Vážení a milí čtenáři, když jsem přijel 4. ledna z koncertu jubilující České filharmonie domů, silný zážitek mě přivedl k tomu, že jsem si sedl se sklenkou vína ke krbu, pustil si nahrávku České filharmonie Novosvětské a vzpomínky mě vrátily do minulosti. Jiří Bělohlávek měl na mě v 70. letech podobný dopující účinek jako Libor Pešek, Smetanovo kvarteto, Matyáš Braun nebo Michelangelo Buonarroti – začal jsem brát studium vážně a snažil jsem se dostat více do hloubky nejen hudebního, ale i výtvarného umění. Společně se Zdeňkem Košlerem byli tehdy nejtalentovanějšími českými dirigenty, takže jsem byl přítomen řady Bělohlávkových koncertů v Praze. Hudební putování Jiřího Bělohlávka jsem, pravda nesoustavně, sledoval i v dalších desetiletích, a dokonce pod ním občas i účinkoval.

Milí čtenáři, četl jsem bezpočet slov šéfredaktorů a šéfredaktorek o novoročních předsevzetích a jejich neplněních. Nechci opakovat obecná moudra, takže se pokusím být konkrétní a raději využiji blaženosti kondicionálu. V roce 2016 bychom měli postupně uveřejnit nebo dokončit několik seriálů. „O velkých událostech se píše v učebnicích a lexikonech, ale i dějinné maličkosti měly a mají svůj význam,“ píše se v anonci nového seriálu Sondy, které poodkryjí drobnosti dějin hudby, které se „odkutálely kamsi do rohu dějinné zásuvky“. Nový bude i seriál, jenž bude neotřele reflektovat 120. výročí České filharmonie. Dokončíme šňůru z historie rudolfínské doby a britské pohledy na českou hudbu. Měli bychom se spolu s vámi těšit na desítky glos, studií, komentářů, vícedílných projektů, unikátních rozhovorů. Přestože se nahrávací svět potýká s řadou problémů, měla by být recenzní rubrika i nadále nejserióznější a nejširší platformou v českém mediálním prostoru… Jestli se kondicionál změní v préteritum, záleží na přízni vás, čtenářů, a podpoře ministerstva kultury. I v jeho případě by se však dal použít kondicionál.

Vážení a milí, ve středu 28. října jsem si po návratu domů zvědavě pustil televizi a sledoval, jak prezident České republiky dekoruje osobnosti, kteří se zasloužili o stát. Stihnul jsem sice jen konec státního večera, ale jedno jméno mě zaujalo – Pavel Šporcl. Není pochyb, že je to jeden z nejlepších současných českých houslistů, medaili si určitě zasloužil a upřímně mu vzdáleně blahopřeji, zároveň mě ale napadlo, co udělal pro českou hudbu a stát víc nežli například Magdalena Kožená, jež už dvacet let zpívá českou hudbu v Evropě a v Americe a nejvlivnější světové nahrávací firmě „vnutila“ Dvořáka, Martinů nebo Myslivečka? Nechce se mi věřit, že podmínkou pro vyjádření vděku hlavy republiky jsou i jiné aspekty, než odborné… Ceny Ministerstva kultury ve mně přes některé pochyby z minulosti vzbudily větší respekt, neboť cenu obdržela skladatelka a učitelka Ivana Loudová. Jsem rád, že ministr Daniel Herman ocenil její „kompoziční mistrovství, reprezentaci české hudby v zahraničí a výchovu mladé skladatelské generace“. Toto ocenění však měla dostat už před dvaceti lety.

Vážení čtenáři, přátelé i partneři HARMONIE, dost dlouho kolem sebe slýchávám stesky na platy tu ve veřejné sféře, jindy v soukromém sektoru, jak je vše stále dražší, komplikovanější. Skoro vše se stále valorizuje, roste... Ekonomika může podpořit nebo naopak podrazit i jakékoliv vydavatelské snahy. Existence HARMONIE je determinována a) grantovou podporou několika institucí, b) inzercí, c) zájmem čtenářů. Za a) jsme vděčni a je to alfa – omega naší existence, b) se snažíme rozvíjet, ale narážíme na určité limity, o c) usilujeme každým novým vydáním časopisu. K dalšímu rozvoji bude třeba činit odvážná rozhodnutí a hledat nové cesty. Jedno z nich vsotupí v život v prosinci! Cenu časopisu jsme drželi od roku 2000, což je neuvěřitelné, na úrovni 34 korun. Pro některé lidi cena rajská, pro jiné při kvalitě časopisu směšně nízká a těžko pochopitelná, pro další vysoká, a tak si raději koupí v bufetu Rudolfina za dvojnásobnou částku skleničku vína či sektu…

