Vážení čtenáři, dvacet pět let HARMONIE se sice může zdát v rámci tržního systému „kdo má tvrdší lokte, vyhrává aneb hlavní jsou peníze“ jako vítězství, ale viděno prizmatem například magazínu Gramophone, jenž byl založen v roce 1923, nebo Hudebních rozhledů (1948) je to jubileum skromné. Výročí mohou být berličkou nebo katalyzátorem, případně obojím, což jsou například čtyřkové „roky české hudby“. Jaký bude pro nás rok 2018 zjistíme nejdříve 1. ledna 2019. Pro naši republiku bude asi hlavně rokem československé státnosti. Politici se stanou ještě většími vlastenci, někteří nacionalisty, než se zdají být nyní, zažijeme jejich všemožné vzpomínání na stoleté výročí, i když o filozofii a integritě TGM vědí někteří pramálo, bude hodně oslav, více než kdy jindy uslyšíme státní hymnu včetně olympijské verze (nenašel jsem jediný důvod, proč nahrazovat nahrávku Jiřího Bělohlávka), přičemž občas jistě zazní i aktivizační druhá sloka legendární písně Kde domov můj, a možná se dočkáme nejen kritické reflexe roku 1918 a let dalších, ale i nových pohledů na méně radostná léta 1938, 1948 a 1968. Když se ohlédnu za stoletou historií našeho státu a zvažuji současnost, zdá se být český lev poněkud znaven, s jemnými příznaky demence. Nevylučuji však, že se někdy dočkáme genové terapie či naočkování nějakým životabudičem, takže z ochablého symbolu státu a osmičky se stane nadějné nekonečno. Co se týká hudby, oslavná smršť jistě nastane s počátkem další sezony, v níž ale bude chybět kdysi plánovaný zlatý hřeb – nové varhany v pražské katedrále sv. Víta –, jenž byl posunut do roku 2019. V stávající sezoně jím možná bude premiéra multiautorské kantáty Český poutník vzdávající hold stoletému jubileu v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. (Koncept mi připomíná více než dvacet let starý projekt Helmutha Rillinga a 14 komponistů Requiem Der Versöhnung/Requiem Of Reconciliation.) Zatím největší očekávání vztahuji k uvedení monumentální Missy salisburgensis Heinricha Ignaze Franze Bibera Collegiem 1704 v pondělí 22. října v Praze a k projektu Janáček Ostrava 2018.

