Milé čtenářky, vážení čtenáři, částečná zkáza Cathédrale Notre-Dame de Paris 15. dubna šokovala jistě každého vnímavého člověka, možná vyjma tamních extremistů a teroristů. Asi není divu, že první myšlenka, jež mě den poté napadla, byla – díky bohu, že nádherné varhany nebyly zničeny. (Olivier Latry tím pádem bude i nadále prvním titulárním varhaníkem Francie.) V úterý 23. dubna uspořádala Česká filharmonie benefiční koncert ve prospěch Notre Dame. Výběr spojených pražských orchestrů zahrál Dvořákovu Stabat Mater v Rudolfinu důstojně, dirigent Tomáš Netopil udělal maximum, aby výkon nesourodého souručenství sólistů a sboristů byl co nejlepší. Hlavním poselstvím večera však bylo vyslání signálu lidí dobré vůle. Objem vybraných peněz na opravu (téměř 400 000 korun) sice bledne před miliardami světové sbírky na rekonstrukci chrámu Matky Boží, ale důležitá byla symbolika dvořákovského večera. Nemělo by zapadnout, že 20. dubna na Bílou sobotu se Václav Luks zapojil do nablýskaného charitativního večera v pařížské Invalidovně. Čech řídil Orchestre national de France a Chœur de Radio France ve sborech z Bachových Matoušových pašijí. Jistě by se mohlo říci, že jen byl v pravý čas na pravém místě, když na Velký pátek provedl celé Pašije v divadle Champs-Elysées, přesto je to zajímavá pocta a nepřímo i decentní uznání české interpretaci baroka.

Milí čtenáři, podle žebříčku hodnocení globální poradenské firmy Mercer je Praha v kvalitě žití na 69. místě z 231 měst. Na prvním místě je Vídeň, dobře se umístily třeba Curych, Mnichov, Frankfurt, Ženeva, Basilej. (Žebříček však poněkud relativizuje, že izraelský Tel Aviv nebyl pro průzkumníky hoden pozornosti…) Co se týká kultury a hudby zvlášť, odstup od první desítky by určitě nebyl tak drtivý, dokonce mám pocit, že se kvalita rok od roku pomalu zlepšuje. Velmi se snaží pražské orchestry, naději ve stoupající progres a změnu budí nový šéf opery Národního divadla i Státní opery Per Boye Hansen, i když vhodnější by možná bylo, kdyby se stal rovnou generálním ředitelem našeho prvního divadla. K nové fázi života směřují dva největší festivaly – Dvořákova Praha a Pražské jaro.

Vážené čtenářky, ctihodní čtenáři, osobností dubna je virtuoska na těremin Carolina Eyck, jež bude hostem festivalu Pražské jaro. Nabízíme však i profily několika z mého pohledu významných lidí – vedoucí chlapeckého sboru, „postautentisty“, který je důkazem, že v Británii není jenom Gardiner, a na slovo skoupého violoncellisty, kterého jsme rozmluvili, jenž vypadá jako metamorfóza demiurga a obyvatele Athosu či Šaolinu, proslulého interpretací romantické i současné hudby. Vloni natočil na barokní nástroj Bachovy suity, což by snad mohla být jedna z českých gramofonových událostí tohoto desetiletí.

Vážení příznivci harmonie, mnozí z vás mi napsali, že je zajímá můj názor na letošní Classic Prague Awards (www.classicpragueawards.cz), prý kdo jiný by měl mít nezávislý názor, než HARMONIE. Vyhlášení jsem viděl v lednu jen v televizi; pořadatel, hudebníci i média byli zdá se spokojeni, takže se pokusím jen o zobecnění.

Vážení přátelé HARMONIE, po roce Leoše Janáčka přichází po čase opět rok Bohuslava Martinů, tentokrát 60. výročí úmrtí. Nicméně nemělo by se zapomenout na kulatá výročí dalších významných českých hudebníků, například Miloslava Kabeláče, Bohuslava Matouška, Josefa Suka ml. nebo Jana Dismase Zelenky… Posláním festivalů je oddělovat „čas každodennosti od výjimečných událostí“, i když sezony některých orchestrů jsou dnes podobně zajímavé. Dvacetileté výročí oslaví Letní slavnosti staré hudby, festival, jenž naplňuje očekávání výjimečnosti a který se stal nedílnou součástí pražského hudebního života. Co se týká života nefestivalového, v nabídce našich orchestrů a operních scén lze najít i v roce 2019 řadu vzrušujících projektů. Jen je třeba hledat synergii s Vaším naladěním, očekáváním, preferencemi a kritickým myšlením.

