Ovoce, pravda a láska. Švejk: „Paní Müllerová, já jdu na vojnu.” Müllerová: „A co tam budou dělat?” Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”Můj srpnový editorial byl po odeslání do tisku náhlým ukončením „kauzy šmarda“ zčásti antikvován, což je riziko časopisů, když chtějí být aktuální. (Doufám, že na počátku října nebude minulostí i tento sloupek.)

Jasné zítřkyUž v době dospívání v normalizačních sedmdesátých letech jsem měl problém s „jasnými zítřky“. Na všech stupních škol jsem musel číst nebo poslouchat prázdné floskule, jak je současnost skvělá a bude ještě skvělejší. Nyní poslouchám podobné fráze, jen vizáž politiků (většinou) nepřipomíná členy ÚV KSČ. Nicméně nebude na škodu se u dnešních jasných (hudebních) zítřků pozastavit.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?Českou filharmonii čekají další změny. Vedení Rudolfina vyměnilo z více než 60 procent Radu Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH) a zveřejnilo zprávu, že hlavní koncertní mistr Josef Špaček rezignoval na svoji pozici a sezona 2019/2020 bude jeho poslední. Zatímco dosud dravost proudu kariéry sólisty jen testoval, příští rok s ním bude už naplno bojovat. Jestli z toho budou výhry, nebo i ztráty, ukáže čas.

Malý kruh je stejně nekonečný jako velký. V uplynulých 25 letech prošla Harmonie několika krizovými situacemi a jako všechny časopisy světa občas produkovala chyby. Naštěstí podstatně víc bylo krásných okamžiků a správných edičních projektů. Trajektorie kvalitativního i kvantitativního růstu časopisu postupně stoupala. Otiskli jsme takové množství článků, recenzí a sériových řad jako nikdo jiný v českém hudebním mikrosvětě. Jak narůstala harmoniová léta, zlepšovala se i polygrafie a grafika časopisu. Někdy v roce 2016 jsem se začal zaobírat (většinou při cestách metrem) myšlenkou, jestli jsme nedosáhli stropu a že možná nastal čas na změnu. Nějak jsem to vždy pod naléhavostí života (a možná i averze k profanaci slova „změna“ politiky) odsunul, nicméně se to po čase navracelo. Vloni jsem na břehu jednoho jihočeského písníku dospěl k pocitu, že musím dát impuls k zásadní změně. Nechtěl jsem odvalit tíhu odpovědnosti do budoucna a vzal na sebe riziko (dokud tu je ještě energie).

Milé čtenářky, vážení čtenáři, částečná zkáza Cathédrale Notre-Dame de Paris 15. dubna šokovala jistě každého vnímavého člověka, možná vyjma tamních extremistů a teroristů. Asi není divu, že první myšlenka, jež mě den poté napadla, byla – díky bohu, že nádherné varhany nebyly zničeny. (Olivier Latry tím pádem bude i nadále prvním titulárním varhaníkem Francie.) V úterý 23. dubna uspořádala Česká filharmonie benefiční koncert ve prospěch Notre Dame. Výběr spojených pražských orchestrů zahrál Dvořákovu Stabat Mater v Rudolfinu důstojně, dirigent Tomáš Netopil udělal maximum, aby výkon nesourodého souručenství sólistů a sboristů byl co nejlepší. Hlavním poselstvím večera však bylo vyslání signálu lidí dobré vůle. Objem vybraných peněz na opravu (téměř 400 000 korun) sice bledne před miliardami světové sbírky na rekonstrukci chrámu Matky Boží, ale důležitá byla symbolika dvořákovského večera. Nemělo by zapadnout, že 20. dubna na Bílou sobotu se Václav Luks zapojil do nablýskaného charitativního večera v pařížské Invalidovně. Čech řídil Orchestre national de France a Chœur de Radio France ve sborech z Bachových Matoušových pašijí. Jistě by se mohlo říci, že jen byl v pravý čas na pravém místě, když na Velký pátek provedl celé Pašije v divadle Champs-Elysées, přesto je to zajímavá pocta a nepřímo i decentní uznání české interpretaci baroka.

Milí čtenáři, podle žebříčku hodnocení globální poradenské firmy Mercer je Praha v kvalitě žití na 69. místě z 231 měst. Na prvním místě je Vídeň, dobře se umístily třeba Curych, Mnichov, Frankfurt, Ženeva, Basilej. (Žebříček však poněkud relativizuje, že izraelský Tel Aviv nebyl pro průzkumníky hoden pozornosti…) Co se týká kultury a hudby zvlášť, odstup od první desítky by určitě nebyl tak drtivý, dokonce mám pocit, že se kvalita rok od roku pomalu zlepšuje. Velmi se snaží pražské orchestry, naději ve stoupající progres a změnu budí nový šéf opery Národního divadla i Státní opery Per Boye Hansen, i když vhodnější by možná bylo, kdyby se stal rovnou generálním ředitelem našeho prvního divadla. K nové fázi života směřují dva největší festivaly – Dvořákova Praha a Pražské jaro.

Vážené čtenářky, ctihodní čtenáři, osobností dubna je virtuoska na těremin Carolina Eyck, jež bude hostem festivalu Pražské jaro. Nabízíme však i profily několika z mého pohledu významných lidí – vedoucí chlapeckého sboru, „postautentisty“, který je důkazem, že v Británii není jenom Gardiner, a na slovo skoupého violoncellisty, kterého jsme rozmluvili, jenž vypadá jako metamorfóza demiurga a obyvatele Athosu či Šaolinu, proslulého interpretací romantické i současné hudby. Vloni natočil na barokní nástroj Bachovy suity, což by snad mohla být jedna z českých gramofonových událostí tohoto desetiletí.

Vážení příznivci harmonie, mnozí z vás mi napsali, že je zajímá můj názor na letošní Classic Prague Awards (www.classicpragueawards.cz), prý kdo jiný by měl mít nezávislý názor, než HARMONIE. Vyhlášení jsem viděl v lednu jen v televizi; pořadatel, hudebníci i média byli zdá se spokojeni, takže se pokusím jen o zobecnění.

Vážení přátelé HARMONIE, po roce Leoše Janáčka přichází po čase opět rok Bohuslava Martinů, tentokrát 60. výročí úmrtí. Nicméně nemělo by se zapomenout na kulatá výročí dalších významných českých hudebníků, například Miloslava Kabeláče, Bohuslava Matouška, Josefa Suka ml. nebo Jana Dismase Zelenky… Posláním festivalů je oddělovat „čas každodennosti od výjimečných událostí“, i když sezony některých orchestrů jsou dnes podobně zajímavé. Dvacetileté výročí oslaví Letní slavnosti staré hudby, festival, jenž naplňuje očekávání výjimečnosti a který se stal nedílnou součástí pražského hudebního života. Co se týká života nefestivalového, v nabídce našich orchestrů a operních scén lze najít i v roce 2019 řadu vzrušujících projektů. Jen je třeba hledat synergii s Vaším naladěním, očekáváním, preferencemi a kritickým myšlením.

Milí čtenáři, festivaly u nás jsou v různé kondici, ekonomické i umělecké. Bez řady z nich si jen těžko představit hudební život České republiky, budoucnost některých je mi, podobně jako několika orchestrů, nejasná. Například je obtížně představitelné, že by Českolipsko nemělo svou Lípu, moravská města Concentus, Praha starohudební Letní slavnosti, Východočeši Litomyšl s rodákem Smetanou v erbu, Brno svého Janáčka, Ostrava janáčkovsky barvený májový fest i podzimní fest pod ochranou sv. Václava…