pondělí, 24. září 2012

Harmonie 10/2012

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2012/10 časopis Harmonie 2012/10

Rizikové povolání

Být ředitelem příspěvkové organizace, zřizované u nás státem, městem nebo krajem, je nejrizikovějším zaměstnáním české kulturní scény.  Barvitě by o tom mohli vyprávět například Daniel Dvořák, Vladimír Darjanin, Ilja Šmíd a od 7. září i Ondřej Černý, exgenerální ředitel pražského Národního divadla, jenž byl pro mnohé překvapivě  propuštěn. Situace se každým dnem mění. Nejdříve byl jmenován prozatímním generálním ředitelem náměstek MK Martin Sankot, po týdnu názorové přestřelky jej vyměnil Václav Pelouch, do té doby technicko-provozní ředitel ND, pro něhož je tento post „poctou, výzvou i obětí zároveň“... Než bude mít divadlo stálého šéfa, tak proteče ve Vltavě pod Ná­rodním hodně vody, protože se musí ustavit komise pro vytvoření koncepce ND, ministerstvo musí sdělit veřejnosti svou vizi o budoucnosti Národního, vznikne výběrová komise... Do toho se prolínají „odbojové“ choutky odborářů Státní opery, kteří nelnou láskou k lidem z ND a chtějí se vrátit ke stavu před 1. lednem 2012. Jak dopadnou „nastavené procesy“, by tedy nevěděl ani Eric Jan Hanussen.  Otázek je jako vždy více nežli odpovědí. Hlavní problém se však týká konkurzu na generálního ředitele a jeho výsledku. Je zřejmé, že v tomto státě je jen pár lidí, kteří mají zkušenosti s řízením vícesouborového divadla a jsou silnými osobnostmi. Kupodivu prý není zájem o cizince. Chápu, že finančně flexibilní, volný špičkový manažer by se asi teď obtížně hledal, nicméně je škoda se této cestě a priori uzavírat.  České konkurzy na vedoucí pozice uměleckých organizací trpí těžko pochopitelnou anomálií. Buďto se vyhlašují, když je náhle odvolán stávající šéf a pak se hekticky někdo shání, nebo na poslední chvíli. Ve vyspělých kulturních zemích je takový  proces vždy pečlivě, s dostatečným předstihem promýšlen a realizován. Všude vědí, jak těžké je získat špičkového manažera, intendanta, šéfdirigenta. U nás je to jinak. Výjimkou byl jen případ Jiřího Bělohlávka, kdy existoval relativně dostatečný časový předstih. A je zřejmé, že se to vyplatilo. V případě ND jde o mnoho. O umělecký i společenský kredit národní instituce, která operuje s obrovitými finančními prostředky, o smysluplnost transformace, do které bylo už hodně investováno, o přibližně 1400 zaměstnanců, o nutnou, leč  uspěchanou fúzi SOP a ND.

Osobností měsíce října je jednoznačně Jiří Bělohlávek. Generační dirigentská „vyváženost“ je naplněna studií o siru Georgu Soltim, který se narodil před sto lety a zemřel před patnácti lety, a profilem mladíka na počátku kariéry – Jiřího Petrdlíka.  O svém novém albu Zvon poutavě vypráví Iva Bittová.

Milí přátelé HARMONIE,

potěšení z četby, poučení i povznesení nad každodennost Vám přeje

Luboš Stehlík

glosa

Velký návrat, velký příslib a velká práce

Návrat Jiřího Bělohlávka do čela České filharmonie je od začátku dobrou zprávou. A vnímáme to málem jako pohádku s dobrým koncem ještě dřív, než odehrál svůj první koncert. Je to přirozené, protože mnozí sledují jeho mezinárodní kariéru a už dávno si myslí, že jeho odchod od České filharmonie na počátku 90. let byl velkým omylem překotného polistopadového vývoje. Mnozí zúčastnění se dodnes neshodnou, jak to celé tehdy vlastně bylo. A vládne nálada, že bychom se k té dávné minulosti neměli vracet a také to nikdo nečiní. Je to přirozené, i když by bylo mnohem sympatičtější, kdyby ze strany orchestru nahlas zaznělo něco jako „udělali jsme chybu a děkujeme...“ Takový postoj se ale v Česku moc nenosí – a navíc v tom určitě mezi hráči shoda nepanuje. I tak se ale kolem návratu Jiřího Bělohlávka do čela České filharmonie přirozeně vytvořila atmosféra velkého očekávání a velkého optimismu.

