Aby byla existence dobré hudby smysluplná, měla by existovat, dle mého idealistického přesvědčení, stejně jako veřejné a státní instituce pro bono publico, nikoliv pro domo sua. Součástí „klasické“ hudby jsou mimo jiné festivaly a orchestry. Zhruba před čtyřiceti lety byl koncertní život jasně rozparcelován. Západní hvězdy vozilo prioritně Pražské jaro, symfonické orchestry hostily hlavně domácí hvězdy s kořením lidí ze zemí východního bloku a „prověřených“ umělců Západu, domácí mohli slyšet „hvězdy“ maximálně v NDR, Maďarsku a Polsku, prominenti a špiclové, někdy i normální občané, dostávali výjezdní doložku na Západ. Po roce 1989 se dominance Pražského jara zprvu zvětšila, ale brzy nabrali dech v Brně, Litomyšli a Ostravě. Zvláště v novém století došlo pod vlivem inspirace z Evropské unie k zákonitému posunu, kdy začaly expandovat tematicky vyhraněné festivaly a síla univerzálních se rozrůznila nebo ochabovala.

Často slýchávám, že český svět klasické hudby má skálopevné základy a že hudební školství je na úrovni daleko přesahující Šumavu, realita je však poněkud jiná. I tento segment kultury zasáhl covid, ekonomická deprese, krize evropské identity… Ač se to líbí či nelíbí, dirigentů evropského přesahu bych napočítal do pěti, instrumentalistů a pěvců super elity je možná tucet, český muzikant je vítězem největších soutěží jen výjimečně, festivaly, orchestry a divadla jsou podfinancované, o dlouhodobé a předvídatelné podpoře nejtalentovanějších hudebníků nevím, absolventi hudebních škol mají nezřídka problémy naplnit smysluplně své poslání…

Jsem členem grantové komise pražského magistrátu pro oblast klasické hudby a je to pro mě ohromně zajímavá zkušenost. Ve skrytu duše jsem došel k názoru, že by bylo nanejvýš žádoucí systém a kritéria hodnocení revidovat. Jsem rád, že v Praze, která je štědrým donátorem kultury, se objevuje vůle s tím něco podstatného dělat. Praha zdá se hodlá zvolit diskutabilní směřování. V loňském roce jsem se tak poprvé setkal s pro mě nejasným pojmem „excelence v oblasti kultury a umění“, jenž chce interpolovat do grantových řízení v oblasti kultury, a přemýšlením, jak celý dotační systém předělat ku prospěchu kvality. „Excelence je oblastí kulturní a umělecké hodnoty a je nezávislá na hodnotě komerční. Důraz je proto kladen na uměleckou kvalitu posuzovanou vůči standardům daného oboru. V tomto ohledu se excelentní projekty mohou trvale zařadit do naší kultury a budou ovlivňovat i další generace.“

Máte problém s výročími a svátky? Já občas ano. Začalo to v dětství se socialistickými Vánocemi. Ještě horší to bylo od dospívání až téměř po Kristova léta, kdy jsem zapomínal na svátky a narozeniny své i svých blízkých a různá socialistická výročí. Dodnes mám pak občas problém s výročími hudebníků. Přitom je zřejmé, že kotvy potřebujeme asi podobně jako církve, ve vší úctě, potřebují své svaté. (Jedním dechem ale musím přiznat, že někdy jsou připomínky výročí muzikantů užitečné, zvlášť když je jejich výsledkem nová kvalita.) Šokovalo mě celosvětové hudebněbyznysové šílenství, které se dělo kolem dvousetletého výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta.

Píše se rok 1993 a dvojice plná entuziasmu (Pavel J. Kalina a Daniel Andel), která se nebála rizika a chtěla vnést do tehdejší hudební publicistiky jiné myšlení, inspirována několika britskými a francouzskými časopisy, začala vydávat hudební časopis nového paradigmatu. Zrodila se Harmonie. Od počátku měla značný rozlet jak v obsahu, tak grafice a evropsky unikátní specifikum – jazzovou rubriku. Ten rok vyšla jen čtyři vydání a dnes to jsou téměř sběratelské rarity. Měsíční periodicita naběhla v roce 1994. Je na veřejnosti, aby posoudila, jestli se jí počáteční krédo uvedené v záhlaví dařilo a snad dosud daří naplňovat..

Během svého relativně dlouhého života jsem se setkal s řadou dirigentů. Nezřídka šlo o osobnosti, jejichž umění si z různých důvodů velmi vážím. Z paměťového a zkušenostního filmového pásu života na mě vykukují například jména Václav Neumann, Petr Altrichter, Herbert von Karajan, Giuseppe Sinopoli, Georges Prêtre, Kurt Masur, Jiří Kout, Zdeněk Mácal, Charles Mackerras, John Eliot Gardiner, Nikolaus Harnoncourt, Sergiu Celibidache, Semjon Byčkov, Gennadij Rožděstvenskij, Zdeněk Košler, Vladimír Válek. Jen málokoho bych však oslovil, kdybych měl odvahu, Maestro.

