Píše se rok 1993 a dvojice plná entuziasmu (Pavel J. Kalina a Daniel Andel), která se nebála rizika a chtěla vnést do tehdejší hudební publicistiky jiné myšlení, inspirována několika britskými a francouzskými časopisy, začala vydávat hudební časopis nového paradigmatu. Zrodila se Harmonie. Od počátku měla značný rozlet jak v obsahu, tak grafice a evropsky unikátní specifikum – jazzovou rubriku. Ten rok vyšla jen čtyři vydání a dnes to jsou téměř sběratelské rarity. Měsíční periodicita naběhla v roce 1994. Je na veřejnosti, aby posoudila, jestli se jí počáteční krédo uvedené v záhlaví dařilo a snad dosud daří naplňovat..

Během svého relativně dlouhého života jsem se setkal s řadou dirigentů. Nezřídka šlo o osobnosti, jejichž umění si z různých důvodů velmi vážím. Z paměťového a zkušenostního filmového pásu života na mě vykukují například jména Václav Neumann, Petr Altrichter, Herbert von Karajan, Giuseppe Sinopoli, Georges Prêtre, Kurt Masur, Jiří Kout, Zdeněk Mácal, Charles Mackerras, John Eliot Gardiner, Nikolaus Harnoncourt, Sergiu Celibidache, Semjon Byčkov, Gennadij Rožděstvenskij, Zdeněk Košler, Vladimír Válek. Jen málokoho bych však oslovil, kdybych měl odvahu, Maestro.

Je zvláštní, jak klasická hudba je u nás impotentní vyprofilovat respektuhodnou, mezinárodně uznávanou, každoroční soutěž, pandán například k Thálii. Kdysi kvůli financím a nezájmu gramofonového byznysu zanikly Ceny Harmonie (dříve Zlatá Harmonie), Classic Prague Awards byly spíše kryptosoutěží než transparentním kláním, v Cenách Anděl je klasika pouze apendixem pro image, kvalitní ceny České hudební rady širší veřejnost nezná a totéž lze v podstatě napsat o cenách portálu Opera Plus. Ceny Ministerstva kultury ČR či státní ceny se sice do médií dostanou, ale jsou jen formální odměnou důchodcům za celoživotní práci, což sice není málo, ale majoritní veřejnost buďto nezajímají, nebo je bojkotuje.

Jak nově pojmenovat jazz. V roce 1949 jazzový časopis Down Beat uspořádal nezvyklou anketu: vyzval své čtenáře, aby navrhli lepší, protože výstižnější název pro hudbu zvanou jazz. „Slovo jazz je zastaralé. Vymyslíte lepší termín?,“ stálo ve výzvě. Byla to doba, kdy se o své místo na slunci hlásil be-bop, ovšem zároveň éra velkých swingových orchestrů, na kterých se dalo dobře vydělat, nenávratně mizela. „Do čela hitparád se dostávaly jiné žánry a vytlačovaly i nejvíce prověřené a ryze jazzové hvězdy předešlé éry. Down Beat to musel pociťovat také,“ napsal nedávno v připomínce ankety Ted Goia. Podle něj redaktorům časopisu v té době nešlo o to, najít název zábavný či vtipný, ale takový, který by – v konkurenci nových žánrů – poskytl jazzu větší respekt.

Chvála komorní hudby. Jsem v podstatě člověk minulého století. V opozici k bigotnímu komunismu 70. let a putinovskému imperiálnímu narcisismu současnosti vyznávám prapodivnou směs anglosaské a masarykovské demokracie, nebo-li chestertonovsko čapkovskou směs okořeněnou prvky křesťanství a judaismu. Můj konzervativismus a přebujelé estetické nároky se projevují i v recepci hudby. Jakkoli jsem milovník analogových a digitálních nahrávek, nejraději mám hudbu živou. Nicméně i když mi moje děti právem vytýkají, že nesdílím ducha doby a vzdoruji pokušení být účasten bouřlivých diskusí na sítích, jednu vymoženost současnosti uznávám: streamovací digitální platformy – Spotify, Google Play, Adagio, Apple Music, Deezer… mi přinesly v poslední dekádě zajímavou svobodu, a to hlavně nezávislost na rozhlasových platformách. Zjistil jsem, že si tak mohu vybírat podle nálady a profesního zájmu ze statisíců nahrávek v dobré kvalitě a nikdo mi nic nevnucuje a neoktrojuje, což je pro mě silný bonus. Od jisté doby tedy kombinuji streamovací platformy s pracovní „povinností“ být informován o nových nahrávkách a živou hudbou. Ta poslední však bude vždy první.

