Původně jsem psal tento editorial v době, kdy byli v České republice pouze tři pacienti s nemocí Covid-19 a ministr kultury varoval, že by mohlo být zrušeno letošní Pražské jaro. Myslel jsem, že by měli přátelé klasické hudby nebo jazzu projevit koronovzdor a nadále chodit na koncerty, opery a jam sessiony a nenechat zvítězit nad živou hudbou Google Play, Spotify, Idagio, Deezer, Apple nebo Amazon. Jenže na výročí okupace našeho státu Hitlerem 15. března nás už koronavirus zcela okupoval, nemocných jsou stovky a hrozí, že jich budou tisíce a naše země bude ekonomicky kolabovat. Veřejná kultura klesla do bodu nula, zrušených koncertů klasické a jazzové hudby jsou stovky a přes nadějeplná vyjádření visí otazník nejen nad zbytkem hudební sezony, ale i Pražským jarem, ostravským Janáčkem, Dvořákovou Olomoucí atd. Nevíme, kdy se původně čínský virus unaví, takže není vyloučeno, že v ohrožení mohou být i červnové, ba i prázdninové hudební akce. Každý den je jiný a intendanti orchestrů, divadel a jednorázových akcí situaci asi úzkostlivě sledují. Kdoví, co se bude dít v době, kdy vyjde toto číslo Harmonie. Za redakci musím doufat, že některé články tohoto vydání se neocitnou tak trochu na slepé koleji…

Z tvrzení, že se nám vede dobře a že v něčem vynikáme, se v poslední době stalo takřka kacířství. Ale mám dojem, že českému jazzu se v posledních letech vážně daří. Ročně u nás vychází konstantně už několik let zhruba čtyřicet desek. Je skvělé, kolik vynikajících jazzmanů vychovává v posledních letech na vysokoškolské úrovni JAMU a HAMU. A věřím, že i podmínky v klubech se zlepšují, i když k dokonalosti mají daleko. Loni na podzim jsem měl tu čest organizovat „největší focení českých jazzmanů v historii“. Nešlo zcela originální nápad, v Českém rozhlase jsme se inspirovali slavnou fotografií A Great Day in Harlem z roku 1958. Její autor, Art Kane, tehdy před typickým řadovým domkem v Harlemu soustředil 57 jazzových hudebníků, celou jazzovou smetánku té doby.

Tento rok se hudební svět točí kolem výročí Ludwiga van Beethovena. Je tomu tak i v českém mikrosvětě. Pokusů o inspirované tlumočení Beethovena bylo, je a bude bezpočet. Jakkoli některé projekty budou dozajista velmi zajímavé, možná i s mezinárodním přesahem, obávám se, že se jen máloco vyrovná tomu, co jsem prožil 19. prosince 2019 v pražském Rudolfinu, kdy vedl Českou filharmonii Leonidas Kavakos, v Praze poprvé i v roli dirigenta. Té se zhostil v Eroice překvapivě dobře a svým nenápadným, leč mocným charismatem si získal nejen publikum, ale i zhýčkaný orchestr navyklý na silné dirigentské váhy. O nadstandardním vztahu mezi houslistou a orchestrem svědčí slova koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky: „Spolupráce s ním byla výborná. Měl jasnou představu o zvuku a frázování a často si půjčoval mé housle, aby nám detaily při zkoušení zahrál. Byl velice milý a přátelský.“

V roce 2020 nepůjde v hudbě zdaleka jen o výročí Beethovena, ale například o to, jaký bude nový život pražské Státní opery (navrhuji, abychom se vrátili k názvu Smetanovo divadlo), jestli bude česká hudba „samaritánem, lazarem, davidem bez praku, pocestným chudým či bohatým“… Bude i o velkých maličkostech a radostech života, o neobyčejných setkáních s uměním. K tomu se pokusí přispět i Harmonie.

Čas nenávratně letí. Blíží se konec roku a v jedinečném období adventu, Vánoc a konce roku bývá dobré ohlédnut se. Jaký byl 19. rok třetího tisíciletí? Pro Harmonii vzrušující, neboť jsme uskutečnili největší vizuální změnu v dějinách české hudební žurnalistiky. Reakce jsou zatím většinou pozitivní, takže se mohu těšit nadějí, že jsme „otočili kormidlo správným směrem“. Mám radost z vývoje našeho portálu, který patří mezi nejkvalitnější české internetové hudební platformy, a ze životem kypícího facebooku.

1989-2019. „Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemá, starosti nepomohou.“ „Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ Tändzin Gjamccho. Na slova čtrnáctého dalajlámy jsem si vzpomněl, když sleduji podivné symbolické flagellatio, které předvádějí vůči naší zemi byrokraté Čínské lidové republiky. Jako správní podřízení jistě důkladně přemýšleli, jak se zavděčit vrchnosti za urážku od pražského primátora, který jako politický novic neodhadl reakci adresáta. Odnesla to kultura, která se nemůže bránit. Cenzor hledal, hledal a hle, našel jednoduchý klíč.

Ovoce, pravda a láska. Švejk: „Paní Müllerová, já jdu na vojnu.” Müllerová: „A co tam budou dělat?” Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”Můj srpnový editorial byl po odeslání do tisku náhlým ukončením „kauzy šmarda“ zčásti antikvován, což je riziko časopisů, když chtějí být aktuální. (Doufám, že na počátku října nebude minulostí i tento sloupek.)

Jasné zítřkyUž v době dospívání v normalizačních sedmdesátých letech jsem měl problém s „jasnými zítřky“. Na všech stupních škol jsem musel číst nebo poslouchat prázdné floskule, jak je současnost skvělá a bude ještě skvělejší. Nyní poslouchám podobné fráze, jen vizáž politiků (většinou) nepřipomíná členy ÚV KSČ. Nicméně nebude na škodu se u dnešních jasných (hudebních) zítřků pozastavit.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?Českou filharmonii čekají další změny. Vedení Rudolfina vyměnilo z více než 60 procent Radu Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH) a zveřejnilo zprávu, že hlavní koncertní mistr Josef Špaček rezignoval na svoji pozici a sezona 2019/2020 bude jeho poslední. Zatímco dosud dravost proudu kariéry sólisty jen testoval, příští rok s ním bude už naplno bojovat. Jestli z toho budou výhry, nebo i ztráty, ukáže čas.

Malý kruh je stejně nekonečný jako velký. V uplynulých 25 letech prošla Harmonie několika krizovými situacemi a jako všechny časopisy světa občas produkovala chyby. Naštěstí podstatně víc bylo krásných okamžiků a správných edičních projektů. Trajektorie kvalitativního i kvantitativního růstu časopisu postupně stoupala. Otiskli jsme takové množství článků, recenzí a sériových řad jako nikdo jiný v českém hudebním mikrosvětě. Jak narůstala harmoniová léta, zlepšovala se i polygrafie a grafika časopisu. Někdy v roce 2016 jsem se začal zaobírat (většinou při cestách metrem) myšlenkou, jestli jsme nedosáhli stropu a že možná nastal čas na změnu. Nějak jsem to vždy pod naléhavostí života (a možná i averze k profanaci slova „změna“ politiky) odsunul, nicméně se to po čase navracelo. Vloni jsem na břehu jednoho jihočeského písníku dospěl k pocitu, že musím dát impuls k zásadní změně. Nechtěl jsem odvalit tíhu odpovědnosti do budoucna a vzal na sebe riziko (dokud tu je ještě energie).