Milí čtenáři, měsíc únor, zvláště pak jeho konec, býval před rokem 1989 označován kvůli bolševickému puči z roku 1948 jako Vítězný. Naštěstí to je minulost a dnes mohou být důvody k únorovému slavení radostnější. Gaudiem byl konec února pro desítky úspěšných žadatelů o podporu v grantovém a dotačním řízení ministerstva kultury. (Dlužno dodat, že kvalita HARMONIE byla také shledána hodnou významné podpory.) Jelikož ministerstvo financí bylo v rámci možností štědré, mohlo ministerstvo kultury otevřít v tomto roce speciální programy prioritních akcí a velkých festivalů. Nejmohutnější dotaci získalo Pražské jaro, o více než tři miliony více než vloni – přes 20 milionů. S dramatickým odstupem následují Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl, Concentus Moraviae, Struny podzimu atd., celkem deset festivalů. Některé festivaly si polepšily, jiné zůstaly na svém nebo si pohoršily. Zajímavé je, že komise dle výše dotace vidí pořadí ostravských festivalů jinak, než by se mohlo podle zájmu masových médií zdát (Ostravské dny, Svatováclavský hudební festival, Janáčkův máj), a že podporu nedostaly České doteky hudby… Šuplík Prioritní akce rozdělil v klasické hudbě téměř osm milionů, přičemž drtivá část podpoří projekt Domingo – Mozart – Prague, jenž jsem zmínil v únorovém editorialu. Oceňuji, že stát podepře aktivity Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě a edukační nahrávky Radioservisu Nebojte se klasiky, i když tady stát supluje očekávatelnou plnou podporu Českého rozhlasu. (Všechny výsledky naleznete na webu MK ČR.)

Milí čtenáři, na konci ledna se zjevil v Praze jako deus ex machina legendární pěvec, bývalý člen slavné tenorové trojky, dirigent a podnikatel Plácido Domingo, aby oznámil, že letos v říjnu bude dirigovat Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, v jehož zdech jsou „ozvuky Mozartova génia“. I přes poloscénické provedení budou náklady asi nemalé. Bonusem mediální atraktivnosti má být plánovaný mezinárodní přenos do kin, dokument o městě, což možná pomůže zvýraznit v cizině popularitu Prahy i divadla. Legendární pěvec si splní sen a Praha bude v očích hudebního světa snad více spjata s Mozartem.

Milé čtenářky a milí čtenáři, orchestry, festivaly, divadla, ba i virtuosové, komorní soubory, nahrávací firmy, soutěže a kostely se snaží shromažďovat peníze ze soukromých zdrojů, které by posílily jejich rozpočet a možnosti rozvoje. A tak se o přízeň velkých a drobných mecenášů ucházejí například různě dynamické kluby přátel té či oné instituce. Ale nejen to. Například jen málokterá nahrávka dnes vyjde bez mecenáše a nový, gigantický nástroj v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě budete moci od podzimu podpořit zakoupe­ním varhanních píšťal. Kromě klubů přátel vznikají i nadace, nadační fondy nebo, což je obzvláště chytré, aktivity hudební instituce podporuje cizí nadace. Pří­kladem může být dohodnutý vstup Nadace Agrofert do edukačních aktivit České fil­harmonie, podpora Nadace Karla Janečka Národnímu divadlu Praha nebo pomoc Bohemi­an Heritage Fund Smetanově Litomyšli a jeho partnerství ve Smetanově výtvarné Litomyšli. Zaklínadlem hudební současnosti je slůvko fundraising, tedy „systematická činnost, jejímž výsledkem je získání finančních či jiných prostředků na obecně prospěšnou činnost organizací nebo jednotlivců“. Jejím projevem může být i benefiční koncert.

Milí čtenáři, přátelé HARMONIE, rok 2016 byl prosycen smutky i radostmi. Odešlo několik úžasných hudebníků, vznikly nové orchestry, komorní formace, mimořádně talentovaní čeští hudebníci uspěli v mezinárodních soutěžích a konkursech; někteří muzikanti se stali otci a matkami. HARMONIE přinesla řadu výborných rozhovorů a článků. Uspokojivě se rozvíjí náš portál a prezentace na Facebooku. Když jsem v 90. letech prosadil uveřejňování tematických sérií článků, setkal jsem se zpočátku s nedůvěrou, protože to nikdo dosud nedělal. Ukázalo se, že seriály se staly jedním z nejčtenějších a nejpřínosnějších formátů časopisu. Za dvacet let jsme vložili do české hudebněliterární historie jedinečný poklad, nad kterým je jediný stín – absence knižního vydání. Nové tematické série přinese i rok 2017. Vlasta Reittererová navazuje na své historické Sondy neméně přínosným cyklem Ohlasy – Ozvěny – Konfrontace. Tým kolem předního muzikologa Petra Daňka se zaryl do historie ještě hlouběji a míří K pramenům hudby. Během roku vás však čekají další překvapení, která budou, doufám, příjemná.

