úterý, 23. říjen 2012

Harmonie 11/2012

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2012/11 časopis Harmonie 2012/11

Země vzácných stromů, květin, ptáků a hlasů

Do 14. října 2012 se mi pod názvem Brazílie vybavovaly pojmy Jobim, Villa-Lobos, Niemayer, Pelé, Samba, Mahagonovník, Sangre de Grado, Transamazonica, Platalea ajaja, Pionites melanocephala nebo Pionites leucogaster, Sofronitis, Grammatophyllum speciosum... Po fantastickém večeru ve Stavovském divadle k nim přibyla úžasně hrající, zpívající a vypadající čtyřiašedesátnice Joyce Moreno. První minuty jsem nedůvěřoval, pak jsem byl v šoku a na konci byl ze mě okouzlený posluchač zvláštní směsi bossanovy, jazzu a určitých postupů vážné hudby. (Ostatně jednou písní vzdala Moreno poctu svým „hrdinům“ Debussymu a Ravelovi.) Její vyprávění příběhů, kdy na jevišti Mozartova divadla byla jen ona se svými kytarami, mělo pouze jednu chybu – nerozuměl jsem, o čem zpívá. Určitě to však muselo být poutavé, básnivé a krásné. Brazilskou portugalštinu se v tomto životě už nenaučím, tak snad v příštím...

Joyce Moreno Joyce Moreno

Osobností listopadu je barytonista Adam Plachetka, pražský rodák, který má asi v současné době ze všech mladých českých zpěváků nakročeno k nejzajímavější mezinárodní kariéře. Před třemi lety jsem si říkal, že tu máme po čase velký talent, nyní je zřejmé, že bude-li rozumný, může dobývat operní centra v různých koutech světa. Podobně jako kdysi pro Magdalenu Koženou, byly i pro Adama Plachetku výchozími body kariéry Salcburk a Vídeň.

HARMONIE nabízí i profil italské sopranistky Roberty Invernizzi nebo rozhovor s dirigentem Robertem Jindrou. Článkem Patricka Lamberta připomínáme devadesáté narozeniny legendy české hudby Ilji Hurníka. Vloni jsme se obsáhle věnovali v souvislosti s 200. výročím Pražské konzervatoři. Volným pokračováním je rozjezd „školního“ seriálu, v kterém postupně představíme všechny naše konzervatoře a hudební gymnázia.

Milí přátelé HARMONIE,

potěšení z četby, poučení i povznesení nad každodennost Vám přeje

Luboš Stehlík

glosa

Barevné notýsky Ilji Hurníka

Kdekoliv se objeví jméno Ilja Hurník, vždy ho provázejí čtyři další slova: skladatel, spisovatel, klavírista a pedagog. Žádnou z oněch čtyř profesí nelze vnímat jako okrajovou – ve všech je dnes Ilja Hurník považován za klasika. Každá profese jako by pro něj navíc představovala výzvu, aby se pokusil využít jejích možností v co největším rozsahu. Mezi skladbami Ilji Hurníka najdeme jak drobné klavírní kousky pro děti, tak i opery a symfonii. Literární tvorba Ilji Hurníka sahá od dětských básniček přes povídky až po román a díla dramatická. Jako klavírista se Ilja Hurník specializoval na interpretaci dvou naprosto rozdílných skladatelů – pastelově křehkého Debussyho a vypjatě expresívního Janáčka. A šíře pedagogického působení Ilji Hurníka je srovnatelná snad jedině s Komenským.

Ale ani počet profesí jako by Iljovi Hurníkovi nestačil. Co chvíli zkouší pevnost zažitých hranic každého oboru a dospívá k překvapivým výsledkům. Jako skladatel stvořil na jedné straně v Dámě a lupičích první operní detektivku, na druhé straně s nemenším zaujetím posadí k jednomu klavíru tři hráče. Jako pianista se nespokojil jen se sólovým hraním, ale stal se i jedním z nejvýznamnějších průkopníků čtyřruční hry. Hurníkovu knížku Kterak psáti a řečniti nelze dokonce žánrově ani formálně zařadit. A Hurníkův největší pedagogický počin – osmideskový komplet Umění poslouchat hudbu je dílem, které co do pojetí a rozsahu nemělo ve své době konkurenci.

