středa, 30. září 2020

Harmonie 10/2020

Napsal(a) 

Harmonie 10/2020 Harmonie 10/2020

Violoncello pro Jakuba Hrůšu

Nejen jaro, ale i podzim je obdobím udělování cen. V případě října dokonce státních medailí. O prezidentském spektakulárním oceňování je zbytečné psát; netřeba znovu a znovu rozebírat umělce a Umělce. Naproti tomu ceny ministerstva kultury jsou jiná káva, jsouce cenami odbornými. Hudebníci si vždy všimnou jména hudebního laureáta… Dnešní údajně postfaktická doba znejisťuje kdeco, ba i dosud přirozené pojmy jako otec, matka, manžel, manželka, muž, žena. Nicméně například naše ministerstvo kultury takovým svodům nepodléhá. Co se týká cen, je dělení zcela jasné… S dosavadními laureáty nemám problém. Ostatně kdo by se odvážil nesouhlasit s oceněním práce tak slovutných mužů, jako byli či jsou Marek Kopelent, Ivan Moravec, Richard Novák, Svatopluk Havelka, Jiří Kout, Zdeněk Šesták, Milan Slavický, Ilja Hurník, Miloš Štědroň, Jiří Chvála, Lubomír Dorůžka či Luboš Sluka. Záslužné ceny, kterými stát dává skrze ministerstvo kultury najevo, že i když se chová ke kultuře v rámci rozpočtu setrvale macešsky a vypadá to, že politiky zajímá jen výjimečně, přece jen si jednou za rok mimořádných životů povšimne. Na cenách MK jsou zvláštní tři věci: způsob nominací (nějaké jméno je iniciativně nominováno několika subjekty, jiné, které nemá žádného aktivního podporovatele, propadne, byť by byl jeho význam sebevětší, tudíž signifikantní je zdá se faktor nahodilosti).

Dále nepsané pravidlo, že ceny MK jsou za celoživotní zásluhy a je nemožné, aby se laureátem stal čtyřicátník (jak nebezpečný precedens), na vrcholu kariéry, jehož zásluhy o českou kulturu jsou někde jinde než u lidí, jejichž zenit je minulostí.

Třetí věc, pro někoho problém, pro jiného nikoliv, se týká hlavně kategorie hudba. Je silně maskulinní. V dlouhé řadě laureátů jsou pouhopouhé dvě ženy – cembalistka Zuzana Růžičková (2012) a skladatelka Ivana Loudová (2015). V dnešním světě to vypadá poněkud nepatřičně. Je bláhové doufat, že by letos k těmto dvěma velkým ženám přibyla třetí. Není nutné, aby nastalo korektní vyvažování, jen by si mohly budoucí komise či nominátoři povšimnout, že doma i v cizině pracují mimořádné ženy. Mají však jedno manko – neblíží se prahu ceny In memoriam… Ke cti ministerstva kultury dlužno dodat, že několik let uděluje tři záslužná ocenění: Rytíř české kultury, Dáma české kultury a Mecenáš české kultury. A ještě tu máme chvályhodnou medaili Artis Bohemiae Amicis ministerstva zahraničních věcí...

Zajímavá je Cena Antonína Dvořáka, jež je Akademií klasické hudby udělována od roku 2009. Donedávna šla podobnou cestou jako státní ceny, tedy poděkování za celoživotní zásluhy v propagaci české hudby, zejména pak díla Antonína Dvořáka. V době předání skleněné violoncellové plastiky byli laureáti většinou za svým uměleckým zenitem (výjimkou byli Yo-Yo Ma, Jiří Bělohlávek a samozřejmě Česká filharmonie). Letos obrazně řečeno AD vystoupil ze začarovaného kruhu, komise pružně obměnila koncepci a 10. září rozhodla, že se laureátem za rok 2020 stane poprvé relativně mladý umělec – Jakub Hrůša, dirigent, jenž ke svému vrcholu teprve směřuje a jenž mimo jiné získává vavříny interpretací Dvořáka, Janáčka, Suka, Martinů, Smetany, Kabeláče. Cena nemohla být v povolanějších rukách.

Říjnové vydání je dle mého přesvědčení opět vzrušující, nicméně má dvě zvláštnosti, které v jiných číslech nenajdete. Přesvědčil jsem zmíněného Jakuba Hrůšu, šéfdirigenta Bamberského symfonického orchestru, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie a hosta řady znamenitých orchestrů Evropy, Ameriky a Asie k sepsání podnětné glosy. Hodné pozornosti je i skutečnost, že titulním umělcem je výborný brněnský skladatel Pavel Zemek Novák. Pozoruhodnou osobností října je také Ida Nielsen, jež zářivě narušuje zažitou floskuli o maskulinitě baskytary. Hudební magazín Music Radar ji v roce 2019 zařadil „společně se Stanleym Clarkem a Victorem Wootenem mezi desítku nejlepších baskytaristů“. Této trojici pak šlapou na paty Julie Braná, Miriam Němcová, Václav Hudeček, Vincent Dumestre a Lukáš Oravec. Jako pozvánka do říjnového dílu seriálu Pod harfou Davidovou nejlépe poslouží citace z úvodu studie: skladatel a klavírní virtuos Maurice Moszkowski prý jednou ironicky prohlásil: „V hudbě jsou jen tři velká M: Mendelssohn, Meyerbeer a Moszkowski, všichni ostatní jsou křesťané.“

 

Přeji vám ničím nerušené chvíle s Harmonií a krásná setkání s dobrou hudbou, ať již s rouškou či respirátorem, nebo bez nich.

 

Luboš Stehlík
šéfredaktor

vychází 29. 9. 2020

elektronické vydání

zveřejněné články z Harmonie 10/2020

obsah

3 Komentáře

8 Pavel Zemek Novák: Snažím se přispívat k evropské hudební tradici (Martin Flašar)
Soustředěnost, introverze, pokora a vnitřní klid. To jsou čtyři první klíčová slova, která mne napadají při neobratném pokusu o charakteristiku skladatele Pavla Zemka Nováka.

14 Vincent Dumestre: Nic, co vznikne, se neztrácí – vše se přetváří (Martin Rudovský)

18 Julie Braná: Živý kontakt s publikem je pro mě zásadní (Magdalena Nováčková)

22 Pavel Haas patří do první ligy (Eva Velická)

28 Miriam Němcová: Serva della musica (Dina Šnejdarová)

32 Pod harfou Davidovou: Židovští skladatelé v období romantismu (David Kalhous)

38 Koho to nezajímá, může odejít… a ostatní můžete kouřit (Jarmila Doubravová)

41 Olomoučtí skladatelé po roce 1945 (Gabriela Všetičková)

50 Václav Hudeček o svém festivalu, covidu a duchovní cestě (Luboš Stehlík)

52 Z jednoho století české opery / 4 (Vlasta Reittererová)

60 Ivo Kahánek a Petr Kotík (Lucie Maloveská)

61 Pravoslavná hudební zastavení (Kristýna Šrámková)

62 Ida Nielsen: V šestnácti jsem propadla funku (Marian Pavlík)
O dosud nepoznané tváři dánské funkové basistky Idy Nielsen.

66 Lukáš Oravec: Nápady je třeba nahrávat hned (Milan Tesař)

69 Týnom tánom: Folklórní inspirace českého jazzu (Jaroslav Riedl)

72 Recenze

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.