středa, 29. září 2021

Harmonie 10/2021

Napsal(a) 

Harmonie 10/2021 Harmonie 10/2021

Chvála hudební diplomacie

Jako člověku veskrze nesportovnímu mi vždy přišlo zábavné pozorovat, jak mocně stát podporuje tzv. vrcholový sport, přičemž výsledný efekt by se asi dal často úspěšně zpochybnit. Nikdy jsem neměl pocit, že by například český fotbal vstoupil v tomto století do mezinárodní elity. Nejsem si ani jist efektem pro český byznys. Jestli třeba pro Škodu Auto má sponzoring českého hokeje větší marketingový smysl než podpora České filharmonie… Naopak desítky let stát i byznys nechápaly výhodnost silné a smysluplné podpory české kultury. Respektive až na jednu exkluzivní výjimku – audiovizi, zvláště pak Karlovarský filmový festival, který si hýčkaly, hýčkají a hýčkat budou. Přitom nemám pocit, že by se jim vložené miliony vracely v podobě cen na nejdůležitějších festivalech či v žebříčcích světové sledovanosti. Přesuňme se k hudbě, která si na sebe horko těžko vydělává, ale kde každá vložená koruna má větší efekt než vložená koruna do sportovce, filmaře, zbrojaře, pivaře i vinaře (omlouvám se svým známým vinohradníkům). Co se týká byznysu, tak jsou to stále jen výjimky, jež potvrzují pravidlo (Česká filharmonie, Národní divadlo a pár festivalů…), co se týká státu, tak podpora regionálních orchestrů a divadel, přes všechny minulé proklamace, zatím není zrovna důvodem k polce či fašanku. Možná stát něco upustí navíc pro živé umění v dalším rozpočtu, možná proteče nějaká almužna do umění z Národního plánu obnovy, ale o skutečně promyšleném a koncepčním řešení nevím.

Vadí mi nedocenění pozitivních externalit působení hudby do světa, efektu, který bych nazval hudební diplomacií. Na rozdíl od sportu máme orchestry, komorní soubory a sólisty, kteří bezesporu patří do širší světové elity, nebo co se týká těch nejlepších mladých hudebníků majících ambici tam směřovat a co se týká hudby samotné, tak vyjma určité množiny vědeckých objevů nevidím v české společnosti nic, co by mi zvedalo sebevědomí do světových výšin, jako je tomu u Novosvětské nebo Jenůfy. Pravda ministerstvo kultury občas finančně podpoří nějaké turné regionálního orchestru (třeba Filharmonie Brno) a kvůli politickému efektu výjimečně projekty České filharmonie, ale vizi a cílevědomý plán v tom nevidím. Ne že bychom v hudební diplomacii měli kopírovat Čínskou lidovou republiku, ale inspirace ze severu Evropy či od sousedů v Německu nebo v Rakousku by nebyla špatná. Moc bych se přimlouval za masivní státní a korporátní podporu hudební diplomacie od orchestrů po smyčcová kvarteta. Našemu státu, který vypadá pohledem z ciziny poněkud šedivě, by se každá „investovaná“ koruna setsakramentsky vyplatila.

Synonymem lidské geniality a vrcholné hudební emoce byly pro mě vždy housle. Na počátku léta nabídla Česká televize sdělení, nad nímž by se nestyděl ani Phineas Taylor Barnum – „Umělá inteligence má vytvořit nejlepší housle světa“. Příběh je prostý. „Tým vědců z italské Cremony si dal za cíl vytvořit dokonalé housle. Prozkoumali slavné hudební nástroje staré i stovky let a získanými daty nakrmili umělou inteligenci… Překonat proslulé houslaře, jako byli Stradivari nebo del Gesa, by mohla už na počátku příštího roku,“ zní zpráva veřejnoprávní televize, kterou jak trubci přejala další média. Že by zvonila houslařům hrana? Jsem přesvědčen, že jsou věci, jež jsou tak dobré, že není třeba je „vylepšovat“. Vlastně to nestojí za to, aby něco tak hloupého zatěžovalo editorial, ale proč si jej tentokrát nezpříjemnit humorem? Myslím, že Stradivari, Guarneri del Gesù, Špidlen nebo Bach, Beethoven či Dvořák mohou být klidní. Hlupákem nebude UI, ale lidé za ní. Dopadne to stejně jako zatím trapné pokusy o umělohmotné komponování. Mimochodem bytostně pochybuji, že UI bude mít někdy přirozené lidské emoce, bez nichž není hudba. Nicméně se jistě dočkáme koncertu robota, hrajícího na housle vytvořené UI napodobující stradivárky, buďto ve tvaru klasické ozvučnice, nebo třeba krychle či oktaedru.

Říjen je pro mě jako předčasná vánoční nadílka – dva báječní, povahou rozdílní pianisté, legendární houslista, u nás dosud kupodivu známý jen svými referenčními nahrávkami, první část „zpovědi“ doyena českých pěvců, odkrytí historie legionářské hudební úderky, připomenutí jubilea nejvýznamnějšího domácího jazzového festivalu… Speciálně chci ale vaši pozornost upnout k závěru vzpomínek dirigenta Bernarda Haitinka. Věřte, že stojí za to si bedlivě pročíst nejen poslední díl, ale zpětně celý cyklus. Takových dirigentských osobností nemají světové hudební dějiny mnoho.

 

Luboš Stehlík Šéfredaktor

vychází 29. 9. 2021

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 10/2021

obsah

4 Pokora, pravda a životní žízeň (Luboš Stehlík)

7 Vyznání (Martin Prokeš)

10 Arkadij Volodos: Kam směřuje tento nový svět? (Iva Nevoralová)

16 David Fray: Mám rád hudbu, která je zdrojem radosti jen tím, že zní (Magdalena Nováčková)

22 Antiglobalizace podle Fabia Biondiho (Iva Nevoralová)

30 Richard Novák: V Brahmsových písních se může ukázat umění zpěvu (Petr Kadlec)

36 Třicetileté hudební posvícení (Jiří Vejvoda)

42 Hudební komando legionářské hudby (Martin Král)

48 Hudba je můj svět. Hudba je můj život: Vzpomínkové rozhovory s Bernardem Haitinkem / 10 (Petr Hagmann, Erich Singer)

53 Jiří Třanovský – Nejvýznamnější středoevropský hymnograf mezi renesancí a barokem (Adriana Grešová-Sekelská)

58 Z Čech až na konec hudebního světa / 10 Povídali, že mu hráli (Tomáš Slavický)

62 Cesta životem je jako putování v horách (Sandra Bergmannová)

67 Začátek podzimu v proudu pravoslavného chorálu (Kristýna Šrámková)

70 Balkánské hudební rébusy (Petr Dorůžka)
Když přišla vlna turbofolku, což je hodně vlezlá komerce s šovinistickým podtextem, organizátoři v tom viděli příležitost.

73 Harold López-Nussa: K Havaně mám citový vztah (Marian Pavlík)

76 JazzFestBrno v proměnách času (Vilém Spilka)

80 Recenze

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.