Vážení čtenáři, měsíc říjen přinesl tři dobré zprávy. Muzikolog Jan Kouba obdržel cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby pro rok 2016 a cembalistka Zuzana Růžičková cenu za celoživotní přínos. Za první cenou stojí státní ochránce a podporovatel kultury, za druhou soukromý subjekt. Ocenění, ceny, medaile mohou být důležitým vykřičníkem, který potřebujeme k orien­taci v bezbřehém, zatím víceméně svobodném světě kultury. Mohou přispívat k pochopení mimořádnosti skutečností, které by neměly zapadnout v mediálním toboganu dnešního světa. Je docela příznačné, že hudba je jediným pilířem české kultury, která dosud nemá ocenění, jež nekončí u „ceny za zásluhy“. To se však v říjnu změnilo, neboť mediální firma Voice of Prague (úzce provázaná se stanicí Radio Classic) odtajnila projekt Classic Prague Awards – Ceny klasické hudby (CKH), což je třetí dobrá zpráva. Právě CKH stojí za oceněním legendy světového cembala. Hudební mistrovství, prosazování české hudby, zásadní pedagogická činnost a životní integrita paní Růžičkové patří mezi důležitá pozitiva české hudební kultury.

Média se v naší době výrazně proměňují, tradiční tištěné papírové noviny a časopisy ztrácejí čtenáře, zájem se přesouvá na internet. Proměňuje se a bude proměňovat i klasická umělecká kritika. Konference uspořádaná na toto téma 12. 10. při festivalu Janáček Brno 2016 nicméně ukázala, že některé aspekty se nezmění – umělecká díla, instalace, inscenace a interpretační výkony budou dál posuzovány a takto vzniklé texty, věty a vyjádření, vytrženy z kontextu, následně také zpětně využívány pro propagaci. Kritické reflexe budou dál některé umělce popuzovat. A kritici budou dál bojovat o prostor v médiích. Proč? Nadále budou přesvědčeni, že formulovat názor na viděné, čtené, slyšené a prožité má pro společnost – pro její informovanost, přemýšlivost a kultivaci – smysl. I když se obracejí zřejmě k čím dál menší menšině.

Milí čtenáři, cesty na výsluní mezinárodní hudební scény jsou různé, přímé, křivolaké, s oporou laureátských vavřínů ze soutěží nebo i bez nich. Například osobnost měsíce října, Václav Luks, je nepotřeboval. „Stačily“ mu talent, mimořádné muzikantství, špičková zahraniční škola, neúnavná pracovitost, kreativita, dobrý tým spolupracovníků a nezbytné štěstí. Podobně tomu bylo třeba v případě Jakuba Hrůši… Nicméně většina hudebníků se spíše snaží na počátku zaujmout svět soutěžními vavříny. Musím dodat, že naše nejlepší soutěže, včetně té nejrenomovanější – Pražského jara, jsou důležité, nicméně pro největší talenty jsou to pouze mezistupně (příprava) ke slavnějším a v očích světa viditelnějším konkurzům. Nemám pocit, že by tam naši nejlepší mladí muzikanti nebyli vidět.

Milí čtenáři, desítky let bylo nepsaným pravidlem, že festivaly přetavovaly své nápady do koncertů, vymykajících se všednosti dramaturgií, nebo hostováním hvězd, zatímco abonentní cykly orchestrů nabízely nezřídka očekávané programy a sólisty a dirigenty, které si mohly dovolit. Po roce 1990, a ještě více po roce 2000, se začala situace měnit. Rodily se nové festivaly, orchestry začaly být odvážnější, neboť zjistily, že Beethovenem si nevystačí, o klasickou hudbu se začali zajímat sponzoři a mecenáši. Dnes se kvalita dramaturgie a nabídka „hvězd“ některých orchestrů vyrovná nejlepším tuzemským festivalům a svátkem jsou i orchestrální sezony. Naopak konkurenční prostředí vede festivaly k vyšší kreativitě, flexibilitě a novosti. Dění v klasické hudbě čím dál tím více ovlivňují a dynamizují mladí manažeři. V zářijovém vydání se můžete potkat s názory tří orchestrálních ředitelů, kteří každý rok neúnavně hledají pro posluchače ty správné noty, i když jistě ne v losovacím osudí.

Vážení a milí diadémem 120. sezony České filharmonie byla rezidence mezzosopranistky Magdaleny Kožené. Překvapivě příjemnou codou za koncertní sérií i sezonou byl červnový koncert v Lucerně… V roce 1995 se odehrál v poloplném Rudolfinu její první pražský recitál, který někteří kritici tehdy přezíravě glosovali. 28. června 2016 ji téměř vyprodaná Lucerna odměnila nadšenými ovacemi. Mezitím jsou tisíce hodin tvrdé práce, stovky koncertů, operních projektů a nahrávacích frekvencí, spolupráce s hudební elitou… Jakkoliv jí Cole Porter a meziválečný svět swingu údajně nebyl blízký, podařilo se jí vlastní přípravou a spoluprací s Ondřejem Havelkou pochopit styl a specifika této hudby a s okouzlující upřímností jej prezentovat lidem v několika hudebních metropolích Evropy. Sice to nebylo tak autentické jako od Afroameričanek, ale její výlet do zprvu neznámého světa měl neodolatelné kouzlo a hlavně pěveckou kvalitu, kterou Lucerna nezná. Svými návraty do rodné země paní Kožená konzistentně stvrzuje, jak jí na ní záleží.

Vážení čtenáři, některé titulní články letošního roku se poněkud vymykají tradičnímu koloběhu časopisů, jež se zabývají klasickou hudbou. Většinou editor volí mezi dirigentem, tenorem, klavíristou, sopranistkou, houslistou... V lednu byl na obálce skladatel, v březnu chorální schola, v dubnu kontratenor, v červnu smyčcové kvarteto. V červenci „orchestrální dělnice“… Proč jsem se pro ně rozhodl?