Milí čtenáři, byl mi udělen zodpovědný úkol otevřít srpnové vydání. Nevím, kolikrát k vám za poslední roky existence HARMONIE promlouval někdo jiný než šéfredaktor Luboš Stehlík a doufám, že tento krok nepovažujete za příliš troufalý. Vždycky jsem měla za to, že úvodník kvalitního periodika musí obsahovat závažná sdělení, objevné myšlenky a zásadní morální poselství (= musí mít hlavu a patu). Tak se ale může stát pouze v případě, má-li autor dostatečnou životní moudrost, ze které lze takové myšlenky čerpat (= ví, jak psát o něčem, co má hlavu a patu, případně si umí takové téma najít), což vpravdě není můj případ. Naplním tedy úvodník osobními zážitky posledních dní, které jsou ale ve většině případů úzce propojeny s hudbou. S hudbou a setkáváním.

Velectění čtenáři, během dvaceti let jsem několikrát věnoval editorial českým houslistům. V červenci 2014 se k tomuto tématu vracím kvůli mladíkovi na obálce, Josefu Špačkovi, jenž patří do desítky nejlepších domácích virtuosů. Mnozí ctitelé houslí jej dokonce staví nejvýše. Žebříčky a bodování jsou vždy ošidné, nicméně on již určitě je na úrovni, kdy jeho hra musí být porovnávána se zahraniční generační konkurencí. Skvělé zázemí nejlepšího českého orchestru přináší výhodu ekonomické jistoty, sólové možnosti, jaké jeho kolegové u nás nemají, zároveň je však i potenciální slabinou. Intenzivní a velkorysé budování dráhy virtuosa v zahraničí je tím nutně determinováno.

Milí čtenáři, nebudu psát ani o květnovém teatrálním nácviku pražského integrovaného systému evakuace Rudolfina, který vypadal jako bombová hrozba a narušil koncert pro studenty, ani o Anně Netrebko či Valeriji Gergijevovi, červnovém hostu České filharmonie, který vlastenecky podpořil svého milovaného prezidenta Vladimíra Putina, jenž nezištně slouží v duchu ruských bohatýrů svému lidu, ale o drobných hudebních radostech života.

Milí čtenáři, je 21. listopad 1989. Mezi 200 000 lidmi na Václavském náměstí cinká klíči i jeden z vůdců Supraphonu, který mě ještě na jaře toho roku chtěl vyhodit z národního podniku Supraphon kvůli podepsání jakési petice. Kovaný člen KSČ, spolehlivý stranický kádr, se stal přes noc demokratem a brzy poté věrozvěstem kapitalismu. Stejné to bylo s řadou dalších osob české hudební kultury.

Vážení čtenáři, řada z vás poslouchá stanici Český rozhlas Vltava. I když po restrukturalizaci rozhlasu nemá dle mého mínění takové podmínky jako dříve, stále je to u nás nejkulturnější masové médium, které úspěšně naplňuje veřejnoprávní status ČRo. Více než deset let byl pravidelnou součástí dopoledního vysílacího schématu pořad Rondo, v němž kritici a redaktoři upozorňovali na nahrávky klasické hudby.

Milí přátelé hudby, v životě někdy dochází k těžko vysvětlitelným okamžikům. Třicet let patřil k mým nejmilovanějším dirigentům Claudio Abbado. Nahrávek, s kterými jsem polemizoval, bylo u něho podstatně méně nežli například u Karajana, Bouleze, Mehty, Maazela, Barenboima, Bernsteina nebo Soltiho. Mezi nahrávky, které jsem z řady důvodů obdivoval, patřily Mahlerovy symfonie. Dvacátého ledna jsem v noci poslouchal provedení Deváté s jeho Berlínskou filharmonií. Bylo to opět setkání s těžko popsatelnou krásou. A možná právě v ten okamžik odcházel z tohoto světa…

Milí milovníci HARMONIE, každý rok si stýskám nad hudební nabídkou České televize v době mezi 24. prosincem a 6. lednem. Přelom let 2013/2014 však byl hlavně díky ČT art poněkud lepší, i když si od tohoto kanálu asi slibuji v koncepci, strategii a vizi více, než na co má. Veřejnoprávní televize vysílala pořady, z kterých si mohl občas vybrat i náročnější milovník klasické hudby a baletu. Přestože jsem viděl několik zajímavých dokumentů, operních a koncertních záznamů, byl svědkem příjemných živých setkání s hudbou, tak nejvíce se mě dotkly digitální stříbrné kotouče.

editorial, obsah atd... Harmonie 1/2014

Milí čtenáři, přátelé kvalitní hudby, povolební tahanice, intriky, malichernosti nás sice obtěžují, ale přece jen se objevují pramínky radosti, které nám život chtějí polidšťovat. S plánem hodným diskuse...

Milé čtenářky, milí čtenáři, operní pamětníci si možná vybaví doby, kdy jediným kontaktem se západním operním světem byly tehdy ještě zdaleka ne tak rychlé a pohodlné cesty do východního Berlína, občasné licenční nahrávky Supraphonu nebo východoněmecké značky Eterna. To všechno odvál čas. Hranice jsou otevřené, návštěvy měst se špičkovými operními domy a festivaly, jako je Vídeň, Berlín, Mnichov nebo Salcburk už prakticky nevyžadují náročné cestovatelské výkony, k tomu přistupují přenosy...