Vážení čtenáři, při sledování našeho hudebního dění se často zabývám myšlenkou, jak umí být život krutý. Jistě to bývá problém řady zemí, ale u nás mi připadá vyostřenější. Hudební historie českých zemí je skutečně neobyčejně bohatá, přesto se vůči ní chováme, uhranuti současností, s nemalým nezájmem. Naše historická paměť se stává hodně selektivní. Jsme pyšní na velkou čtyřku (Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů), s ostychem věnujeme pozornost Sukovi, Novákovi či Foersterovi. Díky některým interpretům, občasnému zájmu médií a vzmachu institucí po zásluze uvádíme terezínské skladatele a vybrané osobnosti (například Miloslav Kabeláč, Petr Eben). Štěstí pak mají někteří velikáni minulosti se záštitou mocných institucí, jejichž odkaz má punc nadčasovosti - Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný; zvláštní kapitolou je reflexe Jiřího Bělohlávka, jenž měl navíc to mimořádné štěstí, že hodně nahrával. Občas si vzpomeneme na lidi typu skladatele Jaroslava Ježka, houslisty Josefa Suka, klavíristy Ivana Moravce...

Milí přátelé hudby, občas zapomenu doma rozečtenou knihu, a tak jsem občas nucen vnímat reklamy ve vozech metra. Nedávno jsem byl konfrontován sloganem „Kéž Jsou Všechny Bytosti Šťastny“, zasazené do amorfně tajemné světelné záře. Výzva nějakého nadačního fondu, za niž by se mohli postavit jak Bhútánci, tak zčásti snad i křesťané, je však v dnešní realitě dosažitelná jako světlo na konci nekonečného tunelu. Učiním-li z ní hudební metaforu, bylo by krásné, kdyby byli všichni lidé šťastní z veškeré nabídky festivalů, orchestrů, divadel, ale nelze učinit blaženými všechny. Tvorba dramaturgie je úvaha nad mírou kompromisu, nad rozpočtem, prioritami či subjektivními preferencemi, nad konceptuální uměleckou filozofií, odvahou tvůrce a otevřeností publika… Neznám relevantní subjekt českého hudebního života, který si může dělat, co chce, a je mu jedno, jaká bude recepce.

Vážení přátelé HARMONIE, co se týká festivalů, vysíláme do světa signály na různých frekvencích. Nejblyštivější je Pražské jaro. Letos jsem si ověřil, že neztrácí dynamiku a v rámci možností se snaží, aby Praha nebyla vedle Londýna, Berlína, Vídně, Salcburku či Paříže na úzkorozchodné, lokální dráze. Partnerem managementu vždy byla umělecká rada, jež se nedávno radikálně proměnila a představuje pozoruhodný mix. Kontakty a tipy ze světa přinesou Jakub Hrůša a Tomáš Hanus, domácí scénu mají v malíčku Marko Ivanović a Ivo Kahánek, jehož kompetence přesahuje klavírní obor. Spojnicí se soutěží je Michal Kaňka, který bude doufám do festivalu vnášet inspirující komorní návrhy. Přínosem pro starší hudbu by měla být Jana Semerádová. Dynamiku a odvahu očekávám v soudobé hudbě od Miroslava Srnky. Angažování prvního zahraničního člena rady, Clemense Hellsberga, emeritního ředitele Wiener Philharmoniker, není předpokládám za „zásluhy“, ale kvůli jeho kontaktům, přehledu a zkušenostem. Všichni jsou mimořádně kreativními osobnostmi, takže je na místě přání, aby umělecká rada (zatím bez předsedy) festival zásadně ovlivnila a nabídla vzrušující akcenty. Bohužel směřování Pražského jara bude určovat až od roku 2021.

