Vážení čtenáři, měsíc říjen přinesl tři dobré zprávy. Muzikolog Jan Kouba obdržel cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby pro rok 2016 a cembalistka Zuzana Růžičková cenu za celoživotní přínos. Za první cenou stojí státní ochránce a podporovatel kultury, za druhou soukromý subjekt. Ocenění, ceny, medaile mohou být důležitým vykřičníkem, který potřebujeme k orien­taci v bezbřehém, zatím víceméně svobodném světě kultury. Mohou přispívat k pochopení mimořádnosti skutečností, které by neměly zapadnout v mediálním toboganu dnešního světa. Je docela příznačné, že hudba je jediným pilířem české kultury, která dosud nemá ocenění, jež nekončí u „ceny za zásluhy“. To se však v říjnu změnilo, neboť mediální firma Voice of Prague (úzce provázaná se stanicí Radio Classic) odtajnila projekt Classic Prague Awards – Ceny klasické hudby (CKH), což je třetí dobrá zpráva. Právě CKH stojí za oceněním legendy světového cembala. Hudební mistrovství, prosazování české hudby, zásadní pedagogická činnost a životní integrita paní Růžičkové patří mezi důležitá pozitiva české hudební kultury.

Média se v naší době výrazně proměňují, tradiční tištěné papírové noviny a časopisy ztrácejí čtenáře, zájem se přesouvá na internet. Proměňuje se a bude proměňovat i klasická umělecká kritika. Konference uspořádaná na toto téma 12. 10. při festivalu Janáček Brno 2016 nicméně ukázala, že některé aspekty se nezmění – umělecká díla, instalace, inscenace a interpretační výkony budou dál posuzovány a takto vzniklé texty, věty a vyjádření, vytrženy z kontextu, následně také zpětně využívány pro propagaci. Kritické reflexe budou dál některé umělce popuzovat. A kritici budou dál bojovat o prostor v médiích. Proč? Nadále budou přesvědčeni, že formulovat názor na viděné, čtené, slyšené a prožité má pro společnost – pro její informovanost, přemýšlivost a kultivaci – smysl. I když se obracejí zřejmě k čím dál menší menšině.

Milí čtenáři, cesty na výsluní mezinárodní hudební scény jsou různé, přímé, křivolaké, s oporou laureátských vavřínů ze soutěží nebo i bez nich. Například osobnost měsíce října, Václav Luks, je nepotřeboval. „Stačily“ mu talent, mimořádné muzikantství, špičková zahraniční škola, neúnavná pracovitost, kreativita, dobrý tým spolupracovníků a nezbytné štěstí. Podobně tomu bylo třeba v případě Jakuba Hrůši… Nicméně většina hudebníků se spíše snaží na počátku zaujmout svět soutěžními vavříny. Musím dodat, že naše nejlepší soutěže, včetně té nejrenomovanější – Pražského jara, jsou důležité, nicméně pro největší talenty jsou to pouze mezistupně (příprava) ke slavnějším a v očích světa viditelnějším konkurzům. Nemám pocit, že by tam naši nejlepší mladí muzikanti nebyli vidět.

Milí čtenáři, desítky let bylo nepsaným pravidlem, že festivaly přetavovaly své nápady do koncertů, vymykajících se všednosti dramaturgií, nebo hostováním hvězd, zatímco abonentní cykly orchestrů nabízely nezřídka očekávané programy a sólisty a dirigenty, které si mohly dovolit. Po roce 1990, a ještě více po roce 2000, se začala situace měnit. Rodily se nové festivaly, orchestry začaly být odvážnější, neboť zjistily, že Beethovenem si nevystačí, o klasickou hudbu se začali zajímat sponzoři a mecenáši. Dnes se kvalita dramaturgie a nabídka „hvězd“ některých orchestrů vyrovná nejlepším tuzemským festivalům a svátkem jsou i orchestrální sezony. Naopak konkurenční prostředí vede festivaly k vyšší kreativitě, flexibilitě a novosti. Dění v klasické hudbě čím dál tím více ovlivňují a dynamizují mladí manažeři. V zářijovém vydání se můžete potkat s názory tří orchestrálních ředitelů, kteří každý rok neúnavně hledají pro posluchače ty správné noty, i když jistě ne v losovacím osudí.

Vážení a milí diadémem 120. sezony České filharmonie byla rezidence mezzosopranistky Magdaleny Kožené. Překvapivě příjemnou codou za koncertní sérií i sezonou byl červnový koncert v Lucerně… V roce 1995 se odehrál v poloplném Rudolfinu její první pražský recitál, který někteří kritici tehdy přezíravě glosovali. 28. června 2016 ji téměř vyprodaná Lucerna odměnila nadšenými ovacemi. Mezitím jsou tisíce hodin tvrdé práce, stovky koncertů, operních projektů a nahrávacích frekvencí, spolupráce s hudební elitou… Jakkoliv jí Cole Porter a meziválečný svět swingu údajně nebyl blízký, podařilo se jí vlastní přípravou a spoluprací s Ondřejem Havelkou pochopit styl a specifika této hudby a s okouzlující upřímností jej prezentovat lidem v několika hudebních metropolích Evropy. Sice to nebylo tak autentické jako od Afroameričanek, ale její výlet do zprvu neznámého světa měl neodolatelné kouzlo a hlavně pěveckou kvalitu, kterou Lucerna nezná. Svými návraty do rodné země paní Kožená konzistentně stvrzuje, jak jí na ní záleží.

