čtvrtek, 29. září 2022

Harmonie 10/2022

Napsal(a)  Petr Vidomus, Luboš Stehlík

Harmonie 10/2022 Harmonie 10/2022

Jak nově pojmenovat jazz

V roce 1949 jazzový časopis Down Beat uspořádal nezvyklou anketu: vyzval své čtenáře, aby navrhli lepší, protože výstižnější název pro hudbu zvanou jazz. „Slovo jazz je zastaralé. Vymyslíte lepší termín?,“ stálo ve výzvě. Byla to doba, kdy se o své místo na slunci hlásil be-bop, ovšem zároveň éra velkých swingových orchestrů, na kterých se dalo dobře vydělat, nenávratně mizela. „Do čela hitparád se dostávaly jiné žánry a vytlačovaly i nejvíce prověřené a ryze jazzové hvězdy předešlé éry. Down Beat to musel pociťovat také,“ napsal nedávno v připomínce ankety Ted Goia. Podle něj redaktorům časopisu v té době nešlo o to, najít název zábavný či vtipný, ale takový, který by – v konkurenci nových žánrů – poskytl jazzu větší respekt.

Těžko říct, zda se to iniciátorům povedlo, každopádně vítězné nové pojmenování pro jazz znělo: crewcut. Tedy sestřih na ježka, který měli tehdy v oblibě sportovci na amerických univerzitách.

Snahy pojmenovat jazz jinak, lépe mají dlouhou historii. Z novějších pokusů je znám název „Black American Music“, který prosazuje trumpetista Nicholas Payton. Nálepku jazz totiž považuje za diskriminující. „Žádná věc jako jazz neexistuje a jakékoli úvahy o jeho podstatě jsou falešné… Sama existence jazzu je postavena na lži, stejně jako rasismus,“ napsal v eseji v roce 2014. Podobně odmítavě, i když z různých důvodů, se k pojmu jazz stavěli Duke Ellington, Max Roach nebo Miles Davis.

Všechny tyhle pokusy mi vytanuly na mysl v sále Amsterdamské konzervatoře, kde se koncem srpna konala prestižní jazzová konference Rhythm Changes. Respektovaný muzikolog Christopher Ballantine zde přednášel příspěvek o ambivalenci pojmu jazz, „útlaku“ v něm zakódovaném a snahách hudebníků se tomuto pojmenování vzepřít.

Ballantine v zásadě argumentoval podobně jako dnes řada jiných teoretiků oboru jazz studies: a sice že označení nějaké hudby/umělce za jazz nemá moc co dělat s „podstatou“ hudby jako takové, ale je spíše sociální a politickou záležitostí. Pojmenování není nikdy neutrální a vždy zahrnuje určitý mocenský aspekt. Pokud něco zahrnu do jazzu, logicky z něj taky něco jiného vyčlením. Má to zcela praktické dopady na dramaturgii festivalů, obsah časopisů i nominace do soutěží.

Ballantine byl ale originální množstvím poskytnutých příkladů, hlavně z afrického kontextu. Popisoval třeba, jak se ghanský hudebník Guy Warren pokoušel uspět na americké jazzové scéně, ale nakonec tyto pokusy vzdal, protože mu okolí neustále vnucovalo jakousi idealizovanou, „správnou“ podobu jazzu, jíž nemohl dostát. Vzpomněl jsem si i na slova pianisty Vojtěcha Procházky, který kdysi řekl, jak je pro něj jazzová tradice vlastně stísňující, protože přespříliš zavazující. Nedostát škatulce, do které jsme zařazeni, se často neodpouští… nejen v jazzu.

Pro hudebního publicistu mohou být tyhle úvahy zneklidňující. V nezáviděníhodné roli arbitra hranic žánru se totiž ocitáme prakticky denně: nemůžeme zařazením, či naopak vyčleněním někomu uškodit? Jakým zájmům naše pojmenování prospívá?

Absolutní řešení asi nenajdeme a podle mého ani nemá smysl hledat nějaké esenciální („neutrální“) charakteristiky jazzu či jiného žánru. Úkol je o to obtížnější, že při psaní o hudbě jsme jaksi ve dvojím sevření: představ hudebníků na jedné a očekávání/stereotypů posluchačů na straně druhé. Řešení bude vždy nutně provizorní, nestálé, hodnotově zatížené. Přesto mám za to, že určitě neuškodí respekt k odlišnosti, empatie, vědomí vlastní omylnosti.

Ať už se hudbě věnujete, či nikoliv, přeji vám, aby vás škatulky neomezovaly, ale, pokud možno, vám spíše lichotily. A onen dohled strážců pomyslných hranic si příliš nepřipouštěli.

 

Petr Vidomus

 

Klasická, vážná, artificiální hudba má v říjnové edici nezvyklý kontrast. Vedle tradičních osobností, jako jsou dirigenti Paavo Järvi a Robert Jindra či houslista Václav Hudeček, vám nabídneme názory tří manažerů-ředitelů. Osobností měsíce je fenomenální mandolinista Chris Thile.

Šok roku: Provedení sólového partu Dvořákova cellového koncertu Pablem Ferrándezem bylo 8. září při zahájení Dvořákovy Prahy svou nepatetičností a barevností nezapomenutelné, zajímavější než od hvězd typu Weilerstein, Gabetta, Mørk, Isserlis či Yo-Yo Ma. Připomnělo mi to Mstislava Rostropoviče.

Šok století: V den, kdy tento festival tak velkolepě připomněl narození Antonína Dvořáka, zemřela britská královna Alžběta II., která svou pokorou a vlídností nechtěně zastínila všelijaké politiky, od britských premiérů a amerických, francouzských či českých prezidentů až po fanatické imperiální megalomany z Kremlu.

 

Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 29. 9. 2022

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 10/2022

obsah

4 Martin Glaser Janáček je českým Shakespearem (Jan Borek)
Válka nám všem sejmula z očí klapky a musíme se teď každý den ptát, proč a pro koho tu konkrétní novou produkci připravujeme, co tím chceme říct.

10 Paavo Järvi Lepší je být láskyplný než vzbuzovat strach (Alena Sojková)

15 Robert Jindra Nechci dělat z divadla muzeum (Jindřich Bálek)

22 Ředitel I: Daniel Sobotka (Luboš Stehlík)

27 Supraphon online (Bohuslav Vítek)

30 Ředitel II: Jakub Čížek (Luboš Stehlík)

34 Mladý sedmdesátník Václav Hudeček (Luboš Stehlík)

38 Zapomenuté knihy o hudbě / 9 Hudební sociologie v Československu (Petr Daněk)

42 Wannsee / 4 Pandemie zla Hudba jako politický nástroj (Vlasta Reittererová)

48 Poslání hudby / 2 (Marek Jerie)

54 Čas je milosrdný i krutý (Ilja Šmíd)

60 Chris Thile Co posluchač, to jiný příběh (Milan Tesař)
Duchovno v nás může vést ke kráse i k ošklivosti, k věcem užitečným i neužitečným.

66 Slovenský saxofonista Nikolaj Nikitin vydává nové album (Milan Tesař)

69 Robin Denselow Globální hudba britskýma očima (Petr Dorůžka)

72 Recenze

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.