Milí čtenáři, žádný dobře fungující obor lidské činnosti se neobejde bez osobností, které jdou neprobádanou cestou, nebojí se nejistých vizí nebo se případně umí šikovně inspirovat u jiných. Jedním z takových hledačů a inspirátorů v české kultuře je violoncellista Tomáš Jamník. Než se v roce 2010 stal stipendistou Berlínské filharmonie, získával tři roky zkušenosti na kurzech komorní hudby v rámci instituce Villa Musica, což je přes třicet let fungující německá státní nadace, která pečuje o výjimečně talentované mladé instrumentalisty z celé Evropy a zároveň patří mezi jednu z největších koncertních institucí v zemi (ročně zorganizuje kolem 150 koncertů komorní hudby, jde tedy o všestranně výhodný systém). Před třemi lety u nás Tomáš Jamník spustil podobný projekt podpořený Středočeským krajem, Česko-německým fondem budoucnosti a organizačně propojený právě s nadací Villa Musica. Jamníkova Akademie komorní hudby poskytla od té doby formou stipendií bezplatné kurzy několika desítkám mladých českých instrumentalistů. V červenci čeká AKH podle Jamníkových slov „přirozený a delší dobu plánovaný krok“. Na českou kulturní scénu vstoupí koncerty v Kostelci nad Černými lesy, v Kutné hoře a v Poděbradech nově založený Orchestr akademie komorní hudby, který bude působit především na území Středočeského kraje.

Milí čtenáři, dovolím si podělit se s vámi o čtyři zprávy. První dvě jsou radostné. V neděli 13. května porazil cellista Václav Petr tvrdou konkurenci a získal v soutěži Pražského jara, stejně jako Tomáš Jamník v roce 2006, 2. cenu, když první nebyla udělena. Ve středu 2. května vydala Česká pošta údajně první jazzovou známku, navíc s připomínkou české státnosti. Jejím autorem je výtvarník a básník, věnující se kreslenému humoru, litografii a knižní ilustraci, Jiří Slíva. Konečně bude mít jazz vtipné zastoupení i ve filatelii! Neradostné jsou další dvě události. Činnost ukončil nečekaně portál Opera Plus. Přestože se nás jeho šéf pokusil lživě očernit, zániku lituji. Jistě by bylo užitečné, kdyby web tohoto typu existoval. Horší zprávou je však blížící se zánik Kabinetu hudební historie (KHH), pražského muzikologického pracoviště, jež je od roku 2003 součástí Etnologického ústavu Akademie věd. Mezi poslání KHH patří „pramenný výzkum v oblasti historie české a evropské hudební kultury od pozdního středověku s těžištěm v bádání o hudbě 18.–20. století…“, což sice zní vznešeně, ale veřejnost o jeho výsledcích ví pramálo. A když už něco spatřilo světlo světa, tak se o tom přinejmenším hudební obec nedozvěděla, protože vedení KHH to neumělo „prodat“. Stejně jako mají svoje teoretické základny jiné vědní obory, nejinak je tomu s hudbou. (Platformy jako například Institut umění nebo katedry hudební vědy jsou sice pozoruhodné, ale nemohou pojmout široké spektrum hudby. Ostatně je otázka, jestli by byl něčeho takového schopen KHH…) Nebudu vás zatěžovat hudebními a podivnými personálními peripetiemi, takže jen několik kusých poznámek; snad se k tématu vrátíme někdy na našem portálu.

Vážení čtenáři, 1. ledna 1993 se stala Česká republika subjektem mezinárodního práva a o několik měsíců později, 1. května 1993, oslovilo čtenáře první vydání HARMONIE. Ten rok byl zkušební a až od následujícího ledna přijal časopis měsíční periodicitu. Přestože se základní konstanty nemění, za 25 let prošel bouřlivým vývojem, o nějž se zasloužili desítky hudebníků, publicistů a muzikologů. Dnes je HARMONIE nejlepším tiskovým médiem o klasické hudbě a jazzu ve střední Evropě s kvalitním a seriózním portálem. Velkou zásluhu na tom mají moje redakční opory – Michaela Vostřelová a Petr Vidomus, první je největší nadějí stagnující české hudební žurnalistiky, druhý nejlepším tuzemským jazzovým novinářem. Moje poděkování tedy právem letí za nimi. Jestli budou i další léta přinejmenším stejně úspěšná však odvisí nejen od kvality novinářů a kreativity redakce, ale i od stálosti veřejnoprávní podpory, přízně našich čtenářů i partnerů a realizace nových možností.