Rozličné čestné tituly, pocty a ocenění, které Ilja Hurník získal ve všech čtyřech oborech, jdou do desítek. Jejich výčet by mohl začít třeba čestným doktorátem ostravské univerzity a končit – alespoň prozatím – prestižní Cenou ministerstva kultury za rok 2010. Hurníkovo jméno nesou také dvě školy a dokonce i asteroid, kroužící kolem Slunce.

25. listopadu letošního roku oslaví Ilja Hurník své devadesáté narozeniny. Tak úctyhodný věk by sám o sobě stačil, aby budil obdiv. Daleko větší úžas však vzbuzuje to, že Ilja Hurník v záviděníhodné tělesné i duševní kondici dál komponuje a především píše povídky pro své barevné „notýsky“. Vyšlo jich už sedm. A jak ani u Ilji Hurníka jinak nemůže být, jsou jeho povídkové notýsky v jistém slova smyslu unikum. Už sama jejich historie stojí za pozornost:

V roce 2000 vydal Ilja Hurník rozsáhlou vzpomínkovou knihu Závěrečná zpráva. Její název byl symbolický – Ilja Hurník hodlal touto knihou uzavřít svou spisovatelskou dráhu. Ale jak čas plynul, musel si přiznat, že za Závěrečnou zprávou budou následovat „dodatky“. Aby si otevřel co nejvolnější prostor pro jejich obsah i formu, dal svým novým knížkám název „notýsky“, protože – jak sám píše – „do notýsku se vejde všechno“. V roce 2005 vyšel Zelený notýsek, a protože hromada povídek na Hurníkově psacím stole dále rostla, už za rok následoval Modrý notýsek a po něm v pravidelných ročních intervalech další: Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový, vloni Sivý a poslední – Oranžový – vyšel letos na podzim. Jedná se určitě o Hurníkův nejrozsáhlejší projekt. Probíhá nepřetržitě po sedm let, za tu dobu vyšlo v notýscích více než 300 povídek a už teď je jisté, že se příští rok můžeme těšit na notýsek v nové barvě.

Hurníkovy „notýsky“ jsou knížečky nesmírně úhledné, už jen pohled na ně člověka potěší. Nakladatelství Akropolis, které je vydává, věnuje jejich grafickému vybavení i redakčnímu zpracování nevšední pozornost. Obálku každé knížky zdobí úsměvná grafika Adolfa Borna, barva názvu notýsku se rafinovaně připomíná pouze v detailech, jako je plátno na hřbetu vazby, stužka záložky, písmo na obálce či papír předsádky. Knížky mají sympatický příruční formát – vejdou se snadno do kapsy pánského saka nebo do dámské kabelky. Je to jejich velká výhoda, protože Hurníkovy povídky jsou tak rozkošné, že si je s chutí budeme s sebou vozit na cesty anebo si je vezmeme jako „čtení na dobrou noc“. V těch povídkách totiž ani neteče krev, ani se tu nepovalují na každém rohu mrtvoly, ba dokonce se v nich ani neesemeskuje, nečetuje, neentruje a nedylítuje. Jejich svět je poklidný a „současnost“ se zastavila v dobách, které můžeme vnímat s trochou nostalgie jako mile starosvětské. Ať už se Ilja Hurník inspiruje historickými událostmi, biblí, antickou mytologií či ostrovtipem Sherlocka Holmese, ať nechá promlouvat věci a zvířata nebo píše o současných lidech a lidičkách, jeho pohled na svět je vždy plný jemného humoru a pochopení pro lidské slabosti. Idyla tohoto čapkovsky vlídného světa není ovšem bezvýhradná, občas do ní nenápadně dýchne cosi kafkovsky zneklidňujícího. Nikdy se však nejedná o tragédii, spíš jen o jakýsi lehký závan z druhého břehu.