Milí přátelé Harmonie, v listopadu 2017 jsem poznal se svou manželkou nejlepší ze všech řadu míst Izraele, Palestiny a Jordánska. Měli jsme štěstí. I když viděno prizmatem toho, jak z Izraele profitují, je těžko pochopitelná existenciální nenávist Palestinců vůči státu Izrael setrvalá, nekonala se žádná intifáda, nelétaly rakety, nenapadl nás žádný islámský fanatik, takže jsme v klidu prožili mnoho krásného, prohloubili nebo naopak pozměnili naše názory na tyto země a jejich obyvatele. Ač by měla Evropana zasáhnout hlavně legendární křesťanská místa, jako jsou například Via dolorosa, Chrám Božího hrobu, Chrám Narození Páně, Olivetská hora, více se mě dotkly místa spojená s historií Hebrejců a Nabatejců. I když Kafarnaum, Jardenit nebo Galilejské jezero jsou magická místa, doslova spirituální prožitky jsem měl z noční návštěvy Západní zdi (Zdi nářků) pod Chrámovou horou v Jeruzalémě, z neskutečného ticha Judské pouště a z velebnosti starověké skalní pevnosti Masada poblíž Mrtvého moře. Jestliže na Masadě jsem přemýšlel nad tragickým nadčasovým příběhem, v Judské poušti jsem meditoval nejen o své rodině, ale i o Harmonii: jaký bude rok 2018, rok čtvrtstoletí časopisu, v čem jsem se rozhodl správně a v čem jsem chyboval, co jsme přinesli našim čtenářům, proč mají mnozí tento časopis rádi a proč jej někteří rádi nemají a proč jsou jedinci, kteří mu škodili. Poslední zmíněné nechám být, musí si to srovnat se svým svědomím. Počáteční léta Harmonie byla směsí novosti, nadšení, spousty energie, ale i amatérství a bojem o ekonomickou existenci, jež se vně projevoval průměrnou úrovní papíru, polygrafie i přílišným vzhlížením k zahraničním vzorům. Naštěstí se pozitivně vyvíjel a stále více prohluboval v českých a moravských luzích unikátní koncept a obsah. Když jsem převzal řízení časopisu, brzy jsem zjistil, že na klasickou hudbu, která tvořila, tvoří a bude i nadále tvořit fundament obsahu, stačit sám nebudu. Chtěl bych poděkovat redaktorům, kteří mi v tom dle svých sil a času pomáhali: Miroslavu Srnkovi, Dině Šnejdarové, Kateřině Tůmové, Wandě Dobrovské a Jindřichu Bálkovi. Od února 2011 je redaktorkou a mojí zástupkyní Michaela Vostřelová, jež se stala později duší našeho svébytného portálu. Její energie, kreativita a pracovitost se mi jeví pro budoucnost časopisu jako zhmotnění naděje. Nad jazzem bděla nejdříve Petra Mičkalová, později Konrádová, od prosince 2004 jej skvěle rediguje Petr Vidomus. Nevím o žádném hudebním médiu, které by vneslo do českého prostoru klasiky a jazzu tolik nového.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v mezidobí, kdy skončila bývalá česká vláda a čekáme na novou, by bylo slušné, aby se hudební časopis letmo ohlédl za prací exministra kultury Daniela Hermana. Ačkoliv jsem s některými jeho činy nesouhlasil, jevil se mi jako typický produkt lidoveckého hesla „Klidná síla“. Dokonce v morálním rozměru se nepatrně blížil Pavlu Tigridovi. Kulturní rozpočet, jenž se blíží metě jednoho procenta státního rozpočtu, navýšil z necelých devíti na třináct miliard, výrazně pomohl České filharmonii, Národnímu divadlu, tlačil na zvýšení platů ve státní sféře, spustil mimo jiné rekonstrukci Státní opery a Klementina. V jeho stopě v dějinách budou převažovat kladné elementy. Úkoly pro jeho následníka či následnici v oblasti hudby by se daly shrnout do hesel: dovést skutečně kulturní rozpočet, očištěný od nákladu na církve a další provozní věci, k jednomu procentu, ještě masivněji podpořit zvýšení platů v regionálních orchestrech, přičemž se musí stát rozhodnout, jestli se fundamentálně přizná ke své povinnosti k péči o kultivaci a rozvoj hudebního života v celém státě, neboť na to města a kraje zjevně nestačí. S tím souvisí koncepční změna grantového systému. Určitě by měla dále růst podpora živého umění. Speciálně musím uvést nastavení koncepční materiální podpory (granty, nástroje, zahraniční stáže) špičkovým mladým hudebníkům a vydávání nahrávek české, především soudobé hudby. Jsou zde však další výzvy: jak si poradit s ekonomickou gravitací festivalů, jak moc si vzít za své vznik špičkové koncertní haly v Praze, jak skloubit vizi Andreje Babiše o sloučení kultury a cestovního ruchu… Je však otázka, jestli nebude nový ministr na zoufalé úrovni některých svých předchůdců, jestli nějaká stálá vláda bez demise vůbec bude moci pracovat a jestli nakonec kultura nespadne na ekonomické dno. Doufám, že nejhranější skladbou Bedřicha Smetany nebude Blaník.

Vážení přátelé harmonie, v rozmezí několika týdnů oznámily dva tuzemské orchestry nové umělecké vůdce… Po dvouletém prázdnu se stal designovaným šéfdirigentem Filharmonie Brno třiasedm­desátiletý Američan Dennis Russell Davies, umělec se zajímavým životopisem a úctyhodným renomé, pro něhož bude Brno asi vrchol kariéry. Rozhodně má erudici a zkušenosti, aby navázal na nejslavnější okamžiky historie orchestru, prací mu vtisknul evropský rozměr, posunul jej kvalitativně výš a pomohl filharmonii na lepší zahra­niční pódia. Odpovědi na zásadní otázky (například nové myšlenky a projekty, jaká bude koexistence s managementem filharmonie) se jistě časem dozvíme. Překvapivé je jméno nového stálého hostujícího dirigenta – Robert Kružík. Pro sedmadvacetiletého mladíka je to životní šance rozvinout svůj talent a být DRD oporou.

Milí čtenáři, jsem rád, že Vás mohu opět pozdravit a popřát v sezoně 2017/2018 hodně hudební krásy a málo nudy… Přemýšleje, co bych zmínil z aktuálního dění, zvolil jsem tři témata. Téma první. Pozitivní zprávou bylo vyhlášení Akademie klasické hudby (pořadatel MHF Dvořákova Praha), že novým laureátem Ceny Antonína Dvořáka je pianista Ivan Klánský. Působivá cena z těžkého křišťálu je v dobrých a stále ještě hbitých rukou. Vzhledem k tomu, že Ceny Trebbia si na renomované ceny jen hrají, ceny České hudební rady zná jen úzký okruh hudebníků, ceny ministerstva kultury mají sice státní váhu, ale jsou statické, a Classic Prague Awards se teprve vynořují z mlžného oparu, jsem i nadále přesvědčen, že možnosti této ceny by mohly být značné, ovšem neměly by být jen oceněním celoživotních zásluh....