Milá čtenářko, vážený čtenáři, je tady aprilis, měsíc ve znamení berana a býka. Je to zvláštní měsíc – moje manželka nejlepší ze všech bude jako vždy obcházet zahradu, pozorovat kdejaký výhonek, každou cibulku, každý strom, očima je zaříkávat, aby dobře obrazily, neumrzly a rostly do krásy, stále ještě kvetou sněženky, v menší části občanstva doznívají Velikonoce, jsou i tací, kteří přivítají 24. duben, neboť „na svatého Jiří vylézají z děr hadi a štíři“, zamilovaní se těší na svátek lásky, minoritní část populace spíše na Svátek práce. Na co se však má těšit přibližně procento Čechů, pro něž je životní potřebou klasická hudba nebo jazz?

Milí čtenáři, naše doba miluje přívlastky, přídomky, mlžení… Jistě jste se už setkali se souslovím „­postfaktická doba“, jež zdá se nahradilo všeobjímající označení „doba postmoderní“. Navrch mají pocity, emoce, partikulární zájmy, tzv. třetí rozměr, novomachiavelismus, virtuální svět digitálních sítí; fakta a kritické myšlení přestávají být pro větší část civilizace důležité, pravda a lež se relativizují a ztrácejí obsah, který nalézáme v odkazu velikánů minulosti, od Aristotela po Masaryka. Ostatně vhodným příkladem jsou jakékoliv volby. Podivnou směsicí kritického myšlení, emocí, postfaktismu, subjektivního a objektivního jsou mnohé soutěže, jež umanutě musejí produkovat „vítěze“. Zvláštní odrůdou jsou soutěže umělecké, potažmo hudební. V lednu se odehrály dvě, které jsou trošku příbuzné, více či méně prodchnuté společenským leskem, lehce bizarní, ale jinak žijí na svých vlastních hvězdách. Americké Grammy Awards, letos s číslem 60, jsou o nahrávkách a byznysu, Classic Prague Awards jsou o širším spektru hudby. O svérázném konceptu rozhodování svědčí výsledky. V Americe je to hlavně o Americe a různých zájmech, přičemž klasická hudba je tradičně malým apendixem, v Praze klasická hudba v duchu loga kraluje, ale systém je natolik „osobitý“, že nad výsledky se mísí úcta s rozčarováním. Jak jinak by mohl být nejlepší operní nahrávkou Grammy Bergův Vojcek v  interpretaci Hanse Grafa? Na druhou stranu musím ocenit, že Grammy získal Manfred Honeck s pátým Šostakovičem. O rozporuplné rovině Grammy Awards svědčí, že v Gramophone Awards 2017 získala vavřín nejlepší operní kreace podstatně zajímavější nahrávka Vojcka s Fabiem Luisim a že Američané ocenili ve sborové kategorii více Bryarsův projekt The Fifth Century nežli Mansurianovo Requiem.

Vážení čtenáři, dvacet pět let HARMONIE se sice může zdát v rámci tržního systému „kdo má tvrdší lokte, vyhrává aneb hlavní jsou peníze“ jako vítězství, ale viděno prizmatem například magazínu Gramophone, jenž byl založen v roce 1923, nebo Hudebních rozhledů (1948) je to jubileum skromné. Výročí mohou být berličkou nebo katalyzátorem, případně obojím, což jsou například čtyřkové „roky české hudby“. Jaký bude pro nás rok 2018 zjistíme nejdříve 1. ledna 2019. Pro naši republiku bude asi hlavně rokem československé státnosti. Politici se stanou ještě většími vlastenci, někteří nacionalisty, než se zdají být nyní, zažijeme jejich všemožné vzpomínání na stoleté výročí, i když o filozofii a integritě TGM vědí někteří pramálo, bude hodně oslav, více než kdy jindy uslyšíme státní hymnu včetně olympijské verze (nenašel jsem jediný důvod, proč nahrazovat nahrávku Jiřího Bělohlávka), přičemž občas jistě zazní i aktivizační druhá sloka legendární písně Kde domov můj, a možná se dočkáme nejen kritické reflexe roku 1918 a let dalších, ale i nových pohledů na méně radostná léta 1938, 1948 a 1968. Když se ohlédnu za stoletou historií našeho státu a zvažuji současnost, zdá se být český lev poněkud znaven, s jemnými příznaky demence. Nevylučuji však, že se někdy dočkáme genové terapie či naočkování nějakým životabudičem, takže z ochablého symbolu státu a osmičky se stane nadějné nekonečno. Co se týká hudby, oslavná smršť jistě nastane s počátkem další sezony, v níž ale bude chybět kdysi plánovaný zlatý hřeb – nové varhany v pražské katedrále sv. Víta –, jenž byl posunut do roku 2019. V stávající sezoně jím možná bude premiéra multiautorské kantáty Český poutník vzdávající hold stoletému jubileu v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. (Koncept mi připomíná více než dvacet let starý projekt Helmutha Rillinga a 14 komponistů Requiem Der Versöhnung/Requiem Of Reconciliation.) Zatím největší očekávání vztahuji k uvedení monumentální Missy salisburgensis Heinricha Ignaze Franze Bibera Collegiem 1704 v pondělí 22. října v Praze a k projektu Janáček Ostrava 2018.

