Na obálce březnového vydání najdete po čase opět přední osobnost světového jazzu: Marcus Miller už v Česku vystoupil vícekrát, nicméně nyní se vrací – konkrétně na brněnský JazzFest – po dlouhých šesti letech.

Je prvního března. Vzpomínám na slova řady spisovatelů i skladatelů, jak jim bylo občas těžko z bílé první strany románu nebo první strany symfonie. Prázdný monitor notebooku na mě výsměšně civí, protože nevím, o čem bych měl psát. Vlastně vím, ale nevím, jakou dát myšlenkám formu, do jakých slov je obléknout, protože nejsem věštec ani nemám inteligenci a matematickou erudici přítele mého syna Jana Kulveita, experta na modelování a globální rizika z Oxfordské univerzity. Naštěstí mají novináři svého patrona – sv. Františka Saleského, takže mohl vzniknout tento editorial. Jemu patří chvála.

Kdybych byl Euterpé a přehlédl Čechy a Moravu, duše by plesala nad mnohými hudebníky, řadou orchestrů, několika festivaly, kde nejsou na prvním místě peníze, ale blaženost posluchačů, nad houslaři, kteří poctivě celý život hledají dokonalost italských velmistrů 17. a 18. století. Je to sice marné, ale hodné úcty. To vše patří mezi naše hudební drahokamy. Tím možná nejvíce opomíjeným je poklad, který nás téměř všude obklopuje, je stovky let součástí našeho bytí, součástí životního rytmu člověka a přesto si jej uvědomujeme jen výjimečně – zvony. Jejich vrcholnou řemeslnou i hudební formou je zvonohra. Co se zvonů týče, patříme mezi evropské velmoci.

„Je lepší nazvat občas nějakou horu kopcem a nějaký kopec horou než se nacházet v myšlenkovém stavu, kdy se člověk domnívá, že na světě nejsou žádné hory, protože nebyla pevně stanovena výška toho, co je horou.“ (Gilbert Keith Chesterton). Hlavním hudebním jubilantem loňského roku byl Ludwig van Beethoven. V roce 2021 si budeme (doufejme živou) hudbou připomínat asi jiné hudební hory – Dvořáka, Mozarta, Stravinského. Jen doufám, že ne tak pandemicky jako Beethovena. Snad ale nezapomeneme na další důležité kopce, například Josefa Bohuslava Foerstera a Sergeje Prokofjeva.

„Šípkové cukroví: 17 dg cukru, 17 dg spařených a strouhaných mandlí, limonová šťáva, polívková, ne vrchovatá lžíce šípkové marmelády (bez cukru), na talíři rozmíchat, podlouhlé válečky z toho dělat, na prst vysoko vyválet a ledem z půl bílku a cukru potřít, ostrým nožem tenké plátky nakrájet a otočit do kroužku. Naklade se na plech a nechá se sušit.“ Nemyslel jsem si, že bude námětem mého psaní někdy gastronomie. Mým vrcholem v kuchyni je totiž prozatím krupicová kaše. Před časem se ocitla na mém redakčním stole Mářina kuchařka, Recepty l Kronika našeho života s podtitulem Zapsala Marie Stejskalová, hospodyně v rodině Leoše Janáčka. Poprvé v životě jsem nadšeně pročetl kuchařku. (Jen kdybych věděl, kolik tehdy bylo kvasnic za tři krejcary.) Zjištěním, co měl Janáček rád, se mi skladatel ještě více zlidštil a moje manželka nejlepší ze všech se dala přesvědčit, aby pár obzvlášť lákavých receptů vyzkoušela, byť kuchyň u ní nemůže konkurovat zahradě. Dle kuchařky můžete stvořit nejen dorty, koláče, táče, vánočky, mazance, záviny, koblihy, nákypy, palačinky, amolety nebo sušenky, ale i nápoje se slibnými názvy: Silvestrovský punč, Z růží koňak, Pivní likér… Neobyčejný soupis receptů, jenž příliš nekonvenuje se současnými kuchařkami, je doplněn Kronikou našeho života, netradičním pohledem na část života běhu geniálního umělce, jež by mohla být pro muzikology, interprety i studenty hudby zajímavá.

