Léto je čas hibernace členů orchestrů a divadel, možná vyjma přivýdělku na českých hradech a zámcích a v cizině, takže stagnace útočí nejen na politické redakce. Měl jsem tedy po delší době trochu více času si všímat nejen produkce nosičů hudby, ale i médií, která z podstaty svého statusu, filozofie nebo z důvodů komerčních nějak reflektují svět klasické hudby. Nemá-li televizní divák možnost sledovat zahraniční kanály typu Arte nebo Mezzo, je odkázán hlavně na ČT art. Na to, jak je veřejnoprávní televize ekonomicky i personálně zvýhodněna, přišla mi nabídka kupodivu kvalitou nevyrovnaná. Dramaturgie je schopná střídat olympské počiny s úrovní, která je těžko pochopitelná. Podstatně chudší TV Noe, jež bojuje o svůj chléb vezdejší, umí občas nabídnout pořady mimořádně zajímavé, bohužel leckteré koncerty mají neobhajitelnou kvalitu. Překvapivě dobře si vede křesťanská rozhlasová „konkurence“ Proglas.

Nevím, jestli je to vějířem dětí kolem mě a přemýšlením o jejich osudu, nicméně už hodně dlouho vnímám problémy českého školství – losování o přijetí do konkrétní školky a základní školy, boje o střední školu, změny koncepcí, které mi připomínají špatné jarní počasí, difúznost, problémy financování a kvality škol vysokých. Z tohoto pohledu je na tom mnohovrstevnatá hudební edukace vlastně relativně dobře. Základní hudební školství se už politici bojí ohrozit či „transformovat“, jak k tomu měli nakročeno před rokem 2000, protože by ztratili statisíce voličů, máme bohatou síť konzervatoří, několik báječných uměleckých gymnázií, vysoké školy, které sice mají pedagogicky proměnlivou úroveň, ale počtem vyhovují. Chybí však štědrá státní podpora talentovaným hudebníkům… A pak je tu důležitá iniciující nadstavba – například MenArt, žebříček soutěží od nejmenších muzikantů po třicetileté ambiciózní rychlíky, které mohou svou bojovou podstatou vystřelit k nebesům nebo rozemlít v prach. Pro cizelování ryzích talentů jsou mi sympatické různé kurzy, výjezdy do ciziny, stipendia atd. 

„Memento homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris – Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“<Moje úvaha by mohla mít k citaci z knihy Genesis, některými novináři notně zprofanované, podtitul: Apollónův harém a biblické memento. Občas si člověk ve shonu života na biblická slova vzpomene, například v umění jsem to měl s odchody malíře Rady, pěvkyně a herečky Červené, dirigentů Bělohlávka, Kubelíka, Neumanna a Peška, houslistů Macháčka, Suka a Vlacha, klavíristů Moravce a Páleníčka, cellisty Kohouta, publicistů Freemanové, Matznera, Pilky… Kupodivu mě to napadá jako memento i u hudebníků v plné síle – cellisty Viléma Vlčka, nového laureáta Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky do třiceti let, Magdaleny Kožené, jež nepřehlédnutelně oslavila padesátiny, osmdesátníka Johna Eliota Gardinera, jemuž zásluhy už nikdo neodejme a který úspěšně bojuje nejen s věkem, ale i s mnohem mladší a občas kreativnější konkurencí.

„Závratně blízko? Copak může blízkost působit závrať? Může. Když se severní pól přiblíží k jižnímu na pouhý dotek, zeměkoule zmizí a člověk se ocitne v prázdnu, které mu zamotá hlavu a vábí ho k pádu.“ (Milan Kundera) Jedno z klíčových slov, které mě celý život provází, je dotyk alias dotek. Nemusím vás přesvědčovat jak životodárný, dobrý, inspirující, neutrální, nepříjemný, špatný může být dotyk fyzický. Stejně důležité jsou však dotyky duchovní, kulturní, umělecké.Pánbůh mi před 66 lety nadělil jen múzický talent, takže hudební dotyky, od empirie k iracionálnu, byly pro mě vždy důležité a byly jich tisíce. Pro dítě i dospělého jsou důležité samozřejmě fyzické dotyky. Z dětství si vybavuji úžasný pocit, když jsem měl v šesti letech poprvé v ruce housle, a o šest let později violu. Existenciální vzrušení jsem pak zažil v 90. letech, když jsem měl několik minut v ruce stradivárky Anne-Sophie Mutter… Když už jsem u nástrojových dotyků, dodnes jsou ve mně vzpomínky na první dojem z varhan v pražském kostele sv. Jakuba, nástrojů Smetanova kvarteta, Josefa Suka, Henryka Szerynga, a zvláště pak na dotyk houslí Josefa Antona Laskeho, na jehož nástroj jsem hrával na konzervatoři.