Vážení čtenáři, některé titulní články letošního roku se poněkud vymykají tradičnímu koloběhu časopisů, jež se zabývají klasickou hudbou. Většinou editor volí mezi dirigentem, tenorem, klavíristou, sopranistkou, houslistou... V lednu byl na obálce skladatel, v březnu chorální schola, v dubnu kontratenor, v červnu smyčcové kvarteto. V červenci „orchestrální dělnice“… Proč jsem se pro ně rozhodl?

Vážení a milí čtenáři, pro osobnostní rozkvět snad každého člověka jsou důležitá léta mezi 15. až 25. rokem. V tomto věku jsem už nežil v Pardubicích, kde mě hodně ovlivnily koncerty Libora Peška a můj učitel houslí a violy, ale v Praze, kde jsem nadšeně a s otevřeným srdcem přijímal dary, které nabízel hudební život metropole, jenž byl i v politicky dusné době 70. a 80. let relativně pestrý. Programy mezinárodní úrovně nabízely Česká filharmonie, FOK a hlavně festival Pražské jaro. Speciální kapitolou pro recepci klasické hudby byl pro mě Český spolek pro komorní hudbu. Od raného mládí jsem miloval barvy smyčcového kvarteta. Uspokojovalo mě to vlastně víc nežli zvuk dechových nástrojů, varhan, klavíru, kytary a v mém vnitřním žebříčku hodnot stálo smyčcové kvarteto na úrovni sólových houslí.

nejenže prožíváme nejkrásnější období jara, ale jsme i na počátku každoroční přebohaté nabídky hudebních festivalů. Na ministerstvu kultury a v odborné obci se vzrušeně diskutuje, jak mají festivaly fungovat, jaký klíč zvolit pro jejich podporu, jak moc má do rozhodování o umění vstupovat ekonomika; Institut umění řeší „mapování kulturních a kreativních průmyslů“, žurnalisté meditují nad obsahem festivalů; normální příjemci hudby však plánují, na co si koupí vstupenky, co všechno stihnout a čemu dát přednost. Sérii letošních festivalů rozjede ten největší a nejlépe ekonomicky zakotvený – Pražské jaro. (Jak je hra čísel relativní ukazuje třeba fakt, že pražskojarní rozpočet je přibližně čtrnáctkrát menší než ten letního festivalu v Salcburku.) V druhé polovině května se rozhoří důležitá část hudebního srdce Ostravy – Janáčkův máj. (Pro potěšení myslí a očí čtenářů jsem připojil fotokvíz s tvářemi umělců obou festivalů.)

Vážení čtenáři, dubnové vydání HARMONIE představuje názory mnoha zajímavých osobností. Pozastavím se u tří hudebníků. V hesenském Kiedrichu žije legendární kontratenorista Andreas Scholl. Osobností měsíce je nejen kvůli svému hostování na Pražském jaru, které se doufám konečně uskuteční, ale pro jeho výrazné umělecké kvality a ne­zamě­nitelně sladký témbr hlasu. Ve svém barokním domě s vestavěným domácím studiem poskytl HARMONII exkluzivní rozhovor, jenž je nejen v českém mediálním prostoru unikátní... Miroslav Sekera byl kdysi malým Mozartem ve Formanově Amadeovi, dnes je klavírním virtuosem a špičkovým komorním hráčem. Jeho příslovečnou skromnost potvrzuje i rozhovor uvnitř časopisu: „Jednoduše přiznávám, že nejsem člověk, který by dělal vše potřebné pro to, aby hrával za každou cenu co nejvíce sólových koncertů.“… Podobně umělecky a lidsky pokorná je i Michaela Fukačová, bezesporu nejlepší violoncellistka českého původu. Řadu let žije na druhém největším dánském ostrově, hraje v různých zemích, občas i u nás, výborně fotí a naplno prožívá každou hodinu života. Její přemýšlení daleko přesahuje hranice hudby a dosahuje hloubky, s jakou jsem se setkal velmi zřídka.

Vážení čtenáři, každý rok se najdou důvody pro slavení či připomínku osob, které se různou silou zapsaly do kulturních dějin. Vloni si lidé vzpomněli třeba na Alberta Schweitzera, Dmitrije Šostakoviče, Bélu Bartóka, J. D. Zelenku, Josefa Suka, Charlese Mackerrase, Vítězslavu Kaprálovou, Petra Brandla, Michelangela Buonarottiho, Maurice Ravela, Luciana Pavarottiho, Billie Holiday, J. J. Rybu nebo nerozlučné barokní souhvězdí Bach – Händel. Letos tak byli nebo budou vzpomenuti například Martin Luther, Wolfgang Amadeus Mozart, Ella Fitzgerald, Miguel de Cervantes, Ferenc Liszt, Jaroslav Ježek, Robert Schumann nebo Miles Davis. Jestliže ve světě asi bude nejvíce rezonovat úmrtí Williama Shakespeara (zemřel 23. 4. 1616), u nás vystřídal loni oslavovaného Jana Husa Karel IV. (narozen 14. 5. 1316). Můžeme navštívit různé výstavy, koupit si nové knihy, přečíst si řadu článků, vyslechnout oslavné proslovy, vzpomínat jej budou i čeští politici, kteří však mají daleko do jeho tvoření, možná vyjde nová známka či pamětní mince, třeba bude více peněz na „karlovské“ památky. Hudba bude spíše doprovodnou, leč významnou součástí. Hlavní pozornost bude upřena k aktivitám souboru Schola Gregoriana Pragensis. Proto je tento sbor se svým leaderem Davidem Ebenem tváří březnového vydání. Nicméně s hudbou doby Karla IV. se můžete setkat leckde, například na festivalech Pražské jaro (Graindelavoix), Smetanově Litomyšli a v Českém Krumlově (Tiburtina Ensemble).