Je zvláštní, jak klasická hudba je u nás impotentní vyprofilovat respektuhodnou, mezinárodně uznávanou, každoroční soutěž, pandán například k Thálii. Kdysi kvůli financím a nezájmu gramofonového byznysu zanikly Ceny Harmonie (dříve Zlatá Harmonie), Classic Prague Awards byly spíše kryptosoutěží než transparentním kláním, v Cenách Anděl je klasika pouze apendixem pro image, kvalitní ceny České hudební rady širší veřejnost nezná a totéž lze v podstatě napsat o cenách portálu Opera Plus. Ceny Ministerstva kultury ČR či státní ceny se sice do médií dostanou, ale jsou jen formální odměnou důchodcům za celoživotní práci, což sice není málo, ale majoritní veřejnost buďto nezajímají, nebo je bojkotuje.

Jak nově pojmenovat jazz. V roce 1949 jazzový časopis Down Beat uspořádal nezvyklou anketu: vyzval své čtenáře, aby navrhli lepší, protože výstižnější název pro hudbu zvanou jazz. „Slovo jazz je zastaralé. Vymyslíte lepší termín?,“ stálo ve výzvě. Byla to doba, kdy se o své místo na slunci hlásil be-bop, ovšem zároveň éra velkých swingových orchestrů, na kterých se dalo dobře vydělat, nenávratně mizela. „Do čela hitparád se dostávaly jiné žánry a vytlačovaly i nejvíce prověřené a ryze jazzové hvězdy předešlé éry. Down Beat to musel pociťovat také,“ napsal nedávno v připomínce ankety Ted Goia. Podle něj redaktorům časopisu v té době nešlo o to, najít název zábavný či vtipný, ale takový, který by – v konkurenci nových žánrů – poskytl jazzu větší respekt.

Chvála komorní hudby. Jsem v podstatě člověk minulého století. V opozici k bigotnímu komunismu 70. let a putinovskému imperiálnímu narcisismu současnosti vyznávám prapodivnou směs anglosaské a masarykovské demokracie, nebo-li chestertonovsko čapkovskou směs okořeněnou prvky křesťanství a judaismu. Můj konzervativismus a přebujelé estetické nároky se projevují i v recepci hudby. Jakkoli jsem milovník analogových a digitálních nahrávek, nejraději mám hudbu živou. Nicméně i když mi moje děti právem vytýkají, že nesdílím ducha doby a vzdoruji pokušení být účasten bouřlivých diskusí na sítích, jednu vymoženost současnosti uznávám: streamovací digitální platformy – Spotify, Google Play, Adagio, Apple Music, Deezer… mi přinesly v poslední dekádě zajímavou svobodu, a to hlavně nezávislost na rozhlasových platformách. Zjistil jsem, že si tak mohu vybírat podle nálady a profesního zájmu ze statisíců nahrávek v dobré kvalitě a nikdo mi nic nevnucuje a neoktrojuje, což je pro mě silný bonus. Od jisté doby tedy kombinuji streamovací platformy s pracovní „povinností“ být informován o nových nahrávkách a živou hudbou. Ta poslední však bude vždy první.

Chvála člověčenství. „Duševní pochopení je jako zelená svěžest větví a listí stromu. Vůle je jako květy na stromě; mysl jako první rašící plod. Rozum pak jako plod v plné zralosti; cit je však současně jako výška i šíře tohoto stromu.“ „Všechno, co stvořil Bůh, bylo zdokonaleno v lásce, pokoře a míru. Lidské bytosti by si proto měly vážit lásky, využívat pokory a rozumět míru.“ (Hildegarda z Bingenu, 1098–1179). Velemilí čtenáři a příznivci Harmonie, předem vyznávám, že tento editorial je mimořádný, podobně jako je výjimečný obsah časopisu. V 90. letech jsem se pokusil jednou propojit dvě vydání Harmonie. Výsledek optimální nebyl, nicméně to není hlavní důvod, proč jsem se pokusil o reparát. Hlavní příčina je sice profesní, ale zároveň velmi osobní. Moje poslání v Harmonii je protkané životy mnoha hudebních osobností, odborných a obchodních partnerů a samozřejmě novinářů a publicistů a mých redaktorů a redaktorek. S většinou jsem měl a mám velmi kolegiální, ba někdy přátelské vztahy. U některých lidí se naše životní silokřivky neprotnuly, někdy byly doslova disharmonické. Leckdy stála vina na mé straně, protože „lidé musí spolu mluvit, mají -li se domluvit“. (Antoine de Saint Exupéry, 1900–1944).