Aby byla existence dobré hudby smysluplná, měla by existovat, dle mého idealistického přesvědčení, stejně jako veřejné a státní instituce pro bono publico, nikoliv pro domo sua. Součástí „klasické“ hudby jsou mimo jiné festivaly a orchestry. Zhruba před čtyřiceti lety byl koncertní život jasně rozparcelován. Západní hvězdy vozilo prioritně Pražské jaro, symfonické orchestry hostily hlavně domácí hvězdy s kořením lidí ze zemí východního bloku a „prověřených“ umělců Západu, domácí mohli slyšet „hvězdy“ maximálně v NDR, Maďarsku a Polsku, prominenti a špiclové, někdy i normální občané, dostávali výjezdní doložku na Západ. Po roce 1989 se dominance Pražského jara zprvu zvětšila, ale brzy nabrali dech v Brně, Litomyšli a Ostravě. Zvláště v novém století došlo pod vlivem inspirace z Evropské unie k zákonitému posunu, kdy začaly expandovat tematicky vyhraněné festivaly a síla univerzálních se rozrůznila nebo ochabovala.

Často slýchávám, že český svět klasické hudby má skálopevné základy a že hudební školství je na úrovni daleko přesahující Šumavu, realita je však poněkud jiná. I tento segment kultury zasáhl covid, ekonomická deprese, krize evropské identity… Ač se to líbí či nelíbí, dirigentů evropského přesahu bych napočítal do pěti, instrumentalistů a pěvců super elity je možná tucet, český muzikant je vítězem největších soutěží jen výjimečně, festivaly, orchestry a divadla jsou podfinancované, o dlouhodobé a předvídatelné podpoře nejtalentovanějších hudebníků nevím, absolventi hudebních škol mají nezřídka problémy naplnit smysluplně své poslání…

Jsem členem grantové komise pražského magistrátu pro oblast klasické hudby a je to pro mě ohromně zajímavá zkušenost. Ve skrytu duše jsem došel k názoru, že by bylo nanejvýš žádoucí systém a kritéria hodnocení revidovat. Jsem rád, že v Praze, která je štědrým donátorem kultury, se objevuje vůle s tím něco podstatného dělat. Praha zdá se hodlá zvolit diskutabilní směřování. V loňském roce jsem se tak poprvé setkal s pro mě nejasným pojmem „excelence v oblasti kultury a umění“, jenž chce interpolovat do grantových řízení v oblasti kultury, a přemýšlením, jak celý dotační systém předělat ku prospěchu kvality. „Excelence je oblastí kulturní a umělecké hodnoty a je nezávislá na hodnotě komerční. Důraz je proto kladen na uměleckou kvalitu posuzovanou vůči standardům daného oboru. V tomto ohledu se excelentní projekty mohou trvale zařadit do naší kultury a budou ovlivňovat i další generace.“

Máte problém s výročími a svátky? Já občas ano. Začalo to v dětství se socialistickými Vánocemi. Ještě horší to bylo od dospívání až téměř po Kristova léta, kdy jsem zapomínal na svátky a narozeniny své i svých blízkých a různá socialistická výročí. Dodnes mám pak občas problém s výročími hudebníků. Přitom je zřejmé, že kotvy potřebujeme asi podobně jako církve, ve vší úctě, potřebují své svaté. (Jedním dechem ale musím přiznat, že někdy jsou připomínky výročí muzikantů užitečné, zvlášť když je jejich výsledkem nová kvalita.) Šokovalo mě celosvětové hudebněbyznysové šílenství, které se dělo kolem dvousetletého výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta.

Píše se rok 1993 a dvojice plná entuziasmu (Pavel J. Kalina a Daniel Andel), která se nebála rizika a chtěla vnést do tehdejší hudební publicistiky jiné myšlení, inspirována několika britskými a francouzskými časopisy, začala vydávat hudební časopis nového paradigmatu. Zrodila se Harmonie. Od počátku měla značný rozlet jak v obsahu, tak grafice a evropsky unikátní specifikum – jazzovou rubriku. Ten rok vyšla jen čtyři vydání a dnes to jsou téměř sběratelské rarity. Měsíční periodicita naběhla v roce 1994. Je na veřejnosti, aby posoudila, jestli se jí počáteční krédo uvedené v záhlaví dařilo a snad dosud daří naplňovat..

Během svého relativně dlouhého života jsem se setkal s řadou dirigentů. Nezřídka šlo o osobnosti, jejichž umění si z různých důvodů velmi vážím. Z paměťového a zkušenostního filmového pásu života na mě vykukují například jména Václav Neumann, Petr Altrichter, Herbert von Karajan, Giuseppe Sinopoli, Georges Prêtre, Kurt Masur, Jiří Kout, Zdeněk Mácal, Charles Mackerras, John Eliot Gardiner, Nikolaus Harnoncourt, Sergiu Celibidache, Semjon Byčkov, Gennadij Rožděstvenskij, Zdeněk Košler, Vladimír Válek. Jen málokoho bych však oslovil, kdybych měl odvahu, Maestro.