Vážení čtenáři, nestává se příliš často, aby někdo svolával demonstraci na protest proti praxi nějakého hudebního tělesa, natož jazzového bigbandu. Proto mě nedávné zhlédnutí videa na­zvaného „San Francisco Musicians Protest Gender Discrimination by Jazz at Lincoln Center Orchestra“ (dostupné na YouTube) nejprve zaskočilo. Zhruba 30 žen a mužů před budovou SF Jazz Centra v San Franciscu skanduje klidně, ale odhodlaně jediný slogan: „Blind auditions for jazz musicians!“ Tedy volně přeloženo: „Ať jsou jazzmani anonymně voleni!“

Milí čtenáři, probouzení z příjemné letní letargie s sebou většinou přináší plánování, nová vykročení a více či méně jasné vize. Naopak právě začínající sezona je dramaturgy divadel a orchestrů naplánována s podstatným předstihem. S velkou pečlivostí byla připravována nadcházející 120. sezona České filharmonie, o jejíž náplni, filozofii, mimořádných koncertech a programových novinkách hovoří její generální ředitel David Mareček.

Vážení a milí čtenáři, červnový editorial začnu velmi osobně. V každém životě jsou okamžiky či roky, které jsou zlomové. V tom mém to byla v 80. letech sborová léta s Pavlem Kühnem a školní s Petrem Ebenem, desítky let života s mojí manželkou nejlepší ze všech a narození tří dětí. První květnovou středu přišel další – narození blažené vnučky Beáty. Mimořádný okamžik si žádal mimořádnou oslavu. Tentýž večer se mi jí dostalo na mimořádném koncertu České filharmonie, na němž Marek Eben v roli průvodce a glosátora jiskřivě diskutoval při „zkoušce orchestru“ s Jiřím Bělohlávkem o kvalitách a interpretačních nuancích skladeb Prokofjeva, Janáčka a Petra Ebena.

Vážení a milí čtenáři, červnový editorial začnu velmi osobně. V každém životě jsou okamžiky či roky, které jsou zlomové. V tom mém to byla v 80. letech sborová léta s Pavlem Kühnem a školní s Petrem Ebenem, desítky let života s mojí manželkou nejlepší ze všech a narození tří dětí. První květnovou středu přišel další – narození blažené vnučky Beáty. Mimořádný okamžik si žádal mimořádnou oslavu. Tentýž večer se mi jí dostalo na mimořádném koncertu České filharmonie, na němž Marek Eben v roli průvodce a glosátora jiskřivě diskutoval při „zkoušce orchestru“ s Jiřím Bělohlávkem o kvalitách a interpretačních nuancích skladeb Prokofjeva, Janáčka a Petra Ebena.

Vážení a milí čtenáři, červnový editorial začnu velmi osobně. V každém životě jsou okamžiky či roky, které jsou zlomové. V tom mém to byla v 80. letech sborová léta s Pavlem Kühnem a školní s Petrem Ebenem, desítky let života s mojí manželkou nejlepší ze všech a narození tří dětí. První květnovou středu přišel další – narození blažené vnučky Beáty. Mimořádný okamžik si žádal mimořádnou oslavu. Tentýž večer se mi jí dostalo na mimořádném koncertu České filharmonie, na němž Marek Eben v roli průvodce a glosátora jiskřivě diskutoval při „zkoušce orchestru“ s Jiřím Bělohlávkem o kvalitách a interpretačních nuancích skladeb Prokofjeva, Janáčka a Petra Ebena.

Milí přátelé HARMONIE, květnový editorial bude spíše „glosarial“. Nejdříve se vrátím do blízké minulosti. Na konci března, v době, kdy vichřicí zmítaná Praha hostila „americké dragouny“, oslavili v Rudolfinu svoje narozeniny Collegium 1704 a Václav Luks provedením Bachovy Mše h moll. Řada míst měla až nadpozemskou harmonii. Jsem rád, že jsem slyšel Velkou mši bez velkých hvězd, zato v ideálních proporcích a že už nám nemusejí dávat interpretační lekce legendární zahraniční hvězdy. Byla to i skvělá oslava Bachových narozenin.