Původně jsem si chtěl říjnovým editorialem udělat pro tento rok pauzu s cenami, ale 28. září jsem změnil názor. Ke Dni české státnosti udělil předseda Senátu Parlamentu České republiky stříbrné pamětní medaile. Toto ocenění má sice tradici jen od roku 2012, zato má již dobrý kredit. Udělují se „významným osobnostem z řad vědců, umělců, sportovců a dalších veřejných činitelů, kteří vynikají ve svých oborech nebo svými zvláštními činy či schopnostmi“. Mezi oceněnými byla jedna osobnost, pro kterou je vztah ke klasické hudbě životním posláním. Medaile pro Magdalenu Koženou, jež ji převzala 29. září, mě překvapila.

Nejen jaro, ale i podzim je obdobím udělování cen. V případě října dokonce státních medailí. O prezidentském spektakulárním oceňování je zbytečné psát; netřeba znovu a znovu rozebírat umělce a Umělce. Naproti tomu ceny ministerstva kultury jsou jiná káva, jsouce cenami odbornými. Hudebníci si vždy všimnou jména hudebního laureáta… Dnešní údajně postfaktická doba znejisťuje kdeco, ba i dosud přirozené pojmy jako otec, matka, manžel, manželka, muž, žena. Nicméně například naše ministerstvo kultury takovým svodům nepodléhá. Co se týká cen, je dělení zcela jasné… S dosavadními laureáty nemám problém. Ostatně kdo by se odvážil nesouhlasit s oceněním práce tak slovutných mužů, jako byli či jsou Marek Kopelent, Ivan Moravec, Richard Novák, Svatopluk Havelka, Jiří Kout, Zdeněk Šesták, Milan Slavický, Ilja Hurník, Miloš Štědroň, Jiří Chvála, Lubomír Dorůžka či Luboš Sluka.

Moje nejstarší oblažující vnučka má pět let. Je to zvídavý človíček, neustále se na něco ptá, má ráda logické hry a jazykolamy. Samozřejmě má ráda notoricky známé říkanky: „Má máma má malou zahrádku. Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes tři sta třicet tři stříbrných střech.“ Vedle těchto jistot jsem však v její knize našel i říkanku, kterou jsem neznal: „Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.“ Nešlo neuvědomit s ianalogii k době, kterou prožíváme.

Řeky radosti, řeky veselí, řeky jásotu, řeky touhy, řeky lásky, řeky přátelství se vylévají a tryskají před trůnem slávy, vzdouvají se a ústí k branám nebeských stezek Projevy rasismu mají různé odstíny, od zamlžených virulentních plodů mozkové činnosti určitých politiků až po otevřenou primitivní nenávist a různé jsou i reakce. V USA a jiných končinách světa se řeší Black Lives Matter a Mee Too, což je hodně složité a ze středu Evropy těžko pochopitelné a vede to v kultuře až k absurditám – například celoživotní práce Plácida Dominga je zadupána do země, mimořádné filmové počiny Forrest Gump, Láska nebeská, série Johna Cleeseho Hotýlek atd. jsou rasistické, ničí se sochy důležitých historických osobností. (Tato sebezničující vlna však přece jen dospěla i k nám. Tisková agentura Disharmonie vydala zprávu, že socha Woodrowa Wilsona v pražských Vrchlického sadech bude nahrazena Antonínem Dvořákem, samozřejmě s holoubkem na rameni, protože jeho vztah k menšinám byl příkladný.)

Kolem svých dvanáctin jsem nevedl jen duchovní dialog s Dvořákem, Mozartem, Schubertem, Vivaldim, Brahmsem či Beethovenem, neutápěl jsem se jen ve Svěcení jara, ale schroustal jsem kdeco – od spisů Rollanda včetně Jana Kryštofa a Chrámu i tvrze Pavla Eisnera po životopisy Michelangela, Ondříčka, Kubelíka, od verneovek po jména „literatury absurdna“ jako byli Sören Kierkegaard, Jean-Paul Sartre či Franz Kafka. Je to sice divné, ale svět absurdity mě fascinoval. (Možná proto, že byly v mém podvědomí uloženy zážitky z druhé poloviny roku 1968.) S fenoménem absurdity jsem se pak střetával často – v životě, ve studiu i v křesťanství. Ostatně doba vlády nereformovatelných komunistů byla absurdní ze své podstaty.