Milí přátelé Harmonie, v listopadu 2017 jsem poznal se svou manželkou nejlepší ze všech řadu míst Izraele, Palestiny a Jordánska. Měli jsme štěstí. I když viděno prizmatem toho, jak z Izraele profitují, je těžko pochopitelná existenciální nenávist Palestinců vůči státu Izrael setrvalá, nekonala se žádná intifáda, nelétaly rakety, nenapadl nás žádný islámský fanatik, takže jsme v klidu prožili mnoho krásného, prohloubili nebo naopak pozměnili naše názory na tyto země a jejich obyvatele. Ač by měla Evropana zasáhnout hlavně legendární křesťanská místa, jako jsou například Via dolorosa, Chrám Božího hrobu, Chrám Narození Páně, Olivetská hora, více se mě dotkly místa spojená s historií Hebrejců a Nabatejců. I když Kafarnaum, Jardenit nebo Galilejské jezero jsou magická místa, doslova spirituální prožitky jsem měl z noční návštěvy Západní zdi (Zdi nářků) pod Chrámovou horou v Jeruzalémě, z neskutečného ticha Judské pouště a z velebnosti starověké skalní pevnosti Masada poblíž Mrtvého moře. Jestliže na Masadě jsem přemýšlel nad tragickým nadčasovým příběhem, v Judské poušti jsem meditoval nejen o své rodině, ale i o Harmonii: jaký bude rok 2018, rok čtvrtstoletí časopisu, v čem jsem se rozhodl správně a v čem jsem chyboval, co jsme přinesli našim čtenářům, proč mají mnozí tento časopis rádi a proč jej někteří rádi nemají a proč jsou jedinci, kteří mu škodili. Poslední zmíněné nechám být, musí si to srovnat se svým svědomím. Počáteční léta Harmonie byla směsí novosti, nadšení, spousty energie, ale i amatérství a bojem o ekonomickou existenci, jež se vně projevoval průměrnou úrovní papíru, polygrafie i přílišným vzhlížením k zahraničním vzorům. Naštěstí se pozitivně vyvíjel a stále více prohluboval v českých a moravských luzích unikátní koncept a obsah. Když jsem převzal řízení časopisu, brzy jsem zjistil, že na klasickou hudbu, která tvořila, tvoří a bude i nadále tvořit fundament obsahu, stačit sám nebudu. Chtěl bych poděkovat redaktorům, kteří mi v tom dle svých sil a času pomáhali: Miroslavu Srnkovi, Dině Šnejdarové, Kateřině Tůmové, Wandě Dobrovské a Jindřichu Bálkovi. Od února 2011 je redaktorkou a mojí zástupkyní Michaela Vostřelová, jež se stala později duší našeho svébytného portálu. Její energie, kreativita a pracovitost se mi jeví pro budoucnost časopisu jako zhmotnění naděje. Nad jazzem bděla nejdříve Petra Mičkalová, později Konrádová, od prosince 2004 jej skvěle rediguje Petr Vidomus. Nevím o žádném hudebním médiu, které by vneslo do českého prostoru klasiky a jazzu tolik nového.