Milí čtenáři, festivaly u nás jsou v různé kondici, ekonomické i umělecké. Bez řady z nich si jen těžko představit hudební život České republiky, budoucnost některých je mi, podobně jako několika orchestrů, nejasná. Například je obtížně představitelné, že by Českolipsko nemělo svou Lípu, moravská města Concentus, Praha starohudební Letní slavnosti, Východočeši Litomyšl s rodákem Smetanou v erbu, Brno svého Janáčka, Ostrava janáčkovsky barvený májový fest i podzimní fest pod ochranou sv. Václava…

Milí čtenáři, je rok 2098. Lidi nahrazuje, organizuje a mnohdy i ovládá umělá inteligence, český parlament zasedá na okraji Prahy, extremisté se nás stále snaží dostat do náruče matičky Rusi nebo Říše středu, máme globální orchestr a koncertní sál, nad nímž se světu tají dech… a nahrávací byznys neexistuje. Jestliže dnes mladí lidé nevědí, co mají dělat s cédéčky, jejich pravnuci nebudou vědět, o co jde. Milovníci klasické hudby si však díky archivu na konci století budou nadšeně připomínat dvousetleté výročí nejlegendárnějšího labelu dějin hudby – žluté značky Deutsche Grammophon a budou si „stahovat“ desetitisíce nahrávek všemožného původu, které budou samozřejmě volné.

Vážení abonenti a neabonenti, když jsem se v 90. letech rozhodl zařadit do konceptu časopisu novou ediční platformu – vícedílné projekty, riskoval jsem, věděl jsem, že to bude v české hudební žurnalistice něco nového. Naštěstí jste to jak vy, tak odborná veřejnost přijali pozitivně. Nabízeli jsme různá témata, od staré hudby po jazz. Vložili jsme do české hudební literatury řadu profesionálně zpracovaných témat, spolupracovali a spolupracujeme se špičkovými odborníky. Za ta léta je toho tolik, že bychom mohli vydat objemnou knihu. Téměř nikdy nedělám entrée žádnému seriálu, ale tentokrát udělám výjimku, protože začíná projekt, který se bude svým mezinárodním rámcem vymykat všemu, co jsme dosud publikovali.

Vážení čtenáři, při sledování našeho hudebního dění se často zabývám myšlenkou, jak umí být život krutý. Jistě to bývá problém řady zemí, ale u nás mi připadá vyostřenější. Hudební historie českých zemí je skutečně neobyčejně bohatá, přesto se vůči ní chováme, uhranuti současností, s nemalým nezájmem. Naše historická paměť se stává hodně selektivní. Jsme pyšní na velkou čtyřku (Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů), s ostychem věnujeme pozornost Sukovi, Novákovi či Foersterovi. Díky některým interpretům, občasnému zájmu médií a vzmachu institucí po zásluze uvádíme terezínské skladatele a vybrané osobnosti (například Miloslav Kabeláč, Petr Eben). Štěstí pak mají někteří velikáni minulosti se záštitou mocných institucí, jejichž odkaz má punc nadčasovosti - Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný; zvláštní kapitolou je reflexe Jiřího Bělohlávka, jenž měl navíc to mimořádné štěstí, že hodně nahrával. Občas si vzpomeneme na lidi typu skladatele Jaroslava Ježka, houslisty Josefa Suka, klavíristy Ivana Moravce...

Milí přátelé hudby, občas zapomenu doma rozečtenou knihu, a tak jsem občas nucen vnímat reklamy ve vozech metra. Nedávno jsem byl konfrontován sloganem „Kéž Jsou Všechny Bytosti Šťastny“, zasazené do amorfně tajemné světelné záře. Výzva nějakého nadačního fondu, za niž by se mohli postavit jak Bhútánci, tak zčásti snad i křesťané, je však v dnešní realitě dosažitelná jako světlo na konci nekonečného tunelu. Učiním-li z ní hudební metaforu, bylo by krásné, kdyby byli všichni lidé šťastní z veškeré nabídky festivalů, orchestrů, divadel, ale nelze učinit blaženými všechny. Tvorba dramaturgie je úvaha nad mírou kompromisu, nad rozpočtem, prioritami či subjektivními preferencemi, nad konceptuální uměleckou filozofií, odvahou tvůrce a otevřeností publika… Neznám relevantní subjekt českého hudebního života, který si může dělat, co chce, a je mu jedno, jaká bude recepce.