Velký návrat, velký příslib a velká práce - Jiří Bělohlávek Velký návrat, velký příslib a velká práce - Jiří Bělohlávek

Navíc se podařilo prosadit zvýšení platů a některé organizační změny – co víc bychom si měli přát. Filharmonie, narozdíl od většiny českých kulturních institucí, prožívá vzestupné až radostné období. Stává se opět institucí do jisté míry privilegovanou. Bylo by dobré, aby se to opravdu promítlo do kvality umělecké práce a do atmosféry, kterou bude tato instituce šířit.

Je trochu zázrak, že se to podařilo. Poděkování patří i dvěma osobám, kterým v kulturní sféře nemohou mnozí přijít na jméno: ministru Besserovi a náměstku Zdráhalovi. Zde možná jedinkrát sehrálo pozitivní roli to, že pan ministr byl původně starostou Berouna, kde se nachází vila Václava Talicha. Možná právě proto tušil, že Česká filharmonie je cosi významného. I v rámci zastaralého a problematického systému státní správy, na který v kulturní sféře denně narážíme, se podařilo udělat celou sérii dobrých rozhodnutí a sehnat několik dobrých lidí. Jen je škoda, že se tu radujeme nad něčím, co by mělo být normální a co by nemělo být považováno za privilegium. Klidné a jisté zázemí na uměleckou práci má dnes Česká filharmonie bezkonkurenčně nejlepší. A záleží jenom na ní, jestli s tím dobře naloží. Ačkoli lze mnoha stížnostem rozumět – slavné světové orchestry jsou na tom ještě jinak –, v současné atmosféře by jim těžko někdo naslouchal.

Jiří Bělohlávek má dnes takové renomé, že by mohl jenom jezdit po světě, přijímat atraktivní nabídky k hostování a nemusel by mít zapotřebí se doma s kýmkoli dohadovat. Rád bych věřil, že to nebude muset dělat příliš. Že nezvítězí takový ten český přístup, ve kterém každému, kdo dosáhl světového uznání, jen komplikujeme život. Po slavnostním převzetí žezla samozřejmě přijde nějaká každodennost, ale i ta by snad mohla být o něco radostnější. Na ní nakonec bude nejvíc záležet. A snad nebudou hráči jen tak sedět na židlích a říkat si: „Tak nám ukaž, jaký jseš teď světový dirigent...“ Až podle té každodenní práce se ukáže, jestli skutečně začala nějaká nová kapitola, na kterou se bude jednou vzpomínat. Role šéfdirigentů od časů Talicha a Ančerla přece jen trochu zeslábla. Dirigent je dnes více diplomat než velitel. Orchestry hrají celkově lépe, ale nebývá snadné vtisknout provedení nějakou zajímavou tvář. Žijeme také v době marketingové, kdy plakáty a reklamní fráze mají mnohem větší vliv než nějaké umělecké zážitky. Ale o ty nakonec nejvíc jde.

Tradice našeho prvního orchestru je pozoruhodná, ale pravidelně je také zdrojem problémů. Rád bych věřil tomu, že se podaří navázat na ty zajímavější kapitoly z minulosti. Bělohlávkova pozice mezi českými hudebníky je trochu podobná tomu, jak byl kdysi vnímán Karel Ančerl. Dnes se na jeho snímky díváme jako na zlatou éru, ale mnohým připadal jaksi neoriginální, pedantský, málo múzický a tak podobně. Svou každodenní zkouškovou prací však filharmonii (po odchodu Kubelíka a následném nejistém období) v podstatě zachránil. Nevím, jestli mu za to někdo někdy osobně a veřejně poděkoval – ale rád bych věřil, že se dějiny nebudou opakovat úplně ve všem.

