Legendy XX. Děkuji všem čtenářům a přátelům Harmonie, autorkám, autorům a našim partnerům za podporu a přízeň v tomto podivném roce. Procházeli jsme složitým ekonomickým, personálním i zdravotním obdobím, nicméně přesto jsme nabídli jedinečné projekty. (Údolí stínů jakoby nemělo konce a bude mít bohužel asi pokračování i v roce MMXXII.) Zmíním několik z nich: po třech letech se završil unikátní autografní vějíř špičkových českých a moravských muzikologů, bezmála evropským eposem se stalo poutavé vyprávění o životních osudech českých muzikantů z Polep u Litoměřic – bratrů Zavrtalových (Sawerthalových). Během svého života jsem se v skrytu duše postupně loučil s dirigenty, kteří mi byli nejbližší – Herbert von Karajan, Claudio Abbado, Jiří Bělohlávek, Mariss Jansons, Rafael Kubelík, Charles Mackerras, Carlos Kleiber, Václav Neumann. V říjnu odešel jeden z posledních velmistrů taktovky 20. století – Bernard Haitink. Znovu musím zopakovat, že bylo pro mě darem uveřejnit jeho vzpomínky a myšlenky, jež vnímám jako vyznání.

Brouci v hlavě. „Míváte někdy brouky v hlavě? Mám s nimi zkušenosti. Vím, jak na ně. Vyplavat, vychodit, vyběhat, vyřvat, vyzpívat…“ I já mívám brouky v hlavě, ale neumím je „vychodit nebo vyřvat“ jako Jitka Molavcová. A vyzpívat už také ne... Pod citlivým vedením vydavatelství Galén vydala letos věčná souputnice Jiřího Suchého svou první šansonovou desku. Jmenuje se Zčistajasna a skutečně – zčistajasna je tu klenot. Mnoho let mě při poslechu paní Molavcové napadá, proč taková herečka, spisovatelka a originální zpěvačka nezpívá šansony, vždyť její hlas je pro ně ideální. Proč je šanson v Česku synonymem, při vší úctě, například pro Hanu Hegerovou či Juditu Čeřovskou…?

Chvála hudební diplomacie. Jako člověku veskrze nesportovnímu mi vždy přišlo zábavné pozorovat, jak mocně stát podporuje tzv. vrcholový sport, přičemž výsledný efekt by se asi dal často úspěšně zpochybnit. Nikdy jsem neměl pocit, že by například český fotbal vstoupil v tomto století do mezinárodní elity. Nejsem si ani jist efektem pro český byznys. Jestli třeba pro Škodu Auto má sponzoring českého hokeje větší marketingový smysl než podpora České filharmonie… Naopak desítky let stát i byznys nechápaly výhodnost silné a smysluplné podpory české kultury. Respektive až na jednu exkluzivní výjimku – audiovizi, zvláště pak Karlovarský filmový festival, který si hýčkaly, hýčkají a hýčkat budou. Přitom nemám pocit, že by se jim vložené miliony vracely v podobě cen na nejdůležitějších festivalech či v žebříčcích světové sledovanosti. Přesuňme se k hudbě, která si na sebe horko těžko vydělává, ale kde každá vložená koruna má větší efekt než vložená koruna do sportovce, filmaře, zbrojaře, pivaře i vinaře (omlouvám se svým známým vinohradníkům). Co se týká byznysu, tak jsou to stále jen výjimky, jež potvrzují pravidlo (Česká filharmonie, Národní divadlo a pár festivalů…), co se týká státu, tak podpora regionálních orchestrů a divadel, přes všechny minulé proklamace, zatím není zrovna důvodem k polce či fašanku. Možná stát něco upustí navíc pro živé umění v dalším rozpočtu, možná proteče nějaká almužna do umění z Národního plánu obnovy, ale o skutečně promyšleném a koncepčním řešení nevím.

Hudba je těsnopis emocí, řekl údajně Lev Nikolajevič Tolstoj. Johann Wolfgang von Goethe pak nabádal: „Každý by měl denně poslouchat trochu hudby, přečíst nějakou báseň, podívat se na dobrý obraz a pokud možno říci několik rozumných slov.“ Letošní jaro a část léta Mám rád ty, mi nečekaně zpříjemnil artový program České televize, vůči němuž mám občas výhrady. V případě seriálu This Is Art (v české verzi Emoce v umění) bych jistě mohl vyjmenovat množinu věcí, s nimiž jsem nesouzněl, kde jsem cítil mantinely rozpočtu, ale vedle samotného příběhu a filozofie projektu mě fascinovaly entusiamus, nakažlivá radost a angažovanost tvůrce a režiséra Ramóna Genera, katalánského pianisty, zpěváka, spisovatele, milovníka filozofie, literatury, výtvarna, sochařství a architektury, polyglota, prostě všeuměla a svébytného artového enterteinera. (Škoda že někoho takového nemáme.) Líbily se mi mnohé jeho režijní nápady, myšlenky jeho hostů a hlavně zapojení „lidí z ulice“. Zaujal mě už jeho předchozí seriál To je opera, nicméně Emoce šly ještě dál. Jistě, bylo to velmi osobní, jeden z desítek možných pohledů na umění, ale v rámci mantinelů rozpočtu, národnosti i jeho samotného to bylo nesmírně sugestivní a z ohlasů se zdá, že seriál aktivoval hodně širokou laickou veřejnost, která by možná jinak neměla důvod se nad uměním zamýšlet. Dovolím ocitovat headline Ramóna Genera: „Mám rád ty, kteří se dokáží vyjádřit skrze umění, aby sdíleli to nejuniverzálnější: emoce! Obraz, socha nebo píseň mě inspirují, vyvolají ve mně vzdor, lásku nebo dojetí. Miluji umění! V kontaktu s ním se sami proměňujeme v cosi jedinečného.“

