkám, proč v dnešní době ještě vydávat specializovaný měsíčník. Proč se zabývat tak odtažitými věcmi, jak je ta zasmušilá a složitá hudba. Proč dát vedle zpravodajství, rozhovoru, inzerce a PR prostor také nezávislé reflexi.

Na konferenci zaznělo mnoho balastu, ale i zajímavé postřehy a reflexe. Nešlo o vědecké setkání s učenými vhledy do teorie umělecké kritiky, ale o setkání lidí z různých světů a různých břehů, profesních kolegů s obdobnými i protichůdnými názory, praktiků ze světa hudby a divadla, publicistiky i PR. Vystoupil také výkonný hudebník, interpret, klarinetista Emil Drápela. Odvážil se kritiky kritizovat. Proč ne. Jeho osm bodů, jimiž by se měli řídit, aby muzikanty zbytečně nezlobili, je zčásti zajímavých, zčásti samozřejmých, zčásti zbytečných: nic není černobílé, zahoďte CD, nepřeceňujte autority, nevěřte propagačním textům, nepodceňujte publikum, k cíli lze dojít různými cestami, pochybujte o svých soudech a připusťte odlišné umělecké názory, přistupujte k interpretům s respektem a nepodceňujte je…

Skoro by stálo za to, formulovat teď na oplátku desatero, jímž by se měli řídit naopak hudebníci. Třeba – připusťte, že se slyšíte jinak, než vás vnímá okolí. Kritici však zrovna takováto doporučení většinou nevydávají. Ostatně, výstižnější a možná i milosrdnější slovo než kritika je slovo reflexe. Psát své reflexe budou kritici dál. A výkonní umělci, ale i filmoví a divadelní režiséři, herci či malíři a spisovatelé, musí unést, stejně jako politici, že jejich veřejné působení je sledováno, posuzováno a pojmenováváno. S plným podpisem autora. Férově. Odpovědně. Slušně. Už ne jako kdysi, kdy se za šifrou schovaly i docela drsné invektivy.

Petr Veber

Listopadové vydání obsahuje unikátní článek. Díky Petru Kadlecovi uveřejňujeme první velký rozhovor v českém mediálním mikrosvětě s hudební legendou – Bernardem Haitinkem. V uplynulých 50 letech patřil mezi nejkreativnější dirigenty, dnes je, nejen dle mého mínění, dirigentem nejmoudřejším!… Osobností listopadu je anglický cellista Matthew Barley, představíme vám i arménského violoncellistu Nareka Hakhnazaryana, jenž hostuje tento měsíc v Ostravě, maďarského klavíristu Andráse Schiffa, polského varhaníka Juliana Gembalského a švédský fenomén jménem Christian Lindberg. Určitě se zastavte u profilového rozhovoru s tuniským loutnistou a zpěvákem Dhaferem Youssefem, jehož hudba, plná „krásy a jiných podivností“, propojuje dva hudební světy.

Listopad je vnímán jako nejsmutnější měsíc roku, počasím i vzpomínkou na blízké lidi, kteří nám odešli. Alespoň trochu by jej snad mohly rozsvítit nejen kniha Georgese Duhamela Hudba utěšitelka, ale i například koncerty Festivalu Rudolfa Firkušného, zahájení Festivalu Bohuslava Martinů v režii PKF – Prague Philharmonia, Svatební košile Bohuslava Martinů pořádané Filharmonií Brno, Harold v Itálii v podání Maxima Rysanova a Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně nebo recitál Guarneri Tria Prague v pražském Rudolfinu v rámci abonentního cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Doufám, že k příjemnému prožívání listopadových dnů přispěje i váš časopis a portál www.casopisharmonie.cz.

Luboš Stehlík

vychází 31. 10. 2016

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 11/2016

obsah

3 Vrchol pražské koncertní sezony bude nečekaně v Karlíně (Petr Bakla)
Ve Fóru Karlín se 19. listopadu odehraje večer skladeb pro tři orchestry, nebo přesněji, pro rozšířený orchestr rozdělený na tři skupiny, kdy každá má svého dirigenta.

6 Matthew Barley: Jádro veškeré hudby je prostá záležitost – lidská bytost vyjádřená zvukem
(Vítězslav Mikeš)
Jeho hudební aktivity prakticky neznají zeměpisných, společenských či stylových hranic. V Brně se o tom přesvědčí několikrát během sezony.

10 Bernard Haitink: V první řadě miluji Dvořáka! (Petr Kadlec)
Jedna z žijících dirigentských legend v exkluzivním rozhovoru o slovanství v hudbě, chybějícím „dolce“ a momentech vzdalování a loučení.

16 András Schiff: Pianista – myslitel (Dina Šnejdarová)
Má rád střídmost, kultivovanost a ticho, zároveň nepostrádá smysl pro humor, okořeněný nepatrnými zrnky jízlivosti. Na konci listopadu vystoupí na Festivalu Rudolfa Firkušného.

19 Narek Hakhnazaryan (Boris Klepal)
Když ho člověk poprvé uslyší hrát na violoncello, získá s největší pravděpodobností pocit, že se mladý Armén pro svůj nástroj narodil.

24 Fenomén Christian Lindberg (Josef Třeštík)
Se švédským trombonistou, který jedinečným způsobem rozšířil repertoár trombónu a posunul hranice toho, co vůbec lze na tento žesťový nástroj zahrát.

28 České trio: Tradice i svěží vítr (Irena Černíčková)
Dana Vlachová, Milan Langer a Miroslav Petráš. Nositelé stoleté tradice a učitelé mladých talentů.

32 Wien Modern 29 - Hledání identity (Lenka Nota)
Odkud pocházíme? Kam jdeme? A k čemu tu vlastně jsme?

34 České doteky hudby (Luboš Stehlík)
Rozhovor s ředitelem Miroslavem Matějkou.

37 120 sezon České filharmonie 12krát jinak (Petr Kadlec)
Česká filharmonie a veřejné dění.

40 Sondy (Vlasta Reittererová)
V náladě dušičkové o Smrti kmotřičce a rizikovém povolání.

44 Život s varhanami Juliana Gembalského (Jana Slimáčková)
Před třemi lety vystoupil na Mezinárodním varhanním festivalu u sv. Jakuba v Praze poprvé, letos byl pozván podruhé.

46 Být právi Mozartovi i Duškové (Milada Jonášová, Tomislav Volek)
Chyby, přešlapy a omyly v péči o odkaz dvou velikánů.

49 Caldara na zámecké operní scéně a v ohnisku muzikologů (Milada Jonášová)
Antonio Caldara v kontextu své doby.

50 25let ve službách české hudby – 3 (Eva Velická)
Jak a proč dnes připravujeme noty k vydání?

52 Svět opery

54 Dhafer Youssef o kráse a jiných podivnostech (Milan Tesař)
„Svět vnímáme jako opozici světla a tmy, štěstí a smutku, síly a slabosti. Se všemi těmito dvojicemi se musíme v životě vyrovnat. Právě to jsem chtěl svým albem zdůraznit.“

56 A tak si jde... Jana Koubková (Tomáš S. Polívka)
Vyšlápla si do nových žánrových krajin. Exceluje muzikantsky a také jako textařka, autorka humorných slovních hříček i závažných výpovědí. Z rozhovoru vyčtete, proč má hudba takové „grády“.

58 Jazzové kompilace II. (Lukáš Machata)
Jak vzniká kompilace – příprava a výběr.

60 Africký jazz: 5. díl (Daniel Hevier ml.)
Západní Afrika.

62 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.