V každém případě nás čeká zajímavá doba, ve které „o něco půjde“. Nevíme, jak to všechno dopadne, ale víc příslibů už v této chvíli není reálné dát dohromady. Dodejme jen, že role České filharmonie i jako instituce je zásadní pro celkovou pozici hudebního umění u nás. A pokud se něco podaří zde, mohl by to být dobrý signál směrem k těm institucím, které nemají štěstí ani na Bělohlávka, ani na osvícená politická rozhodnutí. Nejde tedy pouze o úroveň České filharmonie – budoucnost je otevřená a na každém bude záležet.

vyšlo: 25. 9. 2012

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 10/2012

obsah

3 Události – Komentáře
6 Jiří Bělohlávek: Perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem
(Petr Veber | Luboš Stehlík)
Volejte sláva a dva dny se radujte – Bělohlávek je konečně tu!
12 Raffaella Milanesi a Sara Mingardo (Michaela Freemanová)
Dva rozhovory se dvěma Hvězdami barokní opery.
15 Česká filharmonie v Austrálii
Obrazový průvodce výletem do dalekých končin.
16 George Solti – hudba a vášeň (Ivan Žáček)
Profil dirigenta, z jehož gesta prý podle mnohých čišelo jediné: Já jsem tu šéfem!
19 Milan Slavický: Zpráva zevnitř (Petr Kadlec)
„Podrobné svědectví o fungování rady ukazuje tehdejší ‚kauzu Albrecht‘ v jiném světle a s jinými akcenty, než které běžně dává česká hudební publicistika.“
22 Evoluce operní role (Vítězslav Šlahař)
Aneb cesta od antické mytologie k Janáčkově koncepci operního realismu.
24 Dvě stě let Společnosti přátel hudby ve Vídni (Markéta Jůzová)
Rozhovor s intendantem jubilující společnosti Thomasem Angyanem.
26 Bronius Kutavičius 80 (Vítězslav Mikeš)
Jeden z nejosobitějších tvůrců současné litevské hudby letos slaví osmdesátiny, ke kterým se bude gratulovat i v Hradci Králové!
28 Egyptská hudební revoluce Jiřího Petrdlíka (Michaela Vostřelová)
O tom, jak dirigent Jiří Petrdlík nastoupil na post šéfdirigenta Káhirského symfonického orchestru s úmysly revolučními, ale i evolučními.
30 Jak začínali... (Vlasta Reittererová | Milan Palák)
Zapomenutý rodák z Andělské Hory Eduard Schön a jeho životní příběh v dalším dílu seriálu.
32 Dějiny hudby pro každý den (Vlasta Reittererová)
„V rozhlase, biografu, v školách a pouličních popěvcích neustále zaznívá jazzová hudba se svým hypnotizujícím, křečovitým rytmem, chorobnou erotikou […] Choroba se projevuje bezděčnými křečovitými pohyby. Nemocní vydávají ze sebe jakési zvláštní ‚pa‘.“ (Viktor Gorodinskij)
34 Hudbě i tanci by měl být dán v České televizi větší prostor (Markéta Jůzová)
Rozhovor s ředitelem České televize Petrem Dvořákem nejen o tom, co by mělo být a není.
36 Kritiky
40 Svět opery
46 Iva Bittová: Zastavit se a nadechnout… (Jiří Moravčík)
…byste se měli u tohoto interview s inspirativní a žánrově nezařaditelnou zpěvačkou.
49 Luboš Soukup: Improvizace v hudbě i v životě (Petr Vidomus)
Mladý český saxofonista o tom, že někdy je lepší neplánovat a prostě reagovat na to, co přijde.
52 Recenze
62 Infoservis. Soutěž

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.