pátek, 5. říjen 2007

Harmonie 10/2007

Napsal(a) 

časopis Harmonie 2007/10 časopis Harmonie 2007/10

Milé čtenářky a vážení čtenáři,

letos odešlo z tohoto světa hodně hudebních legend. V jazzu to byli Michael Brecker, Alice Coltrane, Max Roach, 11. září pak i Joe Zawinul a ve stejném měsíci i Luciano Pavarotti. Režisér Franco Zeffirelli to komentoval slovy, které věcně vyjadřují jeho význam: "Byli tenorové a pak zde byl Pavarotti." V 70. a 80. letech stál mimo jakékoliv škatulky a byl naprosto jedinečný. Bohužel kvůli komunistické železné oponě jsme živě poznali jeho umění za zenitem a v nepříjemné stadionové atmosféře. Přestože by jej dnes na trůnu chtělo nahradit několik

tenoristů, tak je to co se týká pěveckého umění pouze jejich zbožné přání. Měl jsem to štěstí jej slyšet v 90. letech jednou v přijatelné koncertní akustice, a i když už byla v jeho hlase patrná únava, tak to bylo něco neuvěřitelného. S tak silným osobním charismatem a přímo živočišným nadšením ze zpěvu jsem se pak setkal pouze u Cecilie Bartoli.

Smutek z odchodu této pěvecké legendy zahnala česká kauzička, díky níž se během jednoho týdne dostala klasická hudba po tenorové události číslo 1 podruhé na titulní strany celostátních deníků. Před časem bylo v centru pozornosti Národní divadlo, příspěvková organizace ministerstva kultury, a její tehdejší šéf Daniel Dvořák, v září zase jiná příspěvková organizace - Česká filharmonie, která na zájezdu v Rakousku nečekaně přišla o svého šéfdirigenta, který opustil kapitánský můstek. Vzrušené, atypické odchody se staly bohužel nedílnou součástí našeho prvního orchestru. Posledním normálně odešlým šéfem byl na počátku 90. let Václav Neumann. Jiří Bělohlávek, Gerd Albrecht a Vladimir Ashkenazy takové štěstí neměli. Někdy byl větší díl viny na orchestru, jindy zase na dirigentovi. Nyní získala ČF primát - poprvé na funkci rezignoval šéf údajně na základě kritik v tisku. Ve světě neodcházejí dirigenti od svých orchestrů vždy v dobrém, ale kvůli tiskové reflexi to ještě asi nebylo. Zdeněk Mácal je výborný dirigent, kterému, jak ukázaly abonentní filharmonické koncerty v pražském Rudolfinu, něco sedí více, něco méně. Bohužel svým rozhodnutím sám sobě zabrání, aby dotáhl do konce svou vizi zvukového ideálu orchestru a leckteré dramaturgické plány. Zdá se mi, jako by to bylo vyústění delšího procesu, kdy přecitlivěle vnímal ne vždy pozitivní kritiky a zjištění, že ani v Čechách není možné toužit po totální loajalitě médií, možná v tom hraje svou roli i únava, ne vždy ideální komunikační souznění nebo plán vedení České filharmonie neprodloužit jeho čtyřletý kontrakt, což určitě na počátku svého angažmá v roce 2003 nepředpokládal. Přestože se navenek smířil s tím, že v červnu 2008 jeho životní oblouk, jak nazýval svůj "návrat" do vlasti, skončí, tak se s tím možná vnitřně neztotožnil. Každopádně odvedl v České filharmonii velký kus práce, jejíž zhodnocení bude možné až po určitém časovém odstupu. V současné době je ale nejpodstatnější otazník nad budoucností. Rezignace Zdeňka Mácala by mohla být anticipací delšího uměleckého bezvládí, než se předpokládalo. Hledání šéfdirigenta je vždy jedním z nejtěžších úkolů intendanta (správní rady, orchestru - záleží na systému organizace tělesa) a trvá většinou řadu let. Nový šéfdirigent je pak vyhlašován s víceletým předstihem. Bude velmi těžké najít umělecky mimořádně výrazného, mezinárodně uznávaného dirigenta, který by orchestr posunul dál, zmodernizoval těleso, prosadil některé nutné kroky a blahodárně uvedl v rovnováhu umělecké a správní vedení. Nechybuji o tom, že přijde čas, kdy se budou šéfdirigenti v Rudolfinu střídat standardním způsobem bez afér a že Česká filharmonie konečně ze sebe sejme stigma posledních 16 let.

Aby toho nebylo málo, tak Česká filharmonie nepřímo figuruje ve sporu, jenž se zdá být marginální, zůstal ukryt před návštěvníky jejích koncertů, i když se jich může dotknout. V říjnu dojde k výjimečné události. V Rudolfinu poprvé zazní Szymanowského Král Roger. Obsazení by mělo být skvělé včetně hostování světově proslulého dirigenta Charlese Dutoita a ideálním interpretem sborové složky měl být Pražský filharmonický sbor... Nebude, nahradí jej konkurenční sbor z Brna. (Dodnes jsem nepochopil, proč se jmenuje sbor z moravské metropole Český filharmonický sbor a tím dává do oběhu konotace na Českou filharmonii a původní názvy PFS.) Sbor z Prahy totiž dal přednost prestižní nabídce dirigenta Lorina Maazela k provedení jeho opery 1984 ve Valencii. Na porušení dohody reagovalo vedení ČF zrušením veškeré spolupráce se sborem. I když tento trest lze chápat, doplatí na to kromě sboru i posluchači. Poprvé došlo k vážné roztržce mezi ČF a PFS v éře Gerda Albrechta. Doufejme, že už kvůli abonentům i náhodným českým a zahraničním milovníkům hudby nepřesáhne tento absurdní stav horizont této sezony a že zvítězí rozum a konstruktivní jednání, jak s oblibou říkává český premiér.

Luboš Stehlík

Oprava: V Harmonii 9/2007 došlo vinou redakce k citelnému posunu významu titulku. Správné znění je: Accademico filarmonico a la Serenissima (Accademico filarmonico a la Serenissima je nesmysl). Autorce i čtenářům se omlouváme.

vyšlo: 26. 9. 2007

elektronické vydání

zveřejněné články Harmonie 10/2007

obsah

3 Seriál: Hudební křižovatky (Vanda Prochazka)
8 Jiřímu Menzelovi sedí česká hudba (Markéta Jůzová)
10 Životní suita Františka Preislera (Vojtěch Stříteský)
11 Zprávy
12 Ostravské dny po čtvrté (Petr Bakla)
13 Seriál: Mozart a Itálie 3 (Tomislav Volek)
16 Hudba v malbách Paula Ewerta (Jan Dočekal)
17 Henrik Ibsen a čeští skladatelé (Ladislav Řezníček)
18 Osobnost: Karel Růžička jr. (Petra Konrádová)
21 Charles Dutoit zprostředkovává kontakt s velikány (Markéta Vejvodová)
24 Doznělo legendární "Vincero!" (Petr Veber)
26 Zahraniční dirigenti na Prague Proms (Wanda Dobrovská)
28 Kritika
31 Salcburk
31 Bayreuth
31 Praha
31 Innsbruck
31 Gars am Kamp
31 Bratislava
36 Ecce jazzman Pavol Bodnár (Marian Jaslovský)
38 Festival v Saalfeldenu (Peter Motyčka)
40 Jazzmeni a jejich labely (Roland Kánik)
42 Mbira hraje českým předkům (Jiří Moravčík)
44 Recenze
61 Zprávy, infoservis, objednací kupon

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.