Chvála člověčenství. „Duševní pochopení je jako zelená svěžest větví a listí stromu. Vůle je jako květy na stromě; mysl jako první rašící plod. Rozum pak jako plod v plné zralosti; cit je však současně jako výška i šíře tohoto stromu.“ „Všechno, co stvořil Bůh, bylo zdokonaleno v lásce, pokoře a míru. Lidské bytosti by si proto měly vážit lásky, využívat pokory a rozumět míru.“ (Hildegarda z Bingenu, 1098–1179). Velemilí čtenáři a příznivci Harmonie, předem vyznávám, že tento editorial je mimořádný, podobně jako je výjimečný obsah časopisu. V 90. letech jsem se pokusil jednou propojit dvě vydání Harmonie. Výsledek optimální nebyl, nicméně to není hlavní důvod, proč jsem se pokusil o reparát. Hlavní příčina je sice profesní, ale zároveň velmi osobní. Moje poslání v Harmonii je protkané životy mnoha hudebních osobností, odborných a obchodních partnerů a samozřejmě novinářů a publicistů a mých redaktorů a redaktorek. S většinou jsem měl a mám velmi kolegiální, ba někdy přátelské vztahy. U některých lidí se naše životní silokřivky neprotnuly, někdy byly doslova disharmonické. Leckdy stála vina na mé straně, protože „lidé musí spolu mluvit, mají -li se domluvit“. (Antoine de Saint Exupéry, 1900–1944).

Dona nobis pacem. Dej nám pokoj, dej nám mír bylo nejčastějším zvoláním velkopáteční křížové cesty poutníků v římském Koloseu za účasti papeže Františka. Nejsa katolík, musím přiznat, že na mě tato symbolická pouť se 14 zastaveními zapůsobila. Měl jsem v sobě ale i velkou hořkost při vědomí, že v době celosvětových proseb o pokoj při každém zastavení umírali na Ukrajině lidé. Nejsem schopen pochopit obludnost duševní schizofrenie diktátora a někdejšího bolševika Putina, který se sice křižuje, líbá ikony při pravoslavné velikonoční mši v katedrále Krista Spasitele a děkuje za zprostředkování Boží milosti svému sluhovi Kirillovi, ale milost velikonočního mlčení zbraní Ukrajině odepřel. (Škoda, že katolická církev včetně své hlavy dosud veřejně neoznačila Rusko jako okupanta a viníka války na Ukrajině.)

Hudba v ukrajinském stínu. Smutný ukrajinský příběh má i své (kulturní) konsekvence. Jistě právem se stal dirigent Valerij Abisalovič Gergijev, jemuž chce prezident Putin za věrnost dát pašalik a učinit jej carem nad ruskou kulturou a jehož západní svět desítky let (i po invazi na Krym) královsky platil, v EU a v USA nezaměstnatelným a může dirigovat snad jenom kulturní tučňáky v Norsku a na Aljašce. Jsem rád, že Anna Netrebko, jakkoliv se kaje, má punc putinské sopránové carevny. Bojím se však, abychom, jak je u nás historickým zvykem, nedefenestrovali šmahem vše, co je ruské, a nezačali mccarthyovsky lustrovat všechny lidi s ruským jménem.

Pandemie zla. Původně měl být na tomto místě zcela jiný článek. Mělo to být zamyšlení nad zchudlým rozpočtem Ministerstva kultury, kdy v roce 2021 přiteklo ze státní kasy 15 848 911 330 Kč a pro tento rok bude mít kultura dietu ještě větší – 15 217 780 850, a nad vzletnými frázemi, jak „kultura spoluvytváří hodnoty a vnáší do našich životů krásu…“. Nicméně 24. únor mi změnil život, asi podobně jako stamilionům lidí ve světě. „Válečný zločinec“ Vladimír Putin, podivná lidská sloučenina ruských carů, Čingischána, Stalina a Hitlera, se rozhodl realizovat konečné řešení ukrajinského problému, ovládnout suverénní Ukrajinu, bratrsky ji demilitarizovat a stát se židovským prezidentem tzv. denacifikovat. Pravé pohnutky a cíle jsou sice jiné, ale nejsem politický geograf. Já mohu k Ukrajině a k pokusu o její okupaci sdílet jen své pocity.

Jak uniknout z nostalgické pasti. Nedávno jsem se přistihl „při činu“. Uvědomil jsem si, že ve volných chvílích se stále častěji vracím k deskám, které jsem si oblíbil před patnácti nebo i dvaceti lety. Dílem za to můžou retro nálady po propuknutí pandemie, dílem o poznání vzácnější chvilky pro soustředěný poslech po narození potomka. Už z pracovních důvodů samozřejmě objevuji i „nové“, ale ono opakované navracení ke „starému“ mě zkrátka zarazilo.