Buďme u toho. Nejde jen o hudbu – pro rozšiřování obzorů je nanejvýš důležité vstřebávat co nejpestřejší paletu zkušeností uměleckých, lidských, myšlenkových, fyzických. Především bychom pak měli hledat za hranicemi vlastního pohodlí. Společně s druhou polovinou roku podle všeho přichází i postupné obnovení kulturního provozu. Opět budeme moci být živě – jinak to dost dobře nejde – přítomni u hudebního dění. Chceme-li se ovšem na tomto kulturním provozu opět podílet plně, neměli bychom opomíjet novou – tzv. soudobou – tvorbu. Hudba označovaná jako klasická je umělecké odvětví ojedinělé ve své tvrdošíjné orientaci do minulosti. Něco takového je stěží představitelné jak ve výtvarném umění, literatuře či filmu, tak i v hudbě populární a jazzové.

Nezbytné a zbytné aneb vše zlé je i pro něco dobré. Snad nastává čas sčítání pandemických proher a výher. Výher kupodivu není málo. Například jsme se naučili správně si mýt ruce, pečovat o své zdraví, o své blízké, probudili jsme v sobě možná až nečekanou míru empatie. Prohrou nejstrašnější je děsivý počet „nadúmrtí“. Učinila se špatná rozhodnutí a neexistuje pro ně fundamentální omluva. Mezi nenahraditelné ztráty patří i dva bývalí disidenti, jichž jsem si vážil – filozof Jan Sokol a socioložka Jiřina Šiklová.

Duše a tělo. „V hlubinách našeho vědomí se ukrývají stopy po zapomenutém prvotním výbuchu úžasu nad vlastní existencí. Umělec má pátrat po tomto úsvitu ukrytém v hlubinách, aby každý, i pohodlný člověk, mohl pochopit a pocítit, že může být šťasten jenom proto, že žije.“ (Gilbert Keith Chesterton) Karel Čapek o Chestertonovi napsal: „Vesele a zplna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného života, jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra. Byl to kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku; nejvážnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny… Hájil prostotu a konzervativnost lidského života s nejskvělejší genialitou poety…“

Nechci informační roboty. V březnu se silně zviditelnil výborný houslista, ale též pedagog, propagátor hudby a entertainer, Pavel Šporcl dopisem premiérovi a vládě. Jestli jej neznáte, doporučuji si jej na internetu najít. Jeho apelativní bušení mělo možná vzniknout podstatně dříve, možná mělo bít na poplach více celebrit českého umění. Je to sice silně emocionální reflexe současnosti, ale v podstatě dobře nastínil situaci, v níž se kultura nachází. Jsou tam i takovéto ostré věty: „Když už něco v médiích o kultuře zazní, tak ve smyslu, že muzikanti a herci jsou póvl. Zbohatlíci, kteří se jen přetvařují a šmidlají na hudební nástroje, a nic nepotřebují. A pokud se neuživí, měli by dělat něco jiného. Takto to vnímáme z kroků vlády, slyšíme od prezidenta, dalších představitelů a bohužel nás takto vidí i část veřejnosti.“

Na obálce březnového vydání najdete po čase opět přední osobnost světového jazzu: Marcus Miller už v Česku vystoupil vícekrát, nicméně nyní se vrací – konkrétně na brněnský JazzFest – po dlouhých šesti letech.

Je prvního března. Vzpomínám na slova řady spisovatelů i skladatelů, jak jim bylo občas těžko z bílé první strany románu nebo první strany symfonie. Prázdný monitor notebooku na mě výsměšně civí, protože nevím, o čem bych měl psát. Vlastně vím, ale nevím, jakou dát myšlenkám formu, do jakých slov je obléknout, protože nejsem věštec ani nemám inteligenci a matematickou erudici přítele mého syna Jana Kulveita, experta na modelování a globální rizika z Oxfordské univerzity. Naštěstí mají novináři svého patrona – sv. Františka Saleského, takže mohl vzniknout tento editorial. Jemu patří chvála.