Všechny povídky Ilji Hurníka jsou velmi stručné a jen zřídkakdy přesáhnou tři stránky. (Ilja Hurník jim říká výstižně, byť trochu nevlastenecky „short story“.) Takovou stručnost si může dovolit jen opravdový mistr jazyka – a tím Ilja Hurník skutečně je. Jeho krystalicky čistý, vytříbený, živý a barvitý literární jazyk s nepřehlédnutelným archaizujícím nádechem mnohdy jako by dokonce odkazoval k vrcholným dílům humanistické češtiny. Při četbě si pak určitě dříve či později uvědomíme jednu z nejvýraznějších vlastností Hurníkovy tvorby – a to je radost ze hry. Ilja Hurník si pohrává s nápady, s jazykem, s formou, ba dokonce i s barvami jednotlivých notýsků se zjevným a bezelstným potěšením, se stejným, s jakým si děti staví hrady z písku nebo věže z kostek. To potěšení ze hry se snadno přenáší i na čtenáře. A zároveň je možná jedním z důvodů, proč Ilja Hurník nestárne. Kdo si rád hraje, nemá na stárnutí čas.

Věroslav Němec

vyšlo: 25. 10. 2012

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 11/2012

obsah

3 Události – Komentáře
6 Splněný sen Adama Plachetky (Rudolf Rouček)
Tak trochu časosběrný dokumentární rozhovor s nejnadějnějším zpěvákem naší mladé generace.
12 Roberta Invernizzi: Händelovská pěvkyně s respektem k Monteverdimu (Lucie Maňourová)
Interview s další Hvězdou barokní opery nejen o tom, co chystá pro české publikum.
14 Skryté hvězdy české klavírní školy: Pavel Štěpán a Ilja Hurník (Patrick Lambert)
Česká klavírní dvojice v očích Patricka Lamberta, přispěvatele časopisu Classical Recordings Quarterly.
16 Ostrava a Ostravané mi přirostli k srdci (Martin Jemelka)
S Robertem Jindrou, uměleckým šéfem opery Národního divadla moravskoslezského, o Armidě a dalších ženách, které hýbou operním světem.
19 Rozhovor s režisérem Robertem Carsenem (Ian Buton)
Magický irealismus ve Věci Makropulos podle nejvýznamnějšího kanadského operního režiséra.
20 Milan Slavický: Zpráva zevnitř (Petr Kadlec)
„Hudební svět od 60. let a jeho proměny – Další dušení za normalizace, kdy nekonformní duchové (Brňáci aj.) opět tvrdě vytlačeni do tmy...“
23 Semínka fada Any Quintans (Kateryna Kolcová)
Rozhovor se sopranistkou Anou Quintans o fadu, písních plných nešťastné lásky, melancholie a víry v lepší budoucnost.
24 Domem hudby hudba vládne! (Michaela Vostřelová)
V prvním díle našeho školního seriálu se společně vydáme do města perníku a koňských dostihů.
26 Jak začínali... (Vlasta Reittererová / Milan Palák)
...pěvci a pěvkyně v opavském divadle.
29 Do Debussyho hudby musíte jako interpret doslova pokorně vstoupit a pouze ji rozeznít
(Markéta Vejvodová)
Říká francouzský klavírní mág Jean-Yves Thibaudet.
30 Zuzana Rzounková: V hudbě se nedá lhát a šidit (Luboš Stehlík)
S první hornistkou FOKu o učení sebe i druhých, soužití v českých orchestrech a dobíjení energie komorní hudbou.
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
„Pomalu jsme začínali chápat, jak ta děravá, zámlkovitá a přerývaná hudba souzní s naší dobou a jejími pocity. Těmi bodovými, puntíkovými, vytečkovávanými tóny se tenkrát nechal očarovat kdekdo.“ (Jan Klusák)
34 Festival v cirkusovom stane alebo Šostakovič v ríši pieskovcov (Agata Schindler)
Ohlédnutí za festivalem Mezinárodní dny D. Šostakoviče v německém Gohrischi.
35 Kritiky
42 Svět opery
46 Dejan Pejović: Docent balkánského zvuku (Daniel Sywala)
Rozhovor se srbským skladatelem filmové hudby o jeho Černo-bílém světě.
49 Hiromi Uehara, Gregory Porter – Dvě podoby jazzové vášně (Vladimír Kouřil)
Jazzovými osobnostmi se to na letošních Strunách podzimu jen hemžilo.
50 Štěpánka Balcarová: Vyšší forma lásky (Milan Tesař)
Do roka a do dne – rozhovor o česko-polské formaci Inner Spaces opět v Harmonii.
52 Recenze
62 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.