Velemilé čtenářky a velevážení čtenáři, ke svému konci rychle spěje nejen rok výročí Velké války, tragických konfliktů, rok diktáto­rů a fanatického terorismu, ale i Rok české hudby 2014. Co se týká finanční podpo­ry státu asi nejúspornější, košatý počtem evidovaných akcí. Do kontaktu s ním se dostal jistě každý z Vás. Velmi by mě zajímalo Vaše hodnocení a názory na oslavu hudby vyšlé z prostoru Čech a Moravy.

Milé čtenářky a milí čtenáři, na konci září jsem chtěl editorial věnovat odvážnému kroku naší Sněmovny, jež schválila vznik třetí, desetiprocentní sazby daně z přidané hodnoty. Bude se vztahovat na knihy, kojeneckou výživu a léky. Nejsem však kompetentní, abych posoudil potřeby kojenců a nemocných. Téměř každá podpora kultury je dobrá, ale nevím, jestli je třeba daňově zvýhodnit jen knihy, od vědeckých spisů po rodokapsy. Mohl bych vést filipiku na obranu tisku a ptát se, proč stát nepodpoří i periodický tisk, od Mateřídoušky po National Geographic či Hudební vědu, nebo proč nemůže být třetí daňová sazba i na vstupenky všech kulturních akcí. I když jsem milovník starých i nových tisků, není mi jasné, proč je pro stát důležitější kniha Vaříme s Láďou Hruškou než koncert pražského, brněnského, ostravského, hradeckého… orchestru.

Vážení čtenáři, přibližně do konce devadesátých let jsem znal jen jednoho Repina, původem ukrajinského malíře Ilju, k jehož realismu (Burlaci na Volze, Ivan Hrozný…) jsem měl jako dítě ambivalentní vztah. Například jeho portrét Musorgského zná asi každý přítel klasické hudby. Byl podobně výstižný jako kresba dvou Židů, Samuela Goldenberga a Schmuyla z Kartinek, pianistky Alice Sary Ott. Ke konci 20. století jsem pro sebe objevil zajímavějšího Repina, houslistu Vadima. A každý přímý kontakt a nahrávka mě ujistila, že jsem se nemýlil. Jsem rád, že můžeme nabídnout exkluzivní rozhovor s ním. V zářijovém vydání se dále určitě zastavte u názorů režiséra Arenda Prohmanna a zpěvačky Kate Royal. Ojedinělá bude studie o nahrávkách symfonií Antonína Dvořáka. Jazzová rubrika nabízí mimo jiné rozhovor s Karlem Růžičkou (juniorem).

Vážení čtenáři, přibližně do konce devadesátých let jsem znal jen jednoho Repina, původem ukrajinského malíře Ilju, k jehož realismu (Burlaci na Volze, Ivan Hrozný…) jsem měl jako dítě ambivalentní vztah. Například jeho portrét Musorgského zná asi každý přítel klasické hudby. Byl podobně výstižný jako kresba dvou Židů, Samuela Goldenberga a Schmuyla z Kartinek, pianistky Alice Sary Ott. Ke konci 20. století jsem pro sebe objevil zajímavějšího Repina, houslistu Vadima. A každý přímý kontakt a nahrávka mě ujistila, že jsem se nemýlil. Jsem rád, že můžeme nabídnout exkluzivní rozhovor s ním. V zářijovém vydání se dále určitě zastavte u názorů režiséra Arenda Prohmanna a zpěvačky Kate Royal. Ojedinělá bude studie o nahrávkách symfonií Antonína Dvořáka. Jazzová rubrika nabízí mimo jiné rozhovor s Karlem Růžičkou (juniorem).

Milí čtenáři, byl mi udělen zodpovědný úkol otevřít srpnové vydání. Nevím, kolikrát k vám za poslední roky existence HARMONIE promlouval někdo jiný než šéfredaktor Luboš Stehlík a doufám, že tento krok nepovažujete za příliš troufalý. Vždycky jsem měla za to, že úvodník kvalitního periodika musí obsahovat závažná sdělení, objevné myšlenky a zásadní morální poselství (= musí mít hlavu a patu). Tak se ale může stát pouze v případě, má-li autor dostatečnou životní moudrost, ze které lze takové myšlenky čerpat (= ví, jak psát o něčem, co má hlavu a patu, případně si umí takové téma najít), což vpravdě není můj případ. Naplním tedy úvodník osobními zážitky posledních dní, které jsou ale ve většině případů úzce propojeny s hudbou. S hudbou a setkáváním.

Velectění čtenáři, během dvaceti let jsem několikrát věnoval editorial českým houslistům. V červenci 2014 se k tomuto tématu vracím kvůli mladíkovi na obálce, Josefu Špačkovi, jenž patří do desítky nejlepších domácích virtuosů. Mnozí ctitelé houslí jej dokonce staví nejvýše. Žebříčky a bodování jsou vždy ošidné, nicméně on již určitě je na úrovni, kdy jeho hra musí být porovnávána se zahraniční generační konkurencí. Skvělé zázemí nejlepšího českého orchestru přináší výhodu ekonomické jistoty, sólové možnosti, jaké jeho kolegové u nás nemají, zároveň je však i potenciální slabinou. Intenzivní a velkorysé budování dráhy virtuosa v zahraničí je tím nutně determinováno.

Milí čtenáři, nebudu psát ani o květnovém teatrálním nácviku pražského integrovaného systému evakuace Rudolfina, který vypadal jako bombová hrozba a narušil koncert pro studenty, ani o Anně Netrebko či Valeriji Gergijevovi, červnovém hostu České filharmonie, který vlastenecky podpořil svého milovaného prezidenta Vladimíra Putina, jenž nezištně slouží v duchu ruských bohatýrů svému lidu, ale o drobných hudebních radostech života.

Milí čtenáři, je 21. listopad 1989. Mezi 200 000 lidmi na Václavském náměstí cinká klíči i jeden z vůdců Supraphonu, který mě ještě na jaře toho roku chtěl vyhodit z národního podniku Supraphon kvůli podepsání jakési petice. Kovaný člen KSČ, spolehlivý stranický kádr, se stal přes noc demokratem a brzy poté věrozvěstem kapitalismu. Stejné to bylo s řadou dalších osob české hudební kultury.

Vážení čtenáři, řada z vás poslouchá stanici Český rozhlas Vltava. I když po restrukturalizaci rozhlasu nemá dle mého mínění takové podmínky jako dříve, stále je to u nás nejkulturnější masové médium, které úspěšně naplňuje veřejnoprávní status ČRo. Více než deset let byl pravidelnou součástí dopoledního vysílacího schématu pořad Rondo, v němž kritici a redaktoři upozorňovali na nahrávky klasické hudby.

Milí přátelé hudby, v životě někdy dochází k těžko vysvětlitelným okamžikům. Třicet let patřil k mým nejmilovanějším dirigentům Claudio Abbado. Nahrávek, s kterými jsem polemizoval, bylo u něho podstatně méně nežli například u Karajana, Bouleze, Mehty, Maazela, Barenboima, Bernsteina nebo Soltiho. Mezi nahrávky, které jsem z řady důvodů obdivoval, patřily Mahlerovy symfonie. Dvacátého ledna jsem v noci poslouchal provedení Deváté s jeho Berlínskou filharmonií. Bylo to opět setkání s těžko popsatelnou krásou. A možná právě v ten okamžik odcházel z tohoto světa…