Milí čtenáři, během prázdnin jsem objevila nový pojem. V obchodní komunikaci znamená slovo „disclaimer“ zřeknutí se odpovědnosti a jedná se o prohlášení, jehož cílem je vymezit rozsah práv a povinností vůči ostatním subjektům. Může se vám ale taky stát, že potkáte někoho, kdo tímhle pojmem označuje sám sebe, vyjadřuje jím svůj životní postoj a lehce alibisticky za něj schovává svou nechuť vnímat realitu otevřenýma očima a reago­vat na ni. Což teď s dovolením na chvíli udělám i já a navzdory tomu, že novou HARMONII otvíráte na začátku sezony a nového školního roku, zůstanu ještě myšlenkami někde v útrobách holešovského zámku, kde jsem trávila deset srpnových dní na Letní škole barokní hudby.

Milí čtenáři, tyto řádky píšu krátce poté, co v jazzovém světě zarezonovala nepříjemná zpráva: ve věku 60 let zemřela pianistka Geri Allen, kdysi výrazná postava hudebního hnutí M-Base, která hrála s Ornettem Colemanem, Charlesem Lloydem, Jackem DeJohnettem a dalšími jazzovými legendami. V záplavě virtuálních kondolencí a poct známé hudebnici zapadl fakt, že k probojování na jazzový Olymp patrně musela udělat o něco více než její generační souputníci. Jakkoli sebevědomá, jako žena to ve stále maskulinním jazzovém prostředí neměla vždy jednoduché – prorazit znamenalo pracovat na sobě víc než jiní a dokázat, že hraje stejně dobře, ne-li lépe, než její mužští kolegové.

Milí přátelé HARMONIE,31. květen 2017 se stal hořkým dnem české kultury, zvláště pak hudby. Z tohoto světa odešel Jiří Bělohlávek, nejvýznamnější dirigent naší české současnosti. Člověk, který po skončení angažmá v BBC Symphony Orchestra započal svou misi v České filharmonii, zachránil ji z údolí smrti, nabil ji novou energií a cílevědomě ji vedl mezi elitní světové orchestry. Zásadní otázka České filharmonie zní – co bude po Jiřím Bělohlávkovi, a to nejen umělecky, ale možná, co se týká českého státu, i ekonomicky, neboť byl jediným hudebníkem, kterému naši politici s respektem naslouchali. Provizorium nesmí trvat dlouho! A ČF nesmí promrhat pětiletou práci svého šéfa. Nejistota však není jen v České filharmonii, ale i ve vedení Pražského jara. Nevidím v České republice žádného umělce, který by jej mohl plnohodnotně nahradit v roli prezidenta festivalu a být uznávanou tváří pro celý svět.

Laskavý čtenáři, hlavní hudební událostí května byl bezesporu triumf čtyřiadvacetileté Olgy Šroubkové v houslové soutěži Pražského jara, jež byla věnována památce Josefa Suka. Suverénně porazila několik desítek kolegů a kolegyň, hlavně pak asijské konkurentky. Úspěch v Hannoveru studující české houslistky roste při vědomí, že naposledy vyhrál pražskojarní houslovou soutěž před třiceti lety Ivan Ženatý, jenž byl předsedou letošní poroty (před ním zvítězili Čeněk Pavlík – 1976, Bohuslav Matoušek – 1972 a Ivan Štraus – 1964). Jsem rád, že se můj tip na vítěze naplnil.

Milý čtenáři, s květnem se blíží konec koncertní sezony a zároveň začíná období velkých hudebních festivalů. Pro milovníka hudby, jenž touží slyšet netradiční dramaturgii, mimořádné projekty, objevovat neznámé, nebo aspoň setkat se přímo s mistrovstvím umělců, které zná jen z nahrávek nebo z internetových serverů, to bývá časově i finančně náročné, pro kritiky, kteří se snaží psát nebo hovořit o hudbě, je to doba hektická, pro některé drtivá. Festivalová šňůra začíná Pražským jarem, pokračuje Janáčkovým májem, Smetanovou Litomyšlí, Concentem Moraviae, Letními slavnostmi staré hudby, Českým Krumlovem, Dvořákovou Prahou, Lípou Musica, Operou 2017, Svatováclavským hudebním festivalem a končí Strunami podzimu. A to není zdaleka vše. Ledaskdo si rád odskočí k Prague Proms (letos Ute Lemper) nebo k menším festivalům, jako jsou třeba Pardubické hudební jaro, Znojmo, mahlerovská Jihlava, Theatrum Kuks, Špilberk, Třeboňská nokturna, Hudební fórum Hradec Králové… Není divu, že kritik je někdy notně unaven, ba dezorientován…